Slyšet sen (2018)

Lucie Králová:

Zvukový výlet do podob snů natolik podivuhodných, že silně zasahují do životů těch, jimž se zdají. Jak těmto snům rozumějí sami snivci, kteří se uvolili své sny sdílet? Proč vůbec mají potřebu své sny zapsat, vyprávět a dokonce ozvučit? Pokud chcete slyšet sen, zkuste se uvelebit v posteli, zapnout dobře v prostoru rozmístěné reproduktory a vypnout rozumovou autocenzuru. Pak už jen stačí být 48 minut ve světě snových obrazů.

Draci, kteří se v kódu trans-generačního přenosu objevují dceři, matce i babičce. Akvárium plné žab-lidí s nafouknutými pytlíky dušiček, kde se schyluje k útoku archetypálního teroristy, pracujícího celý den v bufetu s párky, z čehož mu „hráblo“. Léčivý sen o přijetí smrti v podobě „malé babičky – buldočka s velků prdelů“, v němž „duše snědla odraz těla“. A dětské rozumění snům, do nějž probleskují slova jako „3D“ nebo „aplikace“.

Je to divný pořad, protože jeho logika je odvozená od logiky snu. Přesto, doufám, to není skrumáž šílených obrazů ani jakási mozaika bizáru. Je spíše to pokus o strukturu, která zpřítomní sestup k matérii snu, která dává snům dočasnou autonomii a umožňuje nám jejich sdílení, které působí v nevědomé rovině.

Sny se zabývám mnoho let, připravuji o nich celovečerní film Naslouchači snů,  portrét kolektivního nevědomí, které žijeme v současné době. Součástí toho filmu je i mezinárodní výzkum snových obrazů. Zkoumáme, co nám sny sdělují o naší současné situaci – politické, ekonomické, ekologické i obecně lidské. Film i sen jsou také „dokumentární“ – neboť i na sen se lze dívat jako na dokument svého druhu, který podává zprávu o stavu naší duše. A pokud přijmeme Jungovu teorii kolektivního nevědomí, tak i zprávu o směřování lidského společenství. Sny mají také svůj specifický humor, který nám umožňuje zasmát se sami sobě a svým skálopevným přesvědčením, i to je svým způsobem „dokumentární“, neboť to nabízí reflexi toho, čemu říkáme skutečnost.

Radiodokument Slyšet sen je součástí tohoto průzkumu snů. Propašovat sen do radiodokumentu napadlo Violu Ježkovou, autorku a dramaturgyni Chtěli jsme, aby radiodokument nebyl derivátem vznikajícího filmu, ale extenzí celého projektu, svébytnou sondou do konkrétních snů, takže se jedná o průzkum i v oblasti formy – o zvukový experiment : zkoumat, kam jde zajít ve vztahu zvuku a snových obrazů, tak, aby se živá matérie snu nezploštila, abychom nezůstávali u popisu a ilustrace. Pochopit skrze zvuk něco o tom jak se matérie snu chová – totiž “ozvučený”, “vyprávěný” a teď i “vysílaný” sen je sice stále “nehmotný”, ale skrze médium rozhlasu zpřítomněný ke sdílení – někdy je to jen chvíle ticha a ruchů, někdy jen slovo a barva hlasu, někdy halucinogenní mnohovrstevnatá montáž, která nás uvádí do jiného časoprostoru, do vrstev určitého spočinutí v (cizích) snech, které se můžou některými obrazy třeba podobat i těm vašim.

Všichni snivci jsou mí blízcí přátelé, jejich sny je překvapují, fascinují, vyživují, promlouvají k nim a působí. Skrze sny se přibližujeme k těm kdo mluví. Petra Vlachynská, svérázná a vtipná kostýmní výtvarnice, která má zkušenost se sny jako léčivým procesem. Klára Čížková, taneční terapeutka, která se snům dlouhodobě věnuje a potkává se v nich se zvláštními rohatými bytostmi.

A Jan Komárek, režisér fyzického divadla, světelný designér a člověk, který vyrobil téměř všechny zvuky a zvukový design. Postava radiodokumentu i spoluautor, který o tom napíše sám….

