Reflexe! Historie – 100 let bez Mariánského sloupu (2018)

Přidal: Premek |

Říjen 17, 2018

Připravil Martin Groman.

Hovoří Vít Vlnas a Jan Dienstbier.

Natočeno 11. 10. 2018. Premiéra 20. 10. 2018 (ČRo 3 Vltava, 17:00 h) v cyklu Reflexe: Historie / Filozofie!

Pozn.: Připomínáme sto let od povalení Mariánského sloupu na Staromáku a taky trvající spory kolem jeho obnovy, a co za nimi je. Kdo se to vlastně celé roky a hádá a o čem a jaké to může mít řešení? Někdy stačí málo… Po vzniku republiky docházelo k obrazoborectví celkem běžně a někdy u toho byli i zranění či mrtví. 3. listopadu 1918 při strhávání Mariánského sloupu na Staromětském náměstí naštěstí nikdo zraněn nebyl. (anotace)

Lit.: Groman, Martin: 100 let bez Mariánského sloupu: „Ta socha byla politickou potupou“. In web ČRo 3 Vltava, 20. říjen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: O historii pražského Mariánského sloupu a o sporech kolem snad o jeho obnovu budou s Martinem Groman debatují historici umění Vít Vlnas a Jan Dienstbier.

Bohém a Haškův přítel Franta Sauer vedl 3. listopadu 1918 procesí z pražské Bílé hory na Staroměstské náměstí, kde společně strhli od 17. století tam stojící barokní Mariánský sloup. Prestižní pražský veřejný prostor byl novými poměry pomyslně dobyt a nejexponovanější symbolická památka na monarchii zmizela. Sloup se tak stal nejen symbolem ničení památek na právě zaniklé Rakousko-Uhersko, ale také nezhojených ran, které po vzniku státu ve společnosti zůstaly.

O sloupu
Mariánský sloup na Staroměstském náměstí z roku 1652 byl vysoký téměř 14 metrů a nesl dvoumetrovou pozlacenou sochu Panny Marie stojící na přemoženém drakovi. V nárožích soklu stály figury andělů přemáhajících ďábly znázorňující válku (lev), mor (bazilišek), hlad (drak) a herezi (had). Podstavec sloužil jako svatyňka pro ochranný obraz Panny Marie Rynecké, který při obléhání Prahy visel na domě čp. 20 na Staroměstském náměstí. Vzorem pražského sloupu (stejně jako například vídeňského z roku 1648) byl mariánský sloup postavený roku 1638 v Mnichově kurfiřtem Maxmiliánem I. jako díkůvzdání za zachování města během švédské okupace za třicetileté války. Tedy ze stejného důvodu jako sloup v Praze.

Okamžitá reakce na stržení sloupu nebyla jednoznačná. Jedni nad ztrátou památky vytvořené sochařem Janem Jiřím Bendlem truchlili, jiní se radovali a viděli v něm symbol porážky české reformace a poroby Čechů Habsburky. Prezident Masaryk řekl: “Když Pražané tu sochu odstranili, jsem rád, protože ta socha byla politickou potupou pro nás.“ Josef Mánes nebo V. V. Štech se ztrátou sloupu naopak nesouhlasili, malířka Zdeňka Braunerová den poté na místo sloupu položila věnec s nápisem Protestuji. Od té doby ale uplynulo sto let. Mohlo by se tedy zdát, že mezitím se celý případ uzavřel a dnes už si boření sloupu budeme připomínat jen jako symbol revoluční doby kolem vzniku státu.

Od první chvíle se ale vedla debata o tom, jestli sloup obnovit nebo ne. A po roce 1989 vypukl spor nanovo a s mnohem větší razancí než kdy dříve. Vznikla společnost pro obnovu Mariánského sloupu, na celý případ se navázala celá řada mýtů a legend a dodnes není jisté, zda sloup na Staroměstském náměstí zase bude nebo ne. Nicméně tak či tak se na své místo nevrátí sloup autentický, barokní, ale maximálně jeho novodobá verze, ani ne replika, protože původní sloup se nezachoval celý, a tak nemůže být dokonale zkopírován. Přou se o to někteří katolíci, jejich odpůrci, historici, filozofové, politici, představitelé církve i část veřejnosti.

Radiodokument