Zdeněk Mlynář. Pragmatický reformista, nebo reformní pragmatik? (2018)

Narodil se v roce 1930 a do roku 1945 používal své rodné příjmení Müller. V šestnácti letech se stal členem Komunistické strany Československa a v první polovině 50. let absolvoval Právnickou fakultu Lomonosovy univerzity v Moskvě.

Zde se seznámil a spřátelil s pozdějším šéfem sovětských komunistů a prezidentem SSSR Michailem Gorbačovem. Po návratu se stal pracovníkem Ústavu státu a práva Československé akademie věd.

V průběhu šedesátých let byl často zván do rozhlasového diskusního pořadu Přemýšlejte s námi. Z několika dochovaných diskusí s Mlynářovou účastí jsme vybrali dvě ukázky z let 1964 (nejstarší dochovaný záznam hlasu Zdeňka Mlynáře v archivu Českého rozhlasu) a 1965. Velmi dobře ilustrují jeho tehdejší aparátnické myšlení i jazyk. 

Cesta na ÚV a do Moskvy

Z nečetných dochovaných záznamů jeho hlasu z roku 1968 před sovětskou invazí jsme vybrali ukázku, ve které odpovídá na otázku, co pro něho osobně znamená lednové plénum. Šlo o pád Antonína Novotného a instalaci Alexandra Dubčeka jako stranického vůdce, a také o procesy, které se od února začínaly rozbíhat. V této době se podílí na vypracování nového Akčního programu KSČ a stává se tajemníkem jejího Ústředního výboru.

Jeho fungování těsně po sovětské okupaci je ojedinělé. Byl přítomen na 14., tzv. vysočanském sjezdu KSČ a jako jeho jediný přímý účastník se stal členem delegace prezidenta Svobody, která odletěla do Moskvy, kde se spojila s odvlečenými komunistickými špičkami (Dubček, Černík, Smrkovský a další) a postupně prakticky úplně kapitulovala.

Nakonec všichni – s čestnou výjimkou Františka Kriegla – podepsali kapitulační Moskevský protokol. Podepsal ho i Zdeněk Mlynář, přičemž jednou z jeho podmínek byla anulace právě vysočanského sjezdu. Dokonce ještě povýšil a stal se členem vrcholného komunistického orgánu – předsednictva ÚV KSČ.

Postupný pád

V polovině září vystoupil v televizi s jakousi koncepcí normalizace s lidskou tváří a jistým opatrně reformním přídechem. Z tohoto zásadního projevu jsme vybrali dvě ukázky. Pak už následoval mocenský pád: v listopadu 1968 se vzdal vysokých stranických funkcí a postupně byl z rozhodovacích procesů vytlačen a nakonec i vyloučen z komunistické strany.

Další ukázky jsme vybrali z rozhlasového propagandistického pořadu o skupině The Plastic People of the Universe – Mlynář zde byl opakovaně atakován za to, že se skupiny zastal otevřeným dopisem (proces se skupinou vedl k integraci roztříštěné opozice a vzniku Charty 77). Poté byl Mlynář režimem donucen k emigraci.

Závěrečné ukázky jsou pak vybrány z rozhovorů a diskusí po listopadu 1989, kdy se Mlynář vrátil do vlasti, neúspěšně se pokusil o politický návrat a dále působil jako politolog. Pozoruhodné bylo v této době jeho vystoupení na Mezinárodní konferenci o pražském jaru v roce 1991, kde hájil svůj postup v Moskvě v roce 1968. Také z tohoto vystoupení jsme zařadili klíčovou ukázku.

Zdeněk Mlynář, autor řady politologických knih a statí i pozoruhodných memoárů Mráz přichází z Kremlu, zemřel v roce 1997.