Večerní Host Radiožurnálu – Václav Upír Krejčí (2018)

„Spoustu věcí jsem jako dítě vytěsňoval a neuvědomoval jsem si to tak tenkrát, jako si to uvědomuju teď, když mám děti a vidím, jaký mají ony život – plný lásky, pohlazení, vtipu. To já jsem neměl, ale tenkrát jsem to nevnímal,“ říká Václav Upír Krejčí.

Rodina jako z hororu

„Myslím, že rodiče dřív neuměli vychovávat. A nejen ti moji. Do školy jsme chodili s modřinami, zmlácení, ale za úplné hlouposti,“ vzpomíná herec a spisovatel. „Hrát jsme si chodili jenom na půdu, protože maminka byla nemocná na čistotu. A nesměli jsme jít domů dřív, než si pro nás přišla,“ pokračuje s tím, že v zimě tam kvůli tomu hodiny mrzli a v létě naopak omdlévali vedrem.

Doslova hororovou osobou v jeho dětství byl dědeček z matčiny strany. „Byl to gestapák a šílený blázen. Všichni o něm věděli, že je despotickej, zlej a vojenskej, ale říkali: To je dobře, to ti v životě pomůže. Ty tu vojnu potřebuješ, protože jsi parchant!“ vzpomíná Václav Upír Krejčí, který byl nakonec dokonce svědkem toho, jak dědeček babičku utloukl na hromadě uhlí.

Moje kniha není žádný bulvár ani zpověď. Psal jsem to jako literaturu. Václav Upír Krejčí

Světlo v jeho dětství představovala druhá babička, svérázná žena, která jediná si na něj dokázala udělat čas. Zemřela ale už v jeho deseti letech a malý Václav se s jejím odchodem jen těžko smiřoval. Spolu s ní úplně zmizelo z jeho života laskavé přijetí.

Vzpomínky? Ne, literatura!

„Napsal jsem to o svém já, které ani moc neznám. Dívám se na to jako na příběh,“ shrnuje svůj přístup k psaní, během nějž se snaží pravdivě nahlížet do vlastní minulosti, ale zároveň nesvlékat svůj ochranný „krunýř“, díky kterému se mu i s bolestivými vzpomínkami daří dnes šťastně žít.

I proto jeho kniha není jen temné a depresivní čtení. Nenapravitelný bavič přiznává, že při psaní bojoval s touhou „vylepšovat“ text nadsázkou. „Zvažoval jsem každou větu a snažil jsem se to v sobě potlačit,“ říká Václav Upír Krejčí, který sám sebe momentálně označuje především za spisovatele.