Speciál Plus – Ekonomické milníky polistopadového vývoje (2018)

Přidal: Premek |

Listopad 18, 2018

Ekonomické milníky polistopadového vývoje a (ne)schopnost společnosti přizpůsobit se novým podmínkám. Připravil a moderuje Jan Burda.

Hosty moderátora jsou Klára Plecitá, sociologický ústav Akademie věd; Richard Hindls, emeritní rektor VŠE, člen Národní rozpočtové rady; Tomáš Sedláček, ekonom ČSOB; Michael Žantovský, překladatel, publicista, exvelvyslanec v Británii, ředitel Knihovny Václava Havla; Jiří Weigl, ředitel Institutu Václava Klause; Oldřich Tůma, ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV a Iveta Radičová, socioložka a bývalá slovenská premiérka.

Natočeno 2018. Premiéra 16. 11. 2018 (ČRo Plus, 15:04 h).

Lit.: Burda, Jan - Erhart, Michael: Morální stav společnosti je žalostný, jde o kořen naší deziluze, tvrdí Michael Žantovský. In web ČRo Plus, 16. listopad 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V sobotu si připomínáme 29 let od 17. listopadu 1989 – dne, který odstartoval jednu z nejvýraznějších proměn moderní české společnosti.

„Dlouho se říkalo, že u nás se nestane nikdy nic, což asi nebylo možné. Ale že to nakonec půjde tak rychle a ta změna bude politicky, ekonomicky a i z hlediska další existence Československa tak hluboká, to si ještě 15. listopadu představoval asi jen málokdo,“ poznamenává historik Oldřich Tůma.

Socioložka Klára Plecitá uvádí, že lidé koncem roku 1989 očekávali zlepšení své životní úrovně a stavu ekonomiky, ale samozřejmě i svobodných voleb, svobody slova a pohybu.

„Od neekonomů často slyším, že revoluce vypukla z ekonomických důvodů. Ale tak to nebylo. Disent nebyl záležitostí chudých lidí, kteří by neměli co jíst nebo chtěli lepší párky,“ přidává se ekonom Tomáš Sedláček.

Za protirežimními protesty podle něj byly spíš filosofické a lidskoprávní důvody, nikoli ekonomické. „V Polsku, Česku a v menší míře i na Slovensku byly revoluce, při nichž byli lidé připravení na to, že se do nich bude střílet,“ dodává.

Sedláček připomíná i varování tehdejších představitelů před prudkým ekonomickým propadem, ke kterému také došlo. Podle ekonoma Richarda Hindlse se ale transformace nakonec podařila a nyní jsme ekonomikou západního typu.

Privatizovat prý musely všechny okolní země, každá cesta ale měla svá pro a proti. „Zpětně je jednoduché hodnotit, ale být v tom procesu je něco jiného. Byly tam chyby i úspěchy. Nemá cenu z privatizace dělat černobílou záležitost,“ říká někdejší rektor Vysoké školy ekonomické.

Dědictví komunismu

Zatímco dnes podle Sedláčka ekonomika funguje, už od 90. let se nedaří reformovat exekuční legislativu a velkým problémem je i množství zadlužených lidí.

„Česká republika by měla začít myslet na to, kde chce být za 20 let a přestat se považovat za postkomunistickou zemi. Nevzpomínám si, že by se první republika vymlouvala na dědictví Rakouska-Uherska,“ podotýká ekonom.

Pokud jde o vyrovnání se s komunistickým režimem, ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský zdůrazňuje, že nikdy nemůže být zcela uspokojivé.

„Pokud se ve snaze potrestat viníky sahá k radikálním krokům, obyčejně to vede k dalším křivdám a hořkostem a potrestání nevinných. Ale tolerantnější cesta, kterou jsme zvolili my, znamená, že někteří zůstanou nepotrestáni,“ vysvětluje s tím, že v porovnání s okolními zeměmi jsme neskončili nejhůře. Důvod k oslavám to ale není.

Odlišný pohled nabízí ředitel Institutu Václava Klause Jiří Weigl. „U nás nedošlo k tomu, že by se komunistická strana přejmenovala na sociálnědemokratickou a rychle šla do vlády. Nebo že by bývalí členové politbyra byli premiéry a prezidenty,“ podotýká.

„Naše společnost ukazuje docela zdravý přístup vůči těm velkým sociálně-inženýrským projektům – představám, že přebudujeme svět a všechny zahrneme dobrem. Tedy to, s čím dnes zápolí Západ,“ domnívá se Weigl.

Důvod k deziluzi?

Velkým porevolučním milníkem byl i rozpad společného státu. Podle Tůmy šlo o přirozené vyvrcholení emancipace slovenského národa, který byl i podle Žantovského nevyhnutelný, mohlo k tomu prý ale dojít i v rámci federace.

„Mám dojem, že pokud by se Československu nějak podařilo přečkat tu dobu (rozpadu států a nacionalismu) ještě čtyři nebo pět let, potýkali bychom se s tímto problémem podobně jako dnes Kanaďané, Belgičané nebo Angličané a Skotové,“ soudí Žantovský.

Rozpad Československa chápu jako porážku – jednu z nejúspěšnějších, jakou si lze představit. Michael Žantovský

Podle bývalé slovenské premiérky Ivety Radičové dnes oba národy mimo jiné pojí i propast v očekávání: „Vstupovali jsme do Evropské unie s vizí velmi rychlého zvyšování životní úrovně. Mělo to tedy socioekonomické důvody a ty se dnes otřásají v základech.“

Deziluze je ale podle Oldřicha Tůmy přirozeným fenoménem, alespoň u části obyvatel. V českém prostředí se prý ovšem stává prostředkem politického boje a je stále znovu akcentována. „Deziluze je možná v našem případě až přehnaná,“ myslí si historik.

Také podle Michaela Žantovského k deziluzi není důvod: „Daří se nám jako nikdy v minulosti, žijeme uprostřed celkem bezpečného kontinentu, a přesto jsou lidé nespokojeni. Psycholog by v tom hledal nějaký neracionální kořen a já myslím, že ho nelze hledat jinde než v morálním stavu společnosti, který je na rozdíl od toho ekonomického dost žalostný,“ uzavírá.

Radiodokument