Dnešní Plus – Osudy vědců 1968 1/? (2018)

Přidal: Premek |

Srpen 22, 2018

Cyklus dokumentů připravili Andrea Skalická, Eva Kézrová, Terezie Jirásková, Daniel Mrázek a další.

Natočeno 2018. Premiéra 20. – 24. 8. 2018 (ČRo Plus).

Obsah: 1. František Makeš – 2. Otto Wichterle – 3. Libuše Hrabová – 4. Libor Pátý -

Lit.: Skalická, Andrea – Luptáková, Věra: Osudy vědců 1968: Husák mi napsal, že když se ze stáže hned nevrátím, jsem emigrant, vzpomíná restaurátor Makeš. In web ČRo Plus, 20. srpen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jméno Františka Makeše znají odborníci celého světa. Objevil totiž biochemické metody využití enzymů při restaurování a analýzách uměleckých děl. Přitom je to Čechoslovák, který se po srpnu 1968 stal emigrantem. Doma ale takové ovace nesklízí.

„Když přijeli Ruskové, akorát jsem do Švédska dorazil,“ vzpomíná Makeš. Přijel totiž na pozvání zástupců švédských královských sbírek. „Tvrdili, že restaurátorů mají dost, ale nevěděli, jak zastavit plísně.“

Makeš to měl Švédům ukázat na dvouleté výzkumné stáži. Měl i oficiální povolení od ministerstva zahraničí.

Švédem zůstal dodnes

„Už po roce ale přišel z kanceláře Husáka dopis, že když okamžitě nepřijedu domů, jsem emigrant. Tady mne nechtěli pustit, tak královská instituce napsala na ministerstvo hned několik dopisů. Bez odpovědi. Tu jsem dostal až já, že jsem emigrant. Doma mi pak zabavili všechen majetek, ateliér, obrazy, a tak jsem tady zůstal,“ popisuje složitou dobu restaurátor.

Švédem zůstal dodnes, a to je mu už 87 let. Podle české restaurátorky Veroniky Kopecké to rozhodně jednoduché neměl, přesto byl víc než 20 let ve službách švédského krále. Taky od něj dostal velmi ceněné vyznamenání za záchranu evropského kulturního dědictví. Ocenění získal i od prezidenta Václava Havla, ale jeho práce si víc cení odborníci ve světě než u nás.

Nedoceněný objev

„Jeho metoda je finančně náročná a složitá a někteří čeští restaurátoři ji zpochybňují. Ale to, co objevil, rozhodně doceněné není,“ vysvětluje Kopecká. Taky si nemyslí, že by to měl hlavně na začátku, jako emigrant a cizinec, vždy jednoduché.

„Nejen že se musel naučit švédštinu, ale také nakoupit drahé přístrojové vybavení, vytvořit si zázemí a hodně toho musel obětovat. Má můj obrovský obdiv. Třeba proto, že se z původní snahy zachránit jednu sbírku vypracoval na světově uznávaného odborníka,“ dodává Kopecká.

Lit.: Svoboda, Vítek – Kézrová, Eva: Osudy vědců 1968: Wichterle mohl zůstat v Kanadě. „Odmítl to, chtěl pracovat tady,” říká jeho syn. In web ČRo Plus, 21. srpen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Invaze právě před padesáti lety zhatila naděje pražského jara. Jeden z hlavních iniciátorů manifestu Dva tisíce slov profesor Otto Wichterle dokonce vzápětí odletěl do Kanady. Po návratu domů ho postupně dostihly normalizační zákazy. A přitom mohl vynálezce kontaktních čoček v cizině bez problémů zůstat.

„Otci tenkrát nabízel, že mu zajistí švýcarský pas, přejmenování a pro českou vládu potvrzení o tom, že zahynul při dopravní nehodě. Ale otec tyhle hry nehrál,” vzpomíná syn Kamil na kuriózní nabídku tehdejšího předsedy Světové chemické společnosti.

Profesor Otto Wichterle o emigraci ale ani na okamžik neuvažoval. „Myslel si, že jeho místo je tady a může tu udělat dobrou práci,” říká Wichterle mladší.

