Slovensko ´68 1/? (2018)
Seriál reportáží. Jedna země, dva národy. Jaký byl rok 1968 na Slovensku? A jak místní na události dnes vzpomínají? Připravil Ľubomír Smatana.
Natočeno 2018. Premiéra 1. dílu 30. 7. 2018 (ČRo 1 Radiožurnál, 8:50 h.; 3 min.) v cyklu Slovensko ’68 a Ranní Radiožurnál.
Obsah: 1. Jak na Vasila Biľaka vzpomínají jeho sousedé v rodné vsi? – 2. Zapomenutá oběť invaze 1968. S holýma rukama proti tanku. -
Lit.: Smatana, Ľubomír: 1) Náš Vasil Biľak. V rodné obci nedají na svého souseda dopustit. In web ČRo 1 Radiožurnál, 30. červenec 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.:
Vysoký komunistický funkcionář Vasil Biľak hájil a podporoval invazi do Československa. Je podepsaný pod takzvaným „zvacím dopisem“, kterým Sovětský svaz vpád vojsk Varšavské smlouvy odůvodňoval. Biľak se narodil na východním Slovensku v obci Krajná Bystrá, kde mu vděční obyvatelé postavili i památník.
Úzká asfaltka šplhá do kopce mezi hustými bukovými lesy. Objevují se první domky, malá romská osada, na pravé straně obchůdek a po několika stovkách metrů vesnice končí. Dál vede jen lesní cesta na polskou hranici, kde už to patří jen vlkům a medvědům. „Jezdil sem, ale jeho rodný dům už nestojí. Mám i jeho fotografii,“ směje se penzistka Irena Nogová, rodačka z Krajné Bystré.
Obyvatelé jsou Rusíni, vyznávají pravoslaví, a jediný, kdo to odtud někam dotáhl, byl Vasil Biľak. Jeho podpora okupace Československa paní Nogovou moc nezajímá. „Byl to vlastenec. Kdyby něco podepsal, tak ho zavřou. A nezavřeli.“
Z krejčího ideologem
Penzistka ukazuje do lesa, kde prý stojí Biľakova vila. Asi po kilometru jízdy hrbolatou cestu se objevuje mýtina, na které stojí velké zdemolovaná budova. Okna rozbitá, podlahy vytrhané, jen v krbu by se snad dalo zatopit. Několik mužů zrovna kácí stromy, které se naklánějí nad děravou střechu. „Říká se tomu Biľakova chata, ale on sem nejezdil. Jenom funkcionáři. Teď to patří lesnímu závodu,“ vysvětluje chlapík s motorovou pilou v ruce. „Já o Biľakovi nic nevím, bydlím ve Svidníku,“ odráží dotaz a jde si po své práci.
Vasil Biľak prožil v Krajné Bystré těžké dětství. Oba rodiče mu brzy zemřeli, ze sedmi sourozenců přežil jen bratr. Vyučil se krejčím v Hradci Králové, politickou kariéru v komunistické straně začal už ve 30. letech minulého století.
Postupně se stal ideologem, měl pověst skalního stalinisty a členem Ústředního výboru Komunistické strany Československa byl až do roku 1989. „Květiny mu sem nosí komunisté,“ říká muž v montérkách, který uklízí před obecním úřadem.
Umělé květiny leží pod dvoumetrovým památníkem, na kterém před třemi lety slavnostně odhalili bustu Vasila Biľaka. O pár dnů později ji ale výtvarníci z Košic polili rudou barvou. Pak busta zmizela. „Teď je tam aspoň jeho fotografie“, vysvětluje muž s koštětem, který nechce uvést své jméno. Jenže na podstavci žádná fotografie není. „To není možné, ještě včera tu byla,“ diví se a na další otázky neodpovídá.
Stíhání za kolaboraci slovenská justice zastavila
Krajná Bystrá leží vzdušnou čarou pět kilometrů od Dukelského průsmyku, kde za války padly při osvobozování Československa tisíce sovětských a československých vojáků. Cesty v okolí lemují památníky, tanky a děla z druhé světové války a hřbitovy. Hlavní silnice vede do Svidníku, kde sídlí Muzeum ukrajinské a tedy rusínské kultury.
„Žádné předměty ani dokumenty spojené s Vasilem Biľakem tady nemáme,“ říká kurátor muzea Ladislav Puškár. Ochotně vysvětluje historii Rusínů, ale na Vasila Bilaka prý nemá žádný názor. „Já to neřeším. Já jsem nebyl v komunistické straně, ale za socialismu jsem vystudoval, měl jsem levný internát, levnou stravu, takže mě socialismus neublížil.“
Za aktivní podporu invaze do Československa a kolaboraci se sovětskými vojsky byl komunistický ideolog po revoluci trestně stíhán jako vlastizrádce. Slovenská justice ale stíhání zastavila pro nedostatek svědků.
Vasil Biľak se za své postoje nikdy neomluvil. Konec života prožil ve vile v rezidenční čtvrti pod bratislavským Slavínem, kde se o něj staral jeho zeť a předseda Komunistické strany Slovenska Jozef Ševc.
Vasil Biľak zemřel roku 2014 v devadesátišesti letech. Na jeho pohřeb přijeli třeba bývalý generální tajemník KSČ Miloš Jakeš nebo bývalý šéf komunistické státní bezpečnosti Alojz Lorenc.
