Hovory Plus – Josef Formánek (2018)

„Když myslíte na minulost, nebo na budoucnost, okrádá vás to o přítomnost,“ tvrdí světoběžník a autor sedmi knih Josef Formánek. Když se v myšlenkách zabýváte tím, co bylo (nebo bude), okrádáte se prý o prožitek současnosti. „Nejednám v té chvíli nejlíp, jak bych mohl. Tedy kdybych měl přítomnost pod kontrolou,“ vysvětluje.

K tomuto rozhodnutí prý došel až ve chvíli, kdy se stal abstinujícím alkoholikem. „Ale čas od času se ozve hlásek, který mi slabě, ale neustále našeptává. Vím, že musím být pozorný. To mi pak pomáhá nebýt tak zavalen myšlenkami na to, co bylo nebo bude. Jsem plně pozorný k tomu, co právě prožívám. Co chutnám, vidím, cítím…“

Formánkův Černý drak

Hlásek v hlavě dostal od spisovatele i jméno. Říká mu Černý drak a trvalo několik let, než se ho naučil ignorovat. „Nemyslím, že nám vyhráno. Když jsem šel před časem domů z nějakého rozhovoru tady v rozhlase, kde jsem hrdě tvrdil, že už mám vyhráno, tak mi pohled sklouzl na lidi popíjející malé pivo. V té chvíli mi blesklo hlavou: A jedno malý bys nezvládl? Takže tam ten Černý drak pořád je a na mě je, jestli mu budu věnovat pozornost. Alkohol považuji za vyčerpanou drogu,“ říká upřímně.

Boji s alkoholem je ostatně věnována i jeho poslední kniha Úsměvy smutných mužů. „Když jsem poprvé viděl už hotový stejnojmenný film, měl jsem hodně smíšené pocity. Jako divák jsem viděl silný příběh, ale když se na plátně odvíjí váš život jako v zrcadle, je to dost nepříjemné.“

Alkoholik pije a pije… a směřuje ke konci

Vlastní minulostí tak odmítá žít, na druhou stranu o ní mluví velmi otevřeně. „Čím víc člověk pil, tak ho to víc svíralo a posouvalo ke konečné fázi hry, k takové ruské ruletě. Jednou ta jedním nábojem nabitá zbraň vystřelí. Pak jsou z toho zničená játra, rozpad hodnot nebo ztráta sebeúcty, která vás přivede třeba až k sebevraždě. Já už po té cestě jít nechci.“ A nechce toho prý víc.

„Nechtít nic od nikoho je nesmírně příjemná cesta. Nejde to pokaždé a na 100 %, občas potřebujete pomoc s nějakou materiální věcí nebo s lidskou sounáležitostí. Když jsem tak začal žít, pochopil jsem i svůj cíl. Být tady pro ostatní, hlavně pro blízké. Vyslechnout a poslouchat, co říkají.“

To vše dohromady pak prý s člověkem udělá jednu kouzelnou věc. „Zjistíte, že nejdůležitější jsou lidé kolem a už vás nerozhodí třeba problémy v práci. Co vás ale rozhodí, je nepohoda se ženou, dětmi, rodiči. Od toho se pak odvíjí můj základní pocit klidu.“ Věří spisovatel i na „zásah vyšší moci“?

Svému osudu neutečete

„Věřím, že když se ohlédnu za svým životem, tak vše bylo tak, jak mělo. Osudu jsem ale vděčný i za ty pády, které mne změnily a dodaly mi zvláštní klid. Život nám poskytuje spoustu situací, staví nám do cesty množství lidí a neobvyklých pocitů, při kterých zkouší, jak je vyřešíte.“ Když to podle Formánka neuděláte s plným nasazením a podle svého nejlepšího přesvědčení, tak vás „ona“ zkouška čeká znovu a znovu.

„Věřím, že každý máme v sobě síly zla i dobra. Taky jistě leckdy něco vyřešíte s ohledem na svou sobeckost nebo lenost. Ale úplně jinak, než byste to přáli hrdinovi, kdybyste viděli svůj život na filmovém plátně. Často se vydávám bolestivější a delší cestou a až pak zjistím, že je to ona. Ta správná cesta. Víte, já už mám za sebou asi větší část života a už nemám čas dělat stále stejné chyby,“ dodává Josef Formánek.