Portréty – Nelson Mandela (2018)

Muž, který se stal symbolem boje proti apartheidu v Jižní Africe a nositel Nobelovy ceny za mír.

Když v prosinci 2013 Mandela zemřel, řečníci na pohřbu se předháněli v superlativech: podle amerického prezidenta Baracka Obamy byl Mandela gigantem dějin, generální tajemník OSN Pan Ki-mun mluvil o Mandelovi jako o jednom z největších pilířů doby. Ta tam byla slova z minulosti, ve kterých byl Mandela označován za teroristu a komunistu.

Mandelu formovaly okolnosti, za kterých vyrůstal. A ty nebyly v první polovině 20. století v Jihoafrické republice pro obyvatelstvo s tmavou barvou pleti příznivé. V zemi fungoval promyšlený systém oddělení menšinového (bílého) obyvatelstva od domorodé většiny.

Nelson Mandela se narodil 18. července 1918 ve vesnici Qunu jako nejstarší syn náčelníka kmene Tembu. V roce 1942 dokončil studium práv na Witwatersrandské univerzitě a v roce 1952 si v Johannesburgu otevřel první černošskou advokátní kancelář v Jihoafrické republice. To už byl řadu let členem Afrického národního kongresu (ANC), který bojoval za rovná práva původních obyvatel.

Společně s Frederikem de Klerkem

Na jaře 1960 byl vyhlášen výjimečný stav a zakázána činnost ANC. Mandela vybídl premiéra Hendrika Verwoerda k vytvoření vlády národní dohody, která by vypracovala demokratickou ústavu, nedostal však odpověď. O rok později se Mandela stal jedním z šéfů ANC a stál u zrodu jeho vojenské složky Kopí národa.

Jeho členové neváhali sáhnout k razantním prostředkům. Cíl byl jediný – ochromit apartheid řadou sabotáží a vynutit si politické ústupky. Sám Mandela podstoupil vojenský výcvik v Alžírsku. Levicový ANC byl provázán s lidmi z ilegální Jihoafrické komunistické strany a dlouhá léta byl podporován Sovětským svazem a dalšími socialistickými zeměmi.

Mandelovi v té době nebyly cizí myšlenky levicové revoluce, jakkoli si pod pojmem komunismus představoval něco jiného, než realitu středoevropských zemí, řízených Moskvou. Bojovníci z Kopí národa prošli v první polovině 60. let dokonce speciálním výcvikem v Československu.

V říjnu 1962 byl Mandela s dalšími vůdci ANC odsouzen k pěti letům vězení, v dalším procesu v červnu 1964 za velezradu a ohrožení bezpečnosti státu na doživotí. Jeho věznění vzbudilo protesty v celém světě, jihoafrický režim se v 80. letech dostal do mezinárodní izolace.

Po nástupu Frederika de Klerka do funkce prezidenta v roce 1989 byl Mandela v únoru 1990 ve svých 72 letech propuštěn na svobodu. V červenci 1991 stanul v čele ANC, přeměnil ho v politickou stranu a veřejně se zřekl ozbrojeného boje. Společně s de Klerkem za to v roce 1993 obdrželi Nobelovu cenu za mír.

Po prvních svobodných vícerasových volbách v dubnu 1994 se Mandela stal prezidentem. Mnoho sil věnoval snahám o sjednocení a odpuštění, ale i o zlepšení životních podmínek obyvatel. Stál u zrodu demokratické ústavy, zasadil se o nastartování hospodářské reformy. Problémy Jihoafrické republiky ale během pěti let jeho mandátu vyřešit nešlo.

O tom všem a zejména o životě Nelsona Mandely hovoří v pořadu Portréty historik Jan Adamec.