Jan Komárek:

Radiodokument je speciální, kulinářská disciplína. Vše se děje ušima, skrz uši, přes uši a tudy také přes obrazovost, obrazotvornost a imaginaci. Zvuk nastartuje obraz, ten se zjeví v mysli, tak se odráží od zrcadel zkušenosti v těch mnohých zasutých archivech a zasáhne mozkové centrum. To vystřelí pocit.  Z toho důvodu je dobré při poslechu sedět v ušáku. Aby si člověk slyšící neutloukl hlavu o stěny své imaginace.

Třeba prázdná pánev, pomalu tažená po sporáku vytvoří velice organicky zajímavý, skřípavý zvuk. Sáhnu tedy do kapsy a vyndám z ní …cibuli? Nikoli! Vyndám zní, milí poslouchači malý, stříbrný nahráváček. Ten zapnu a pánevní cestičku po sporáku si nahraju. Potom ale, namísto vaření, odjedu k počítači, zvuk z nahráváčku do něj vysaji a pak radostně kouzlím. Tedy zpomaluji onen zvuk a zaobaluji ho, obaluji jak řízek ve strouhance a ve vajíčku efektů, přidávám do něj zvukové koření….až náhle, ten zvuk, co býval skřípotem pánve na sporáku rozvibruje duši. Protože dostane zcela jiný tón a jeho temná vibrace se dotýká nějakých skrytých strun uvnitř těla a přenáší se dál. A já v té chvíli toho slyšení vím, že jsem získal ten správný zvuk. A mám ho, chytl jsem ho do pastičky a nyní si ho dám do archivu zvuků. Každý z vás, milí, sladcí poslouchači, má v sobě svůj osobní archiv zvuků. A ten se probouzí, vibrací, která rozehraje tu malou harfičku, co máte v sobě uloženou pod játry, někdo v srdci, někdo v ledvinách…

Zvuky se loví na háček smyslovosti. Smyslů je, milí poslouchači… několik. Neodvažuji se zde uvést kolik, protože to nevím, stejně tak, jako to neví nikdo jiný. A sny jsou vysoce smyslová disciplína, která je jedinou svobodnou a nezávislou entitou v naší úžasné, rozvibrované  a vlající osobě. Běhám tedy občas pro radost po lukách zvukokvětných a lovím do své stříbrné síťky zvukový hmyz. Pak, jak starý Číňan z Cchion Pengu, vařím doma zvukovou polévku. Nepřemýšlím přitom moc, jen si užívám a vařím, co do rendlíku vhodím. Občas do té polévky spadne něco z police, nebo do ní omylem zafrčí oslněná, australská můra. Tak to všechno vzniká, z ničeho a ze všeho. Ale není to jen náhodné bublání. Každý ten zvuk, milí naslouchači, každý ten zvuk je mým osobním zvukem, znám ho jak špejli od lízátka, přes veškerá ohýbání a obalování toho zvuku jej rozeznám mezi tisíci, jak tučňák na ostrově zpěv své milé. Poznám ten zvuk a dokážu vám říci, odkud pochází a co se mu stalo, že je nyní takto proměněn a v láku jiných zvuků naložen.

Máme paměť haptickou, kdy sáhneme na předmět dlouho v šuplíku uleželý a zjeví se nám obraz vzpomínky. Tak máme v sobě i paměť zvukovou. A citlivým poskládáním zvuků té paměti dokážeme postavit obraz pocitu. Tam také směřuje i tento snový, pečlivě laděný radiodokument. A já bych byl velice rád, kdyby svou vibrací zaklepal na dvířka vaší sluchové vnímavosti a ponechal je pootevřená pro tajemství…

A na závěr velké poděkování zvukovému mistrovi Romanovi Špálovi, který se vydal s  trpělivostí a otevřeností do zvuků nevědomí a dotvořil, doladil a domixoval s mimořádnou citlivostí všech našich 16 zvukových stop, tak aby skutečně znělo i to, co Komárek na pánvi v kuchyni nahrával. A to v řádném prostorovém stereo zážitku.