Slovensko ´68 1/? (2018)

Kolona sovětských tanků projížděla náměstím ve Zvolenu v půl čtvrté odpoledne. Město bylo plné lidí, vojákům nadávali a hrozili.  Z davu náhle vystoupil tmavovlasý muž v saku a lehl si před tank. Ocelový kolos zastavil, řidič zřejmě čekal na rozkaz. Asi nikdo nevěřil, že se rozjede.

„Vyprávěla mi to sousedka, tank jeho tělo táhl na pásech až k hotelu Poľana,“ vzpomíná ve svém pokoji, který kvůli nemoci už skoro neopouští, na svůj věk energická a výřečná Mária Leváková (87). Manžela neviděla ani v rakvi. Na fotografii z místa činu je vidět, že z horní části trupu a hlavy nezůstalo nic, tank muže úplně rozdrtil.

Zarostlý hrob

Z pohřbů prvních obětí invaze v Československu se stávaly demonstrace, hřbitovy obvykle zaplnily stovky a tisíce lidí.  Na pohřeb Jozefa Leváka nepřišel nikdo.

„Byla tam jenom naše rodina a několik známých,“ říká dcera Eva, které tehdy bylo čtrnáct. „Tenkrát to bylo nejhorší, všichni se báli.“  Ani ona sama se k tomu nechce vracet.  Mária Leváková se ale neudrží a zvedá hlas. „Město Zvolen by se mělo stydět, vždyť má tak bídný hrob jako nejbídnější z nejbídnějších!“

Hrob Jozefa Leváka je schovaný na kraji městského hřbitova ve Zvolenu. Jeho žena má pravdu. Hrob je zarostlý a tvoří ho prostý kříž se jménem, datem narození a úmrtí.  Datum smrti je navíc uvedené špatně, o den později. Zřejmě proto, aby nebylo spojované přímo s prvním dnem invaze.

„Vypadá to hrozně, jako by tu ležel nějaký ubožák,“ říká Vladimír Šedo, který byl v roce 2006 náměstkem primátora Zvolenu. „Tehdy se nám díky vhodné politické reprezentaci na radnici podařilo prosadit aspoň pamětní tabuli.“ Ta visí na domě vedle místa tragédie. Ovšem i bronzová deska má své mouchy.

„Záměrně si lehnul pod tank“

„Vůbec netuším, kdo to byl,“ říká mladá prodavačka, která má obchůdek hned vedle desky. „Ani jsem si té cedule nikdy nevšimla,“ dodává její kolegyně.

Jméno Jozefa Leváka není ani v seznamu osobností na webu města Zvolen. Jeho mluvčí Eva Ježovičová e-mailem odpovídá, že po letech se pohled na historii mění. „Podle některých svědků se Jozef Levák nechoval střízlivě.“ Kontakty na svědky ovšem mluvčí odmítá poskytnout, prý z úcty k pozůstalým.

„To je úplně absurdní,“ říká historik Patrik Košický, který na Slovensku mapoval oběti invaze a s kolegy napsal knihu Oběti okupace. „Ze svědectví a svodek vyplývá, že šel proti těm tankům a je prokazatelné, že si záměrně a vědomě před něj lehnul. To vyžadovalo obrovskou dávku odvahy. Jestli před tím něco vypil, podotýkam, že se to nestalo v noci, ale odpoledne, to vůbec nehraje roli.“

Zmizel v zapomnění

25. srpna 1997 otiskly banskobystřické regionální noviny Priekopník svědectví ženy, která osudný okamžik viděla z okna autobusu. Redakce uvedla pouze iniciály L. D.

Zpoza našeho autobusu vyšel muž, lehnul do středu vozovky, kudy jel první tank. Pak jsem zavřela oči. Když jsem je otevřela, leželo tam tělo bez hlavy. Druhý tank přejel zbytek trupu. To už nějaký řidič nákladního vozu nacouval před mrtvého a třetí tank ho objel a další také. svědectví očité svědkyně

Bývalý náměstek primátora Vladimír Šedo, který pravidelně navštěvuje vdovu Márii Levákovou, podal letos v červnu návrh, aby zastupitelé udělili Jozefu Levákovi titul Čestný občan města Zvolen. Zastupitelstvo jeho návrh odmítlo.

Mária Leváková se po smrti manžela nevdala. Starala se o čtyři děti, byla v nemilosti. První a jediné odškodné získala několik let po sametové revoluci, a to prý až po intervenci prezidenta Václava Havla.

„Pomohla nám Dagmar Burešová (advokátka a první ministryně spravedlnosti po roce 1989, pozn. red.), jinak nemáme nic. Ale sto tisíc korun za smrt otce čtyř dětí?“ říká smutně stará žena, která se s činem svého manžela dodnes nesmířila. „Myslel si, že Rusy zastaví? Že se otočí a pojedou zpátky?“

Na Slovensku zemřelo bezprostředně po srpnové invazi třicet lidí. Případ Jozefa Leváka je ale výjimečný nejenom obrovskou odvahou, ale také tím, jak zmizel v zapomnění.