Den na Moravě – Vojtěch Klimt vzpomíná na Karla Kryla (2019)

Přidal: Premek |

Duben 12, 2019

Připravil Tomáš Hyánek.

Hovoří Vojtěch Klimt.

Připravilo Brno v roce 2019. Premiéra 12. 4. 2019 (ČRo Brno).

Lit.: Hyánek, Tomáš: Vojtěch Klimt: Karel Kryl při vzpomínce na Kroměříž plakal i na svém posledním koncertu v Praze. In web ČRo Brno, 12. duben 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Den před výročím nedožitých 75 narozenin Karla Kryla na něj zavzpomínal zakladatel klubu Karla Kryla Vojtěch Klimt.

Dnes by se dožil 75 let rodák z Kroměříže, písničkář a básník Karel Kryl. Jaký byl jeho návrat z exilu v tehdejším západním Německu v roce 1989? Proč euforii brzy vystřídalo zklamání z polistopadového dění? A jak vzpomínal na rodnou Kroměříž? Tyto a další otázky zodpověděl v rozhovoru v pořadu Den na Moravě předseda Klubu Karla Kryla a autor jeho nejrozsáhlejší biografie Vojtěch Klimt.

Vy jste se s Karlem Krylem osobně znal, napsal jste o něm i velmi obsáhlou biografii, jak ovlivnil váš život?

Já si myslím, že poměrně zásadně, protože to byl pro mě takový zvláštní a určující moment. A hodně mi ten život ozvláštnil. Já to pozoruji, i když už tady dávno není, tak pořád se díky němu setkávám se zajímavými lidmi, se kterými bych se bez něj asi nikdy nesetkal.

A jak ještě jinak, mimo zmíněné setkávání s osobnostmi?

Je to inspirace těmi jeho názory, zvláště pak těmi z devadesátých let. Člověk si tak nějak více uvědomuje co to ta demokracie a být občan znamená. Pak je tam takový ten poetický písňový rozměr jeho písniček a poezie a určitě je to něco hodně nadčasového a myslím si, že mi to vystačí tak na tři životy.

Zmínil jsem, že jste zakladatelem klubu Karla Kryla, jak to vlastně vzniklo?

Tehdy Karlův asi největší kamarád v tehdejším Československu Martin Štumf dal dohromady pár lidí a a probral to s nimi a s Karlem. A Karel s tím souhlasil, protože tenkrát, jakoby v době bez internetu, nebyla moc možnost, jak ty lidi nějak informovat pravidelně, tak vymysleli tento klub. Vydávali časopis a ten klub měl tenkrát v podstatě nějakých tři tisíce členů. Pak teda, jak Karel začal být kritický, a lidi se od něj začali odvracet, tak hodně klesl i počet členů. Takže když umíral, tak jich bylo nějakých 300.

A jak je tomu dnes?

Dneska je to v podstatě na podobném počtu. Já jsem na to už sám, takže spíš se snažím šířit ty jeho názory po internetu a tam je to poměrně slušně sledované, asi 16 tisíc lidí.

Připomenete si dnešní výročí pana Kryla nějak?

Vzhledem k tomu, že si Kryla připomínám celý rok, tak nic speciálního. Já se spíš snažím, když někdo potřebuje s něčím pomoct ohledně Karla Kryla, tak pomůžu. Poslední věc, co jsem dělal pro Poláky, když se dokončoval film Bratříček Karel, tak jsem jim s tím pomáhal.

Vojtěch Klimt je předsedou klubu Karla Kryla. O úspěšném českém písničkáři s pohnutou historií napsal i svou prvotinu a zároveň prozatím poslední knihu „Akorát že mi zabili tátu“. Kniha vzbudila velkou pozornost jak mezi čtenáři, tak mezi odbornou veřejností. Kritika se shodla, že se jedná o precizní a objektivní dílo. Téměř okamžitě po vydání byla kniha rozprodána. Klimt se s Krylem osobně znal. I díky tomu zřejmě získal lepší vhled do jeho života. Při psaní knihy vycházel také z rozhovorů s Krylovými přáteli a příbuznými, všech dostupných dochovaných materiálů a detailní znalosti jeho díla.

Jako znalec životního příběhu pana Kryla, můžete popsat, jak to bylo s jeho návratem do vlasti v roce 1989 po dvacetiletém pobytu v exilu v tehdejším Západním Německu?

To byl jeden z těch případů v jeho životě, kdy on většinou, když byla nějaká velká euforie, tak pak přišla nějaká tragédie. A toto bylo podobné, protože kdy se naskytla možnost, že se bude moct zřejmě vrátit, nebo že se tady věci mění, tak mu umřela máma. Zřejmě taky z toho rozrušení, že Karla zase po těch letech uvidí. Karel se vlastně vracel na povolení pobytu jednoho dne, které horko těžko bylo schváleno. A vracel se vlastně na pohřeb.

To je smutné. A jak dál prožíval v roce 1989 to polistopadové, nebo porevoluční dění?

Zpočátku byl hodně šťastný, euforický, ale dlouho mu to nevydrželo. Myslím si, že vystřízlivěl jako jeden z prvních.

Čím to bylo dáno?

On viděl, že to směřuje trošku jinak a jinam, než si představoval. Protože v podstatě ti lidé, kteří za normalizace měli vliv a měli moc, tak nejenom, že nebyli pohnáni k odpovědnosti, ale dost často se s tím novým systémem sžili a fungují do dneška.

A jak se to následně promítlo v jeho umělecké tvorbě?

Určitě kriticky, protože vlastně zjistil, že ta nová garnitura kolem toho Hradu, kolem Václava Havla, tak více méně s těmi lidmi z bývalé komunistické strany spolupracovala. To se mu samozřejmě nelíbilo. On čekal, že se ty zločiny a křivdy z minulosti budou nějak řešit.

Myslíte si, že jsou jeho názory z té doby aktuální ještě dnes?

Já se snažím ty jeho názory právě šířit. Ono těch jeho výroků, které se snažil těm lidem předávat je docela velké množství. Myslím si, že dobrých 90 % je stále aktuálních. Což tedy nesvědčí o tom, že bychom se měli čím pochválit.

Mluvil s vámi někdy pan Kryl o svém dětství v rodné Kroměříži? Případně o tom, že by se tam vrátil?

O tom jsem právě dokončil druhou knížku a ta se zabývá historií té tiskárny a Kroměříží, samozřejmě. A i když se leccos říká, že Kroměříži odpustil, tak není to pravda. Mám například jeden záznam, kde říká, že z Kroměříže z dětství nemá žádný zážitek, který by končil dobře. Že tedy nechce mít předsudky vůči městu, protože město samotné za to nemůže, ale ty jeho zážitky byly opravdu tak drsné, že na to myslel i ke konci života. A také když měl poslední koncert v Praze, tak četl ze svého textu o Kroměříži, kde se vlastně vracel na ta stejná místa, kde se pak rozplakal a pak se v podstatě rozplakal i na tom koncertu.

Radiodokument