Reflexe: Film! – Climax (2018)

Přidal: Premek |

Listopad 8, 2018

Film jako špatný trip. Reflexe, které připravili Šárka Gmiterková a Pavel Sladký představují rozhovorem a recenzí novinku režiséra Gaspara Noého. Rozhovor přeložila Barbora Vodičková.

Natočeno 2018. Premiéra 7. 11. 2018 (ČRo 3 Vltava, 13:00 h.). Repríza 7. 11. 2018 (ČRo 3 Vltava, 23.00 hodin).

Lit.: Sladký, Pavel: Gaspar Noé: Film je uměle navozený sen. Můžete zabíjet a pak se smát. In web ČRo 3 Vltava, 7. listopad 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Francouzský režisér mluví o Bibli jako o krvavé knize, dlouhých záběrech a drogách ve svém novém filmu Climax i mimo něj.

Nesourodá skupina tanečníků intenzivně trénuje na turné v USA. Poslední večer věnují party, která se však zvrhne v pekelný drogový rauš s fatálními následky. To je ve stručnosti děj novinky Climax.

Režiséra Gaspara Noého provází pověst jednoho z největších provokatérů současné francouzské kinematografie, a to především díky jeho velmi tělesným, sexuálně otevřeným snímkům. Takový byl Sám proti všem, pojednávající o vnitřní frustraci jednoho pařížského řezníka; Zvrácený (Irreversible) proslul jak převráceným vyprávěním, tak scénou brutálního znásilnění Moniky Bellucci. Vejdi do prázdna se odehrával ve vzpomínkách dvou sourozenců a v prostředí tokijských nočních klubů a Love byl 3D film o lásce jako slzách, tekutinách a spermatu.

Rozhovor, který vznikal u příležitosti světové premiéry autorovy novinky Climax v Cannes, se dotýká dlouhých záběrů, tanečníků, nechuti k alkoholu i parfémům. Celý si ho můžete poslechnout v záznamu z pořadu Reflexe. Část vám nabízíme i v přepisu…

Je něco, co byste se ve filmu neodvažoval ztvárnit?

Když se něco děje v reálném životě, proč by to nemělo být ve filmu? Některé situace jsou možná nepříjemné nebo radikální… Vím ale, jaká témata mě nezajímají. Nikdy bych nechtěl mít ve filmu kněze. Utlačovaní muži, kteří si povídají o Bohu… Nudnější scénu asi nikdo nenatočil.

Vaše filmy mají intenzivní vizuální styl. Zajímalo by mě, jak jej plánujete dopředu? A do jaké míry? Nakolik se necháváte vést atmosférou?

Snažím se pracovat instinktivně. Daří se mi lépe, když zapojím neverbální část mozku. Někdo se vyžívá v rozkreslování scénáře do obrázků, všechno si napíše a pak hledá lidi, kteří mu to přesně tak natočí, aby to vypadalo přirozeně. Většinou ale dosáhne pravého opaku. Nudí mě filmy, kde máte záběry zblízka na ústa, když postava mluví. Vůbec nechápu, proč takovou scénu rozbíjí střihem a záběrem zblízka. To se dělá v televizních filmech. Je to vlastně to nejlacinější využití filmařských vyjadřovacích prostředků.

Používáte dlouhé záběry, kamera se vznáší kolem protagonistů…

Ano, život je plný dlouhých záběrů, v něm žádné střihy nemáme. Když má něco vypadat reálně, musíte to natočit na celkový záběr, protože přesně tak člověk vnímá život. Teď tu sedím proti vám, za pět minut se zvednu, pak si půjdu odskočit. A pak se zase vrátím. Žádné střihy. Takový je život. Jediný střih v životě je, když člověk usne. Třeba se dívá na film a naráz „střih“ a pak se probudí a vidí už jen závěrečné titulky. Prostě to zaspí, protože to večer předtím na festivalu přehnal s pitím. A pak se někdo zeptá: „Jak se ti ten film líbil?“ a člověk může jen říct: „Viděl jsem první čtvrthodinu, pak jsem zavřel oči a naráz běží titulky.“

Váš styl je ve všech filmech poměrně koherentní. S jakými riziky nebo výzvami jste se potýkal při točení Climaxu?

Byla to čistá radost, žádné riziko. Ten film mohl být na nejhůř nudný, nezajímavý. Ale když záběr natočíte poprvé a není to dobré, natočíte ho podruhé, potřetí a když to pořád není dobré, zvládnete to na popáté. Všechno, co jsem natočil, se točilo na patnáctkrát nebo šestnáctkrát. (…) Ale samotné natáčení byla čistá radost od začátku do konce.

