Rok 1968 mi obrátil život naruby – Milan Horáček – Víc už vám neřeknu (2018)

Rok 1968 obrátil život naruby také Milanu Horáčkovi. Právě o něm je dnešní díl ze stejnojmenného cyklu. Mezi českými exulanty to po roce dotáhl poměrně daleko, až do nejvyšších pater politiky v Německu. Osudy člověka, který vždycky žil na pomezí českého a německého světa, vám přiblíží dokument nazvaný Víc už vám neřeknu. Připravili ho Ivana Chmel Denčevová a Jan Sedmidubský.

Natočeno 2018. Premiéra 12. 9. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 15. 9. 2018 (ČRo Plus, 15:34 h).

Lit.: Sedmidubský, Jan – Chmel Denčevová, Ivana:  Rok 1968 mi obrátil život naruby: Víc už vám neřeknu. Příběh Milana Horáčka. In web ČRo Plus, 12. září 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Milan Horáček moc nestojí o publicitu. Nejspíš už si jí za ta léta užil dost. Na přelomu 70. a 80. let se stal zakládajícím členem Strany zelených ve Spolkové republice, a když o rok později on a jeho kolegové napochodovali v bílém oblečení a s dýchací rouškou do sálu frankfurtského zastupitelstva, vypadalo to, že cílem této strany je pořádně zatřást dosavadními politickými zvyklostmi.

V roce 1983 pak za tuto stranu usedl poprvé ve spolkovém sněmu. A zatímco zelená politika se v Německu za ta léta stala součástí politického mainstreamu, Milan Horáček má pochopitelně bouřlivácká léta za sebou. Že by se ale usadil, to se tak jednoduše říct nedá.

Horáček dodnes žije na cestách – někde na ose Berlín – Praha – Frankfurt nad Mohanem. A pokud to čas dovolí, zastaví se na pár dní na chalupě na rozhraní středních a jižních Čech. Na existenci na rozhraní německého a českého prostředí je vlastně celoživotně zvyklý. Narodil se ve smíšené česko-německé rodině (otec Čech, matka Němka) ve Velkých Losinách v roce 1946.

Playboy od pohraničníků

Rozpad rodiny nakonec uspíšily politické poměry. Jeho rodiče se rozešli ještě před rokem 1968, matka se sestrou se odstěhovaly do tehdejšího západního Německa v polovině 60. let. V té době se i Milan rozhodl z po srpnu 1968 postupně normalizovaného Československa odejít. Nárok na pas neměl, už jako učeň neskrýval své názory na politiku a na vojně pak pracoval u nástupnických jednotek PTP. Po okupaci tedy opustil práci silničáře a přešel s kamarádem ilegálně hranici do Rakouska.

Vzpomíná na to, jak vlídně ho pak přivítala hranice mezi Rakouskem a SRN: v pohraniční budce sice museli s kamarádem strávit noc, na druhou stranu jim přinesli bílou kávu, chlebíčky a výtisk Playboye… Otec zemřel pár měsíců po Milanově odchodu do Německa na podzim 1968.

Sedmdesátá léta Milana Horáčka byla vyplněna horečnou aktivitou – živil se nejprve jako svářeč a čalouník, ale rychle se v německém prostředí zorientoval a začal i s jinými aktivitami, často spjatými s bývalou vlastí.

Pašování literatury

Založil knihkupectví Dialog, spolupracoval s exilovým nakladatelstvím Index, vydával německou mutaci Pelikánova časopisu Listy, spolupracoval s Pavlem Tigridem a jeho Svědectvím a brzy se začal podílet na pašování všemožné exilové literatury do Československa.

Šlo mu to dobře – jako vyučený svářeč a automechanik uměl mimo jiné udělat v karosérii dvojité dno pro úkryt miniaturních výtisků „závadného“ čtiva. Snažil se dostat exilovou literaturu a časopisy do Československa i jinými způsoby, například ji rozdával českým turistům v Jugoslávii, a byl kvůli tomu i nakrátko jugoslávskou policií zadržen.

K jeho blízkým přátelům už od poloviny 70. let začali patřit lidé „na rozhraní reforem a revoluce“, jak je sám nazývá. Později se stali známými v evropské politice – např. Daniel Cohn-Bendit, budoucí německý ministr zahraniční Joschka Fischer, další zakládající členka Strany zelených Petra Kelly a další.  Když se pak Zelení stali součástí celoněmecké politiky, od počátku se zajímali nejen o lidská práva a ekologii, ale také o vztahy s východním blokem.

Ve spolkovém sněmu

Horáček se po zvolení do spolkového sněmu stal členem jeho zahraničního výboru a jeho doménou se stala bezpečnostní politika a vztah Německa k Sovětskému svazu a východnímu bloku vůbec. Díky tomu se také dvakrát dostal na území Československa ještě před rokem 1989 – jednou dokonce jako člen doprovodu kancléře Helmuta Kohla.

Československé úřady ho nechtěly do země pustit, ale nakonec rezignovaly, přestože bylo jasné, že se pokusí setkat se svými přáteli z disentu, se kterými byl už předtím v pravidelném telefonickém kontaktu. Což se také stalo – setkal se s Václavem Havlem, Evou Kantůrkovou, Ludvíkem Vaculíkem nebo Václavem Bendou.

Horáček se po roce 1989 opět angažoval v politice – jak české, tak německé. V prvních porevolučních letech se výrazně podílel na uvádění ekologické agendy do života – spolupracoval například s Ivanem Dejmalem, Bedřichem Moldanem nebo Josefem Vavrouškem.

Český patriot

Léta v Praze vedl Nadaci Heinricha Bölla a v roce 2004 byl zvolen do Evropského parlamentu, opět za německé zelené. O mnoha věcech z té doby jako by nechtěl moc mluvit, jeho postavení německého Čecha (nebo českého Němce, jak chcete) ho nejspíš předurčilo k tomu být vystaven dost složitým situacím. Na druhé straně, Horáček nikdy nebyl z těch, kterých se příliš dotýká názor politických oponentů.

Je nepochybně dodnes českým patriotem, ovšem v zemském a ne jazykovém slova smyslu. A na otázku, kde je vlastně doma, odpověděl, že tam, kde má rodinu. Jenomže i to je složité – dcera v Londýně, manželka ve Frankfurtu, přátelé a spolupracovníci roztroušeni po celé minimálně střední Evropě… Pak už vám nezbývá, než se stát Evropanem.

Anebo ještě jinak řečeno – Milan Horáček podle svých slov ctí českou, německou, evropskou a třeba i americkou hymnu. Protože to jsou hymny.

 

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)