Historie Plus – Českoslovenští legionáři v Rusku (2018)

Jejich diplomatické úsilí ale dostalo rozhodující impuls až ke konci války, kdy na východní frontě čeští a slovenští legionáři prokázali, že jsou za nový stát opravdu ochotní nejenom položit život, ale účinně pomoct ve společném boji proti Německu a Rakousku-Uhersku. Ta hlavní zkouška je ale čekala teprve v bojích s ruskými bolševiky.

Česká družina, která tvořila jádro pozdějších legií, se v Rusku rekrutovala z řad docela početné české komunity. „Družiníkům bylo přitom naprosto jasné, že není cesty zpátky,“ zdůrazňuje Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu. V případě, že padli do rukou rakousko-uherské armády nebo policie, čekal je trest smrti:

„Rakousko-uherská armáda se na zajaté družiníky dívala jako na zrádce a popravovala je bez ohledu na to, jestli měli nebo neměli ruské občanství. Už v prosinci 1914 tak zajala dva z nich. Byli ve skupině, která se snažila přejít frontu a dojít do Čech, což se některým z nich podařilo. Nicméně Antonín Grmela a Josef Müller byli zajati a veřejně popraveni ve slezských Wadowicích.“

Ruská carská armáda využívala české dobrovolníky hlavně ke zpravodajské práci, váhala s jejich nasazením přímo do boje. Když pak válečné utrpení a bída vedly ke svržení Romanovské monarchie v únoru 1917, znamenalo to pro Československé legie novou hrozbu. Ta se ale rozplynula po bitvě u Zborova na dnešní Ukrajině, kde se Češi a Slováci v boji vyznamenali.

Po únorové revoluci se roku 1917 Milan Rastislav Štefánik a Tomáš Garrigue Masaryk po jistých peripetiích s prozatímní vládou dohodli, že se Češi a Slováci přesunou přes Sibiř a potom z Vladivostoku po moři na západní frontu.

Když se ale po rychlém převratu v listopadu dostal k moci Lenin, začalo být brzy jasné, že dřívější dohody neplatí. Čeští bolševici v řadách legionářů slibovali, že zverbují asi 15 tisíc druhů ve zbrani, kteří se postaví na stranu Sovětů. Ale přesvědčili jen hrstku z nich a podle Tomáše Jakla dal komisař pro válku Lev Trockij jasný pokyn:

„Bylo to ultimátum: měli vstoupit do jednotek Rudé armády nebo čelili smrti zastřelením. Jenže to české legionáře spíš utvrdilo v jejich odporu. Situace už byla navíc taková, že se na jaře 1918 stačily dva pluky dopravit do Vladivostoku. Zbytek československých jednotek byl rozesetý po Transsibiřské magistrále a část jich stála ještě před Volhou v Pemze, kde se měly odzbrojovat před cestou na východ.“

S Čechoslováky chtěly koordinovat své akce síly admirála Kolčaka, který se snažil zabránit převzetí moci bolševiky. Klíčové přitom bylo, kdo udrží kontrolu nad Transsibiřskou magistrálou. Jednu z početných srážek mezi legionáři a bolševiky u vesničky Kordonu za Uralem popisuje Kronika 6. československého pluku. Pod titulem „Hanáci v revoluci“ ji sepsal Adolf Kubíček:

„Začíná se stmívat, když z Kordonu vyjíždí vlak 3. praporu, aby zajel na zastávku 59. pro vojáky, kteří mohou tam již být. Vlak štábu se připravuje k jízdě do Šamar, aby se dalo mluviti s Jekatěrinburkem. Sotva se pohnul vlak 3. praporu, je po něm stříleno z lesa, jenž vyrůstá přímo vedle kolejí. Střelba brzy sílí a jejím cílem jsou již všechny vlaky stojící na stanici. Pojednou začínají praskat i bomby.