Lit.: Smatana, Ľubomír – Švarcová, Alžběta: 2) Zapomenutá oběť invaze 1968. S holýma rukama proti tanku. In web ČRo 1 Radiožurnál, 31. červenec 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Proč na slovenského hrdinu všichni zapomněli? Fotografii muže s čínskou vlajkou, který na náměstí Nebeského klidu v Pekingu blokuje kolonu tanků, znají asi všichni. Muže, který si klekl před sovětský tank 21. srpna 1968 ve Zvolenu a zemřel pod jeho pásy, nezná skoro nikdo. Jmenoval se Jozef Levák, bylo mu 38 a zůstala po něm žena a čtyři děti.
Kolona sovětských tanků projížděla náměstím ve Zvolenu v půl čtvrté odpoledne. Město bylo plné lidí, vojákům nadávali a hrozili. Z davu náhle vystoupil tmavovlasý muž v saku a lehl si před tank. Ocelový kolos zastavil, řidič zřejmě čekal na rozkaz. Asi nikdo nevěřil, že se rozjede.
„Vyprávěla mi to sousedka, tank jeho tělo táhl na pásech až k hotelu Poľana,“ vzpomíná ve svém pokoji, který kvůli nemoci už skoro neopouští, na svůj věk energická a výřečná Mária Leváková (87). Manžela neviděla ani v rakvi. Na fotografii z místa činu je vidět, že z horní části trupu a hlavy nezůstalo nic, tank muže úplně rozdrtil.
Zarostlý hrob
Z pohřbů prvních obětí invaze v Československu se stávaly demonstrace, hřbitovy obvykle zaplnily stovky a tisíce lidí. Na pohřeb Jozefa Leváka nepřišel nikdo.
„Byla tam jenom naše rodina a několik známých,“ říká dcera Eva, které tehdy bylo čtrnáct. „Tenkrát to bylo nejhorší, všichni se báli.“ Ani ona sama se k tomu nechce vracet. Mária Leváková se ale neudrží a zvedá hlas. „Město Zvolen by se mělo stydět, vždyť má tak bídný hrob jako nejbídnější z nejbídnějších!“
Hrob Jozefa Leváka je schovaný na kraji městského hřbitova ve Zvolenu. Jeho žena má pravdu. Hrob je zarostlý a tvoří ho prostý kříž se jménem, datem narození a úmrtí. Datum smrti je navíc uvedené špatně, o den později. Zřejmě proto, aby nebylo spojované přímo s prvním dnem invaze.
„Vypadá to hrozně, jako by tu ležel nějaký ubožák,“ říká Vladimír Šedo, který byl v roce 2006 náměstkem primátora Zvolenu. „Tehdy se nám díky vhodné politické reprezentaci na radnici podařilo prosadit aspoň pamětní tabuli.“ Ta visí na domě vedle místa tragédie. Ovšem i bronzová deska má své mouchy.
„Záměrně si lehnul pod tank“
„Vůbec netuším, kdo to byl,“ říká mladá prodavačka, která má obchůdek hned vedle desky. „Ani jsem si té cedule nikdy nevšimla,“ dodává její kolegyně.
Jméno Jozefa Leváka není ani v seznamu osobností na webu města Zvolen. Jeho mluvčí Eva Ježovičová e-mailem odpovídá, že po letech se pohled na historii mění. „Podle některých svědků se Jozef Levák nechoval střízlivě.“ Kontakty na svědky ovšem mluvčí odmítá poskytnout, prý z úcty k pozůstalým.
„To je úplně absurdní,“ říká historik Patrik Košický, který na Slovensku mapoval oběti invaze a s kolegy napsal knihu Oběti okupace. „Ze svědectví a svodek vyplývá, že šel proti těm tankům a je prokazatelné, že si záměrně a vědomě před něj lehnul. To vyžadovalo obrovskou dávku odvahy. Jestli před tím něco vypil, podotýkam, že se to nestalo v noci, ale odpoledne, to vůbec nehraje roli.“
Zmizel v zapomnění
25. srpna 1997 otiskly banskobystřické regionální noviny Priekopník svědectví ženy, která osudný okamžik viděla z okna autobusu. Redakce uvedla pouze iniciály L. D.
Zpoza našeho autobusu vyšel muž, lehnul do středu vozovky, kudy jel první tank. Pak jsem zavřela oči. Když jsem je otevřela, leželo tam tělo bez hlavy. Druhý tank přejel zbytek trupu. To už nějaký řidič nákladního vozu nacouval před mrtvého a třetí tank ho objel a další také. svědectví očité svědkyně
Bývalý náměstek primátora Vladimír Šedo, který pravidelně navštěvuje vdovu Márii Levákovou, podal letos v červnu návrh, aby zastupitelé udělili Jozefu Levákovi titul Čestný občan města Zvolen. Zastupitelstvo jeho návrh odmítlo.
Mária Leváková se po smrti manžela nevdala. Starala se o čtyři děti, byla v nemilosti. První a jediné odškodné získala několik let po sametové revoluci, a to prý až po intervenci prezidenta Václava Havla.
„Pomohla nám Dagmar Burešová (advokátka a první ministryně spravedlnosti po roce 1989, pozn. red.), jinak nemáme nic. Ale sto tisíc korun za smrt otce čtyř dětí?“ říká smutně stará žena, která se s činem svého manžela dodnes nesmířila. „Myslel si, že Rusy zastaví? Že se otočí a pojedou zpátky?“
Na Slovensku zemřelo bezprostředně po srpnové invazi třicet lidí. Případ Jozefa Leváka je ale výjimečný nejenom obrovskou odvahou, ale také tím, jak zmizel v zapomnění.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Zatím nemáte žádné komentáře.
Napište komentář k článku