I kdybych měl zemřít

Dne 23. srpna 1968 měl jeden ze zakladatelů makromolekulární chemie odletět na mezinárodní sympozium do Kanady. I přes invazi vojsk Varšavské smlouvy tam za pomoci přátel skutečně odjel.

„Šel na ústav, kde ho okamžitě zavřeli ve sklepě, aby si honem připravil diapozitivy. Druhý den přišel od otce lísteček, na kterém se psalo, ať vezmeme nějaký kufr a dáme do něj košile. A že ve dvě hodiny pojede černá škodovka kolem, tak ať to tam dáme. Tak jsme to zařídili, otce odvezli do tábora, kde ho přesadili k Italům, kteří jeli k hranicím. Já jsem se s ním vůbec neviděl, až někdy v polovině září, kdy se vrátil z té Kanady,” vypráví syn známého vědce.

Přitom bylo jasné, že jednoho z iniciátorů manifestu Dva tisíce slov nečeká po návratu do vlasti nic příjemného. Podle syna Kamila to věděl i samotný Otto Wichterle. „Už z první rakouské vesnice napsal do ústavu, že se vrátí, i kdyby to mělo vést k trestu smrti,” říká.

Reformy a občané

Vynálezce kontaktních čoček se nikdy nebál otevřeně říkat vlastní názor. Díky uvolnění na začátku roku 1968 byl zakládajícím členem Svazu vědeckých pracovníků a posléze jedním z iniciátorů jejich manifestu.

Otec řekl, že to nebude bráno vážně, pokud tam budou jen vědečtí pracovníci, které nikdo nezná. Že tam musí být zpěváci, sportovci a herci. Kamil Wichterle o dokumentu Dva tisíce slov

„Prohlášení Dva tisíce slov se obracelo k veřejnosti jako celku a analyzovalo dosavadní vládnutí komunistické strany s tím, že vyslovovalo podporu reformnímu úsilí Alexandra Dubčeka. Vyzývalo obyvatelstvo, aby se nejen angažovalo, ale aby reformy i pomáhalo realizovat,” přibližuje historik Jan Kalous z Ústavu pro studium totalitních režimů, podle kterého to byl právě Wichterle, kdo oslovil spisovatele Ludvíka Vaculíka, aby vědeckou výzvu sepsal.

„To byla otcova iniciativa. Řekl, že to nebude bráno vážně, pokud tam budou jen vědečtí pracovníci, které nikdo nezná. Že tam musí být zpěváci, sportovci a herci,” vzpomíná Wichterleho syn.

Miliardy dolarů

Právě to se pak díky Vaculíkovu textu stalo. Ohlas Dvou tisíc slov, které noviny otiskly koncem června roku 1968, byl podle Kalouse obrovský.

„Nebylo těžké získat řadu velice zajímavých podpisů, například Rudolfa Hrušínského, Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, Jana Wericha nebo Jana Třísky. Jsou tam třeba také Jaroslav Seifert nebo Dana a Emil Zátopkovi,” uvádí historik.

Kritický text řešil i Ústřední výbor KSČ a po srpnové invazi se jeho signatáři dostali na černou listinu. Otto Wichterle, který byl coby nestraník poslancem České národní rady a posléze Federálního shromáždění a hlasoval si podle svého, vydržel do konce roku 1969. Pak se mandátu vzdal, čímž přišel i o funkci ředitele Ústavu makromolekulární chemie, který vybudoval.

Aby nemuseli mít komunisté s Wichterlem vůbec nic společného, vzdali se v polovině 70. let licenčních smluv na jeho kontaktní čočky. Přišli tak o miliardy devizových dolarů.

Lit.: Jirásková, Terezie – Luptáková, Věra: Osudy vědců 1968: Z univerzity musela historička Hrabová do knihovny. In web ČRo Plus, 22. srpen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Brzy bude uznávané odbornici na středověké dějiny Libuši Hrabové 90 let. V době normalizace se z vysokoškolského prostředí dostala do Státní vědecké knihovny v Olomouci. Dobrovolně to ale nebylo.