Všichni prchají zmateně z vlaků buď na východ k zastávce 60. a na jih od dráhy, do lesa, kdež v krytu za nádražními budovami pokřikem se uprchlíci svolávají a tvoří s přítomnými důstojníky hlouček asi 50 mužů. Podobně i na východní straně nádraží se shlukují vojáci kolem podplukovníka Krejčího a začínají stříleti směrem ke stanici. Tma jest však neproniknutelná, orientace nemožná, o nepříteli se pouze hádá, kde asi může být.“

Bolševici se na několik hodin zmocnili také stanice a chystali se vydrancovat opuštěné vlaky. Duchapřítomnost železničního zřízence ale zachránila vlak štábu. Legionáři nakonec po těžkých nočních bojích získali nad strategickým nádražím s technickým zázemím znovu kontrolu – ale byly ztráty.

Vynalézavost, statečnost a odvaha

„Přepadení na Kordoně, kdy poprvé se bolševikům podařilo proniknouti až do týla, vyžádalo si větších obětí než mnohé významné boje. 6 bratří bylo zabito, 7 zabloudilo v pralesích a zahynulo, 13 bylo raněno.“

Tolik úryvek z Kroniky 6. československého střeleckého pluku. Drtivá většina českých a slovenských legionářů se nakonec dostala do Vladivostoku a tady se postupně naloďovala na spojenecká plavidla a odplouvala do Evropy. Mezi legionáři byl také Josef Charvát, který své vzpomínky později vydal v knize Cestou ze Sibiře do vlasti:

„Konečně přišel den, o němž jsme jen snili, den, v který skutečně již opustíme tuto nešťastnou pevninu, bychom nastoupili již faktickou cestu do země zaslíbené – do vlasti. Dnes ve čtvrtek již dopoledne měli jsme být naloděni, jak znělo v rozkaze. Ký div, že časně zrána byli jsme již na nohou a dohotovovali jsme si své tlumoky. Den byl již poněkud jasnější, dul však chladný vítr z moře. Čekali jsme pak netrpělivě na nalodění, kteréž se poněkud opozdilo, co chvíli chodili jsme ku břehům dívati se na naši loď, která hrdě a majestátně stála na kotvách dále v přístavu.“

A po několika měsících dorazil Josef Charvát se svými válečnými druhy na palubě zaoceánského parníku Amerika až do Terstu v dnešní Itálii:

„Tak jsme šťastně dostihli tohoto posledního přístavu… po polednách obdržela loď povolení přistát v místě určeném pro naše transporty, kdež již očekávala nás čestná stráž legionářů v ruských a italských uniformách. Obě naše hudby hřměly dnes již naposled z lodě a u samého břehu pozdraveno národní hymnou. Četa na břehu vzdala čest, načež se zdraví s námi hlučným „Nazdar!“

Přichází na loď mnoho hostů, civilních i vojenských, jež jsou našimi hochy obléháni, každý chce vědět něco o domově. Tak zítra již sbohem „Ameriko“, ač ne právě pohodlně, přece jen bezpečně jsi nás převezla přes moře polokoule, zajisté zůstaneš i ty v paměti po celý život těm, kteří po tobě jeli. A teď na šťastnou cestu do vlasti.“

Celkem v Rusku padlo přes 4 tisíce legionářů. Čechoslováci nicméně dokázali v letech 1918 až 1920 získat dočasnou kontrolu nad obrovským územím a umožnit tak odjezd desítek tisíc převážně mužů z nově bolševického Ruska na západ. Podle Tomáše Jakla z Vojenského historického ústavu jim to umožnila jejich zručnost a zkušenosti:

„Oni velmi dobře věděli, jak to tam chodí, velmi dobře a podrobně Rusko znali. Mnozí byli ještě jako zajatci nasazeni do továren za Rusy, kteří museli do armády, takže měli velmi rozsáhlé kontakty v průmyslu a obecně v hospodářství. Klíčové navíc bylo, že se na jejich stranu přidávali ruští železničáři a města okolo magistrály, kde je vítali jako osvoboditele od komunistické krutovlády.“

Svou vynalézavostí, statečností a odvahou vydobyli tehdy se stále ještě rodící republice skvělou pověst bez nadsázky po celém světě. Tvrzení, že se nezávislé Československo rodilo přinejmenším z velké části v Rusku a na Sibiři, není přehnané.