Historie Plus – Nikita Sergejevič Chruščov (2018)

Přidal: Premek |

Listopad 7, 2018

Vůdcové Sovětského svazu vládli doživotně – Stalin, Brežněv, Andropov i Černěnko opouštěli Kreml takříkajíc „nohama napřed“. Historie Plus ale připomene jednu výjimku. V roce 1964 vnitrostranický puč odstranil Nikitu Sergejeviče Chruščova. Připomene ho Pavel Hlavatý.

Natočeno 2018. Premiéra 10. 11. 2018 (ČRo Plus, 20:33 h.).

Lit.: Hlavatý, Pavel: Chruščov versus Brežněv aneb Nejlíp se jedná za tmy. In web ČRo Plus, 10. listopad 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V roce 1964 došlo v Sovětském svazu ke zcela bezprecedentní události. Stranický vůdce Chruščov byl sesazen a nahrazen Leonidem Brežněvem. Všichni ostatní sovětští vůdci – s výjimkou Michaila Gorbačova, jemuž se země sovětů rozpadla pod rukama – ve svém postavení dožili.

Lenin, Stalin, Brežněv, Andropov, Černěnko – ti všichni zemřeli na vrcholu moci. Pouze Chruščov byl sesazen a dožil jako prominentní, ale zcela izolovaný důchodce. Období jeho vlády v letech 1953-1964 je rozhodně pozoruhodné.

Chruščovovo uvolnění i nové kampaně

Je to doba destalinizace, jakkoliv byla nedůsledná a vůči obětem represí spíše necitlivá. Také postupného tání hlavně v kulturní oblasti (i to se vyznačovalo nevyzpytatelnými proměnami) i nesporného uvolnění v mezinárodní oblasti (opět s řadou výkyvů, jako byly například potlačení maďarského protikomunistického povstání či karibská krize).

K tomu je třeba přičíst bouřlivý rozvoj kosmického programu, chaotické improvizační kampaně v zemědělství, neodhadnutelné reorganizace ve stranickém aparátu a snaha omezit moc armády. A také u nás málo známá Chruščovova protináboženská kampaň, která přivedla do lágrů řadu nových vězňů.

Brežněvova restalinizace

Brežněv přitom představoval průměrného šedého muže stranické byrokracie, která se cítila ohrožována hned z několika stran. Ačkoliv byl původně instalován jako přechodná figura, dokázal se postupně zbavit většiny svých spoluspiklenců a vládnout osmnáct let. Jeho éra byla vnímána jako jakási plíživá a nijak halasně nedeklarovaná restalinizace.

Liberalizace v umění byla postupně zastavena a zlikvidována, ať už šlo například o proces se spisovateli Danielem a Siňavským v roce 1966 či systematické omezování publikačních možností Alexandra Solženicyna a jeho deportaci ze země v roce 1974. Z mezinárodního hlediska pak byly nespornými mezníky invaze do Československa a Afghánistánu.

To vše bylo na domácí scéně provázeno tvrdým tlakem vůči disentu a proklamovaným klidem na práci. Souhrnně byla tato etapa sovětských dějin nazvána – ovšem až po Brežněvově smrti – obdobím stagnace.

Svržen těmi, které sám vybral

Chruščovova nesporná zásluha je v pojmenování kultu osobnosti – jakkoliv nemohl jít do důsledků a neodsoudil režim, který něco takového nejenom umožnil, ale zcela logicky vygeneroval. Podařilo se mu postupně odstavit od moci prakticky celou stalinskou starou gardu, aby byl nakonec svržen lidmi, které – v čele s Brežněvem – do vedoucích funkcí sám nainstaloval.

Jako důchodce pak až do své smrti v roce 1971 sledoval, jak likvidují i ty nedůsledné reformy, které on sám inicioval.

V pořadu hovoří historik Jan Adamec, zazní ukázky z historických monografií, dobových dokumentů i memoárové literatury. Použity jsou také unikátní nahrávky z archivů Českého rozhlasu a Svobodné Evropy.

Radiodokument