Jak dlouho se Climax natáčel?

Patnáct dnů.

Jen patnáct dnů?

Na první akci, kde se tančilo ve stylu vogue, jsem šel koncem prosince a začátkem ledna už jsem věděl, že tenhle film musím natočit. Jedním z důvodů bylo i to, že jsem byl finančně úplně na mizině a měl jsem zaplatit asi 50 tisíc euro. Potřeboval jsem práci, vypadalo to, že budu muset vzít zavděk reklamou na parfém. A parfémy považuji za vůbec nejhorší věc na světě. Byla by to práce pro nepřítele. (…) Pak tu práci naštěstí na poslední chvíli dostal někdo jiný a mně se ulevilo. Říkal jsem si, že musím natočit dokument o tanečnících ve fassbinderovském stylu, ale pak jsem přesvědčil Vincenta Maravala a svého bývalého koproducenta, aby mi dali peníze a nechali mě natočit tenhle film. (…) Skoro celé to byla improvizace.

Jak se stalo, že jste byl na mizině? Omlouvám se za osobní otázku…

Ono to tak nějak je, když je člověk režisér. Natočíte film, pak ho půl roku až rok prezentujete, pak plánujete něco nového, ale to se protáhne a nakonec dva nebo tři roky nenatočíte nic.

Vždyť jste před třemi lety natočil film Láska.

Ano, ale všechno jsem pak utratil za filmové plakáty. Pořád jsem věřil, že budu mít štěstí, že za půl roku natočím další film. A potom člověk stráví rok koukáním na DVD, nakupováním plakátů a zjistí, že je potřeba zaplatit daně a že si nenechal nic stranou.

Řekl byste nám něco o vašich osobních zkušenostech s drogami? Nemáte za sebou nějaké špatné tripy?

Některé noci byly skvělé, jiné hororové, ale je to vždycky úplně mimo realitu. Nevím, jestli se vám někdy stalo, že byste ve snu někoho zabil. Mně se to stalo několikrát, byl jsem na někoho naštvaný, probudil jsem se uprostřed noci s tím, že jsem mu právě rozmlátil hlavu kladivem. A pak jsem si uvědomil, že se z toho nebudu muset nijak zpovídat a že ten člověk je živý a byl jsem hrozně šťastný. Všechna ta špatná energie z vás spadne. Na jednu stranu máte to zadostiučinění, že jste toho člověka zabil, a na druhou stranu z toho pro vás neplynou žádné problémy. Film je vlastně podobný, je to uměle navozený sen. A když si dáte houby, ayahuascu nebo durman, můžete si zažít peklo, ale když trip skončí, můžete se začít smát. Vždyť nic z toho nebylo doopravdy, to všechno jen můj mozek. Je to zvláštní zážitek. A myslím, že to u sledování mých filmů lidé cítí podobně. Nakonec si řeknou, že to byl jen film a začnou se smát.

Jakou radu byste dal někomu, kdo se chystá natočit svůj první film?

Buďte obsesivní. Když točíte film, musíte mít schopnost přitáhnout lidi na svou stranu, musíte být obsesivní takovým instinktivním, neracionálním způsobem. Musíte vědět, co přesně vás přitahuje na práci jiných lidí, musíte vědět, kdo jsou vaši hrdinové, a zkusit je napodobit nebo předčit.

A kdo jsou vaši hrdinové?

Nic, co by vás překvapilo. Buñuel, Fassbinder, Kubrick, Kenneth Anger, Jean Eustache…

Když točíte nový film, máte pocit, že by měl být provokativnější než ten předchozí? Je to něco jako závislost?

Dělá mi starost, že tento film je o dost méně provokativní. A všichni moji nepřátelé z minulosti, všechny noviny, které mě kritizovaly, teď píšou, že jsem konečně natočil dobrý film. A jeden francouzský časopis, který opravdu nesnáším, napsal, že Climax je z mých filmů zdaleka nejlepší. Z toho radost nemám.

Já myslím, že ten film je alespoň stejně provokativní jako vaše dřívější snímky a to, že se některým novinářům líbí, mu na provokativnosti neubírá.

Byl Fassbinder provokativní? Ano i ne. Dělal svou práci, nabízel svůj náhled na život. Bylo to přesné. I když člověk obdivuje Pasoliniho, Fassbindera, Hanekeho, ti režiséři pořád točí jen filmy, nezabíjejí lidi, aby o tom natočili dokument. Film je vaše verze života. Krve je plná i Bible. To je nechutná a provokativní knížka.

Radiodokument