Ranní Radiožurnál – Fenomén Foglar 1/5 (2018)

„Říkejte mi Rikitan,“ přál si mladý muž. „Je to sice trochu divné jméno, ale myslím, že si na ně zvyknete,“ načetl před čtyřiadvaceti lety Alfred Strejček pro rozhlas ukázku z knihy Hoši od Bobří řeky. Rikitan byl pro mnoho chlapců velkým idolem.

Jiří Stegbauer byl tehdy malý kluk, dnes je popularizátorem osobnosti a díla Jaroslava Foglara. Myslel si, že Jestřáb bude vypadat právě jako Rikitan: „Ale on byl vizáží úplně jiný, což bylo zklamání. Představovali jsme si urostlého chlapa, jak ho Foglar vylíčil, ale on připomínal spíš starého Indiána.“ Jiří Stegbauer se ale brzy přesvědčil, že síla Jaroslava Foglara spočívá v něčem úplně jiném. „Původní rozčarování z toho, že Jaroslav Foglar nevypadá jako Rikitan, zastínila jeho vlídnost a příjemné vystupování.“

Jaroslav Foglar dokázal děti nadchnout. Psal příběhy, které chtěly prožít na vlastní kůži. A klučičí příběhy bavily i děvčata. Tehdy i dnes. Potvrzuje to třeba výtvarnice Ester Kuchynková, která ilustrovala nové vydání knihy Hoši od Bobří řeky. „My jsme se vždycky s kamarádkou hádaly, kdo má radši Červenáčka a kdo bude Červenáček, když jsme si hrály na Rychlý šípy. V partě nás bylo pět. Ale klukům z naší třídy se nelíbilo, že si taky hrajeme na Rychlý šípy,“ směje se Ester. „Bylo to jenom krátké období. A nikdo nechtěl být Mirek Dušín.“

Procházky a práce – tak vypadaly dny Ester Kuchynkové, když se věnovala práci na knize Hoši od Bobří řeky: „Z přírody jsem čerpala inspiraci pro ilustrace, které se hodně odehrávají v lese, takže bylo zásadní podívat se, jak to v lese vypadá.“ Výtvarnice měla nakreslit obrázky, které by zaujaly současné děti. A měly být jiné než ty v předchozích vydáních. Jak to udělala? „Pro moje ilustrace je charakteristické, že jednotlivé výjevy se dělí spárami různých tvarů. Když je kapitola o žízni, tak obrázky jsou ve tvaru pražícího slunce. Když se příběh odehrává v lese, v bažině, tak všude vyčuhují větve stromů. A děti jsou oblečené jako dnešní děti.“

První ukázku ilustrací Ester Kuchynkové si můžete prohlédnout tady. Hoši od Bobří řeky jsou prvním ze stěžejních románů Jaroslava Foglara, které budou vycházet. Nakladatelství Albatros plánuje postupně vydat pět až šest Foglarových titulů každý rok.

„Přišel za mnou Jestřáb, že by potřeboval moje jméno do seriálu,“ říká dnes čtyřiadevadesátiletý Jindřich Hojer. Žije v domově pro seniory v Pardubicích. Pro jeho optimismus a veselou povahu ho tam mají všichni rádi. Nad nabídkou Jaroslava Foglara stát se hrdinou z knížky tehdy ale zaváhal: „Já jsem jako poslušný chlapec pravil, že se musím zeptat maminky. Maminka mi poradila, abych se zeptal Jestřába, co to bude za postavu. A ten mě ujistil, že postava mi hanbu dělat nebude.“

Jaroslav Foglar měl o charakteru Jindry Hojera z Rychlých šípů jasno. V předmluvě k prvnímu knižnímu vydání napsal: Jemný, veselý chlapec, statečný a věrný jako ostatní, opovrhující násilím a nespravedlností, vždy ochotný pomoci tomu, kdo je v nouzi. Právě díky této vlastnosti se seznámil s Mirkem a Jarkou. Ukryl je na dvoře ve velké bedně před Černými jezdci, ačkoli oba hochy tehdy ještě neznal a pomáhat jim nemusel.

V knize to byl Mirek Dušín a Jarka Metelka, kteří Jindru Hojera vzali mezi sebe. Za seznámením Jindřicha Hojera s tvůrcem Rychlých šípů Jaroslavem Foglarem stáli i ve skutečnosti dva kluci. „Václav Černý a Jarmil Mokrý Burghauser. Tihle dva kluci se mnou chodili do gymnázia. O přestávce jsme se procházeli po chodbě a kluci si vyprávěli, jaké je to ve skautském oddíle. Já poslouchal, oči navrch hlavy, a když jsem přišel domů, řekl jsem mamince, že bych chtěl chodit taky do Skautu.“

Skutečný Jindra Hojer si na první setkání s Jestřábem pamatuje dodnes: „Jestřáb si mě prohlédl od hlavy až k patě a zeptal se, zda bych chtěl chodit k nim do oddílu. Pak mi podal levou ruku, ta prý je od srdce. Já mu podal svou a tím mě vzal na zkoušku.“

A proč se Jindra Hojer stal jedním z Rychlých šípů? Podle něj byla motivace Jaroslava Foglara docela jednoduchá: „Myslím, že se mu líbilo jméno Jindra. Jeho dědeček byl Jindřich, jeho tatínek byl Jindřich a já jsem byl první Jindra v oddíle.“ Podle Jidry Hojera ostatní hrdinové Rychlých šípů neměli předobraz v reálných osobách. Alespoň o nich neví.