Vidět očima (2018)

Přidal: Premek |

Září 26, 2018

Miroslav Buriánek. Triviální obrazy všedních dnů bývalého rozhlasáka. Autoportrét plzeňského rozhlasového tvůrce, režiséra a dokumentaristy Miroslava Buriánka (66). Spolupracovali: Tamara Salcmanová – publicistka, Vanda Melicharová – lektorka němčiny a autorka diplomové práce o Miroslavu Buriánkovi, Roman Štětina – vizuální umělec a Radek Veselý – zvukový mistr. Dramaturgie Gabriela Albrechtová.

Připravil ČRo Plzeň v roce 2018. Premiéra 27. 9. 2018 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Radiodokument. Repríza 30. 9. 2018 (ČRo 3 Vltava, 14.00 hodin); 29. 8. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Radiodokument.

Lit.: Buriánek, Miroslav: Vidět očima aneb Triviální obrazy ze života bývalého rozhlasáka. In web ČRo 3 Vltava, 27. září 2018 (článek). – Cit.: Vyznání rozhlasu. Autoportrét originální rozhlasové osobnosti, žijící legendy – plzeňského režiséra, dokumentaristy a autora Miroslava Buriánka.

Na zahradě AVU s Romanem Štětinou připravujeme výstavu ve Veletržním paláci, vizuální projekt. Pracovní činorodost na jiném poli než rozhlasovém. Nemám ten pocit, že by o mně nějak moc stáli v rozhlase. Stará metoda, stará struktura, stará struktura, stará metoda. Do psích kulek.

Rozhovor Míry Buriánka a dramaturgyně Gábiny Albrechtové

Buriánek: Nevím, jak bych to napsal, neumím se vyjadřovat písemně, jsem totálně v křeči. Musím si uvařit kafe, pak začnu…. Všechno je v tom dokumentu, nevim, co bych dodal….

Dramaturgyně: Tak se radši se vyspi, já to zkusím napsat sama…

Buriánek: Já už dávno nespim, nemůžu spát…

Dramaturgyně: Tak napiš, jak to vzniklo, že jsem tě k tomu přinutila, že jsi o sobě nic točit nechtěl…

Buriánek: Jak jsem se vzpíral, jak jsem uhejbal, jak jsem kličkoval, jak jsem chtěl nastrčit Romana Štětinu místo sebe. Je to těžký točit o sobě, to je to nejtěžší…

Dramaturgyně: Jak to vznikalo, při těch dlouhejch telefonickejch rozhovorech, jak jsem ti tam furt strkala ňáký blbosti, ňáký nápady. A tys to pak udělal, ale úplně jinak než jsem myslela, jak jsem z toho měla málem infarkt……že jsem to nemohla vůbec rozdejchat….

Buriánek: Právě ta blbost může bejt dobrá. Hovadina se musí zpracovat, hovadina se musí organizovat, aby vznikl smysl. Ty dáš podnět hovadinu, já řeknu ještě větší hovadinu a pak tu hovadinu organizujeme. Je to metaorganizace organizovaného. Tak to vznikalo.

Dramaturgyně: No nevim, jestli to takhle můžeme napsat, to zní jako že tam nic neni, že jsme o tom nepřemejšleli a přitom je tam všechno, všechno o tobě, o rozhlase, o tvym vztahu k tvorbě. Má to tah…. Myslím, že dokument je dobrej, když jsou tam aspoň dvě tři dobrý místa…

Buriánek: Já mám v tomhle dokumentu oblíbený všechny místa. Už jsem si to pustil asi pětkrát a pořád se mi to zdá dobrý. Je tam pravda, někdy ji stylizuju, někdy ne, ale jsem to já, každej je tam takovej jakej je… Tamaře se to moc nelíbí…

Dramaturgyně: No to jo, já se taky úplně stydim, když tam na tom hřbitově řikáš, dramaturgyně mi říkala, že v tom dokumentu chybí můj smích, ale mně se zrovna teď smát nechce. To si myslim, že je hodně blbá dramaturgická poznámka….

Ale zase díky ní vznikla pěkná situace s andělem, kterej se směje místo tebe…

Buriánek: Na základě tvého popudu jsem šel na hřbitov. Kdybys mi nedala ten podnět, tak by sekvence nebyla.

Dramaturgyně: Ale já jsem tě neposílala smát se na hřbitov, to byl právě ten posun, kterej se tam dostal. To je tvuj přístup, jít se smát na hřbitov. Tam to fakt vyzní… i ta nesmyslná instrukce…

Buriánek: Proč to vznikalo?