„Koncem 60. let jsem se připravovala na docenturu a psala práci o humanistické historiografii. Tehdy mne ale přesvědčili, že musí být napsaná v němčině,“ vzpomíná Hrabová. Pražské jaro tak strávila překládáním, „což byla dost velká ztráta zážitků. Nakonec jsem práci v lednu 1968 obhájila, ale vyšlo to až v roce 1991,“ dodává.

Libuše Hrabová je dodnes uznávanou historičkou středověkých dějin, badatelkou v oblasti slovansko-německých vztahů a odbornicí na dějiny Polabských Slovanů. Celoživotně ji pak zajímaly zaniklé evropské národy. „Téma malých národů, které se dostaly pod tlaky velkých mocností a nakonec zanikly, jsem zpracovávala od mládí,“ říká autorka.

Taková prvorepuliková kantorka

Podle studenta Hrabové, a taky historika Jana Stejskala profesorku vždy zajímali nejen Polabští Slované, ale i Litevci a dnes už neexistující národy. „Byla pro nás nesmírně vzdělanou učitelkou navazující na tradice prvorepublikových kantorů. Hluboká znalost jazyků i pramenů, konzistentní práce s přednáškou. Na druhou stranu to byla nesmírně moderní žena se smyslem pro humor,“ vzpomíná.

Na katedru historie se vrátila až po roce 1989, kde je dodnes aktivní. „Kariéru jsem vlastně nikdy nedělala. Protože mi bylo jasné, že když se ženě podaří udělat ze svého koníčka zaměstnání, tak má obrovské štěstí. To se mi povedlo,“ dodává historička Libuše Hrabová.

Lit.: Luptáková, Věra – Mrázek, Daniel: Osudy vědců 1968: Nebýt komunistů, tak mohl být Libor Pátý vědcem světového formátu. In web ČRo Plus, 23. srpen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Víte, že si tento příběh Libor Pátého můžete přečíst i na základě jeho vynálezu? Celoživotně se věnoval fyzice nízkých tlaků, což je jeden z oborů, který dnes využívá internet a počítače.

Komunistům se vědec ale hodně nelíbil, a to už od roku 1951. Tehdy mu přišel povolávací rozkaz do Pomocných technických praporů (PTP), které jsou dnes známé z příběhů Miloslava Švandrlíka Černí baroni. „Byla to práce v dolech, ale k té vší smůle jsem nosil brýle, a brejlatí do dolů nesměli. Takže jsem dostal práci v lese,“ vzpomíná vědec.

Po ukončení vojenské služby se mohl na chvíli vrátit ke studiu na Matematicko-fyzikální fakultě, ale zas se znelíbil a putoval na práci do žárovkárny. V roce 1968 veřejně podporoval protesty proti okupaci a na další vědeckou kariéru mohl zapomenout.

Mohl jsem být zakladatelem oboru

Ještě předtím, v květnu 1968, mu konečně mohla vyjít odborná publikace Fyzika nízkých tlaků, která popisuje chování molekul v podmínkách vysokého a ultra vysokého vakua. Plán byl překlad do světových jazyků, ale ten se už neuskutečnil…

„Tak jsem ušel tomu, že bych byl ve světě znám jako zakladatel oboru. To ale není to nejdůležitější. Důležité je, že obor existuje a že je k užitku,“ dodává profesor. Jeho metodu totiž používají i vědci, kteří zkoumají elementární částice třeba v CERNu.

Komunisti mne nenáviděli

Napsal spoustu odborných publikací, za které by si zasloužil titulů hned několik. „Žádná z nich ale nebyla komunisty posouzena jako práce habilitační. Na to jsem mohl zapomenout, protože na mne byli příliš vysazeni.“ Docenturu tak obhájil až v roce 1983 a profesorem se mohl stát až po pádu režimu v roce 1989. Dnes je nadšeným posluchačem Českého rozhlasu a založil i Klub rozhlasové analytické publicistiky.

Koordinátor klubu David Klíma tvrdí, že se profesor Pátý necítí nějak úkorně z toho, jak se na něm totalitní režim podepsal. „Nese to statečně a všem dává najevo, že nejdůležitější je se nevzdat. I přes nepřízeň okolí jít dál za svým poctivým dílem.“

Radiodokument