Osudové ženy – Zuzana Navarová (2018)

„Trochu jsem jí do nebe vyčítal, že se věnovala čajíčkům, alternativní léčbě a víc se nesvěřila do rukou odborníků. Byla tvrdohlavá, paličatá, svébytná, svérázná, umíněná… Prostě ženská,“ říká redaktor a publicista Václav Souček.

Zuzana Navarová se narodila 18. června 1959 v Hradci Králové. Tatínek pracoval v Českém rozhlase jako hudební redaktor, její vkus ale příliš nesdílel. „Měla hodně naposloucháno a podle toho se sama inspirovala. Jakmile poprvé vzala do ruky kytaru, bylo jasné, kudy její cesta povede. Její záběr byl úžasně široký. Od lidovek až po cikánské písně,“ vzpomíná Václav Souček.

V Praze se rozvinula jako kytka

„Už v 16 letech měla jasné názory a prezentovala se jako hotový člověk.“ Když se po maturitě rozhodla odejít studovat češtinu a španělštinu do Prahy, rodiče o tom neměli téměř tušení. Na jednom ze studentských večírků na pražském Smíchově se pak seznámila se Zdeňkem Vřešťálem a Vítem Sázavským.

Za necelý rok, na jaře 1981, byla na světě kapela Nerez. „To byla taková pecka, že všichni zírali. Nejenom fanoušci, kteří se nabalovali po davech, ale i kritika.“ Jejich hvězda stoupala prudce vzhůru.

Jeden tvořil, druhý spal

Záplavu koncertů a opojení nejen úspěchem tehdy 23dvacetiletá Zuzana Navarová opustila, aby strávila půl roku na Kubě. Jazykovou stáž uchopila po svém – v latinskoamerickém rytmu a s místními muzikanty. Vrátila se plná inspirace a nových podnětů.

Důkazem toho bylo druhé úspěšné album Na vařený nudli, které skupina Nerez vydala v polovině 80. let. Podle Zuzany výhodou Nerezu bylo, že se střídali v obdobích, kdy „jeden tvořil a druhý spal“. Jednou přinesl nápad Zdeněk Vřešťál, podruhé ona.

Texty Navarové jsou podobné jejímu pěveckému projevu – kontrastní, expresívní, střípkovité, plné barev a záblesků, výkřiků i šepotů. Jsou zřetelně ženské. A jaká je podle těch textů ona dívka nebo žena? Kočka, která se ovšem každou chvíli (a že by ráda?) cítí myší. Emancipovaná žena, toužící po silném vztahu a možná i po silnějším partnerovi. Nemá ráda zimu a šedivé dny – když už nepraží slunce, ať se alespoň blýská, ať hřmí a prší! A žádný deštíček – pořádný liják! A v tom lijáku promoknout na kůži, z té kůže se pak svléknout a v pevné hřejivé náruči poslouchat jak kapky buší do střechy… Jan Plachetka o Zuzaně Navarové (z knihy Dokud se zpívá)

Začala účtovat

Vít Sázavský kritickým „uchem“ posuzoval co rozpracovat a co ne. Po více než 10 letech ale přišla doba vzájemné únavy a vyčerpání. Poslední probuzení ještě přineslo písničku Já s tebou žít nebudu, pak už kapela usnula nadobro. Nerez se rozpadl v roce 1994, když Zuzaně bylo 35 let.

„Nadechla se a najednou začala účtovat s tím, co v ní bylo uloženo,“ míní Souček. Šla svou cestou. Dala prostor latině a dalším vlivům, které si přivezla ze světa, a zazářila s formacemi Tres a KOA. Obklopená výtečnými muzikanty, umělecky vyzrálá, a lidsky pořád tajemná.

O soukromí nemluvila

Skoro ve svých 40 oznámila mamince, že se hodlá vdát. Jejím manželem se stal Kubánec Luís de Tejada. „Sňatek mnoho nepřinesl. Rozešli se v dobrém, jak se sešli,“ vysvětluje Václav Souček. O svém soukromí nikdy moc nemluvila. O tom, že bojuje s rakovinou, tak nikdo nevěděl.

„Ani muzikanti okolo ní neměli tušení, jak je situace vážná. Když se poprvé ukázala s ostříhanými vlasy, říkali jsme si: pozor, rozmar, ženská v letech musí mít novou image.“ Téměř nic se nezměnilo. Až do poslední chvíle měla spoustu plánů, věnovala se charitativní práci pro nadaci Život umělce, koncertovala.

„Už několik let neplánuju. Jako cíl jsem si vytkla, že nebudu mít žádné cíle. Vlastně můžu říci, že každý probíhající okamžik je můj cíl,“ uvedla v jednom z posledních rozhovorů. Zemřela 7. prosince 2004 v Praze. Bylo jí pouhých 45 let.