Mozaika – Amerikánka (2018)

Přidal: Premek |

Září 15, 2018

Připravila Alena Rokosová.

Hovoří režisér Viktor Tauš.

Natočeno 2018. Premiéra 13. 9. 2018 (ČRo 3 Vltava).

Lit.: Rokosová, Alena: Dvě herečky, jedna postava. Amerikánka je emotivní, intimní příběh na velkém jevišti. In web ČRo 3 Vltava, 13. září 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Titulní a jedinou roli „Amerikánky“ hrají herečky Tereza Voříšková a Eliška Křenková. Divadelním představením, které má premiéru 13. září na pražské scéně Jatka 78, startuje projekt producenta a režiséra Viktora Tauše, inspirovaný skutečným příběhem.

Konkrétně osudem dívky, kterou Viktor Tauš potkal před dvaceti lety na Floridě ve městě Sarasota, kde zazimují americké cirkusy. Narodila se vdo rodiny českých emigrantů – provazochodců. V roce 1984 ji matka vzala do komunistického Československa, kde ji pod vlivem okolností opustila. Dívka skončila v dětském domově a následně i v polepšovně.

Jmenuje se Ema Černá, je jí jedenáct let a stojí proti celému světu. Překonává překážky osudu a snaží se jít pořád dál. Divák sleduje její vnitřní monolog, který má formu jevištního dialogu dvou hereček. A Eliška Křenková, pro kterou je Amerikánka první zkušeností s velkým jevištěm, říká: „Já myslím, že to skýtá i možnost pro různé divadelní situace, že je to zajímavější, pestřejší. Každá máme jinou energii, protože jsme jiný člověk, ale zároveň jsme jedna.“

Tereza Voříšková vysvětluje, jakým způsobem se dvě herečky na jevišti prolínají. „Předávají si sílu, proto jsme na to dvě. A jsme to právě my dvě, protože se známe od patnácti let, milujeme se, často se i v životě prolínáme a jsme schopné být na sebe hodně napojené. Tahle hra je postavená jenom na emocích. Máme jenom jedna druhou a svoje emoce.“

Režisér, producent a autor námětu Viktor Tauš k dramatickému textu, jehož autoři jsou David Jařab a Evita Naušová, a k obsazení dvou hereček do jedné role, říká: „Já tomu říkám schůzky sama se sebou. Je to ten princip, jakým fungují úzkosti, tréma, strach. Zkoumáme, co to je v nás – čím se umíme srazit nebo naopak podpořit. Díky tomu, že tu postavu vidíte ve dvou herečkách, tak se nám daří dostat se daleko víc do subjektivního pohledu té dívky, než kdyby to byl jevištní monolog.“

Příští rok vznikne film a minisérie a paralelně vznikne i kniha. Každá platforma přinese možnost vyprávět příběh jinak a bude se zabývat jinými otázkami. A Viktor Tauš říká, jaké otázky si klade jevištní zpracování. „Když má někdo takový těžký osud, že projde dětským domovem, pasťákem, když mu nebyl dán od rodičů tzv. kořen, ptáme se, jestli je možné si takový kořen vysnít? Vymyslet?“

Atmosféru inscenace dokresluje živá hudba Petra Ostrouchova. Centrem obří scény výtvarníka Jana Kadlece je dvacet metrů dlouhý monument doplněný o projekce fotografií skutečných dětí z dětských domovů a polepšoven. Ty mají příběh zasadit do reálného kontextu.

Reprízy jsou na programu 27. a 28. listopadu.

Radiodokument