Dramaturgyně: Protože seš můj kamarád. Chtěla jsem, myslela jsem, že by sis zasloužil, když v rádiu tak dlouho pracuješ, udělat něco úplně svobodně, tak jak to chceš ty. A proč vznikla tahle forma, o tom jsme nepřemejšleli. Nepřemýšleli jsme o formě, ale o obsahu a pravdivosti.

Buriánek: Co je pravdivý?

Dramaturgyně: To, co vystihne tvojí podstatu.

Buriánek: Nebudeme otvírat kuchyň, jak se to dělalo. Nesmí se prozradit moc. Musela jsi mi dodávat odvahu, abych to natočil

Dramaturgyně: Protože sis myslel, že to nebude nikoho zajímat.

Buriánek: Začátek je dobrej, konec je dobrej a mezitím to není úplně k zahození. A to je základní estetické pravidlo.

Dramaturgyně: Máme tam samý subjektivní pocity.

Buriánek: Myšlenky přicházejí v dialogu

Dramaturgyně: Jsem docela ráda, že jsem tě k tomu dotlačila. Nasmáli jsme se hodně, ale nakonec to není taková sranda.

Buriánek: Ty jsi mě netlačila k ničemu.

Dramaturgyně: Pro mě je to to osobní výpověd o životním pocitu. Je to dokument, rozhlasová hra i film. Znám tě dvacet let, žiješ rozhlasem, ale nikdy jsi to nemoh naplno prožít v dokumentu . Chtěla jsem, aby sis to udělal úplně podle sebe, aby ti nikdo neřikal, jak to máš dělat. No, ale to se mi nepovedlo do toho nekecat.

Buriánek: Musíme věřit, že to někdo pochopí. Hlavně to je pro lidi z rádia, ty by to měli chápat nejvíc.

Rozhovor vedli v noci na 25.9. 2018 Míra Buriánek a Gábina Albrechtová

Lit.: Bojda, Tomáš: Být tak Belmondem. In web RadioDock, 9. 11. 2018 (recenze). – Cit.: Desátého listopadu oslaví devadesáté narozeniny italský hudební skladatel Ennio Morricone. Jeden z nejslavnějších autorů filmové hudby zůstává přes pokročilý věk stále činný, vždyť předloni přebíral svého pohříchu prvního Oscara za hudbu k Tarantinově filmu Osm hrozných. Mnoho z Italových filmových melodií diváci rozpoznají doslova od prvního tónu, charakteristickým příkladem budiž ústřední téma z Lautnerova filmu Profesionál (1981) s Jeanem-Paulem Belmondem v titulní roli. Když jsem si nedávno se zvědavostí pustil nový dokument Miroslava Buriánka Vidět očima: Triviální obrazy všedních dnů bývalého rozhlasáka, nestačil jsem se divit, že první, co slyším, je právě zmiňovaný Morriconeho soundtrack z Profesionála. Napadlo mně, výborný vstup do děje, ale co bude následovat, když nemáme Belmonda?

Buriánek svůj dokument komponoval jako autoportrét. Nikoli biografii či memoárové ohlédnutí, ale spíše kapitoly či obrazy ze své duše, svého každodenního existování, vztahu k vlastní profesi, tedy rozhlasu. Jakožto stylově vyhraněný autor, který vždy vstřebával umělecké vlivy dalších oborů, Buriánek s chutí sahá po Morriconeho i Belmondově odkazu. Není však využití proslulého filmového šlágru jen kýčovitou berličkou pro navození atmosféry v novém tvaru, dokonce jiném médiu? Není, pokud autor hudbu nepoužívá jako dějový či narativní prostředek. Pro Buriánka je Morriconeho hudba střípkem do postmoderní skládačky výrazových prvků, s nimiž nakládá suverénně, významově doplňuje zdánlivě protichůdné aspekty režijního výrazu: mluvené slovo často sestává z krátkých izolovaných promluv, prosakují autorovy dojmy, pocity, obavy, potřeby, vedle nich nacházíme druhou polohu režiséra – tvůrce, který hledá správný tvar pro své dílo. Pozorný posluchač nemá jednoduchou úlohu, brzy cítí, že formálně i obsahově vrstevnatý dokument explicitně vyzrazuje sotva náznaky Buriánkových pocitů. Režisér je přitom neprožívá hrdinně, ani nemůže, vždyť není Belmondo. Cítí se více Trintignantem. Přesto, alespoň na chvíli mít pocit Belmonda, to opravňuje k nadhledu. Buriánek jej nachází i ve vztahu k sobě samému…

Radiodokument