Mozaika – Jaroslav Rudiš (2019)

Rudiš se v něm se svými dvěma hrdiny, téměř stoletým sudetským Němcem Wenzelem Winterbergem a jeho na pivu závislým pečovatelem Janem Krausem, vydává na cestu z Berlína do Sarajeva. Při železniční cestě za kdysi ztracenou láskou se oba muži sbližují a na zastávkách v Praze, Hradci Králové, Vídni a Záhřebu se společně znovu snaží pochopit dějiny střední Evropy. Jejich pokusy ale vedou jen k tomu, že se v nich stále více ztrácejí.

Za svůj první román psaný v němčině sklízí Rudiš u západních sousedů nezvyklou vlnu pozitivních reakcí – a to nejen u kritiků, ale i čtenářů. Nakladatelství Luchterhand tak chystá už jeho třetí vydání, i když se na pultech knihkupectví objevil teprve na konci února. Za román byl autor nominován i na Hlavní cenu Lipského knižního veletrhu.

Winterbergova poslední cesta sklízí neuvěřitelně pozitivní reakce. Mně ale zajímá, co stálo na počátku. Jaké obrazy a pocity iniciovaly vznik románu?

Winterbergovu poslední cestu inspiroval můj německý přítel Ekbert, který je shodou okolností z Lipska, a kterému je kniha věnována. Ekbert, stejně jako hlavní postava románu, cestuje střední Evropou, bývalým Rakousko-Uherskem, s posledním bedekrem vydaným před první světovou válkou, v roce 1913, v ruce. Oba trpí bitvou u Hradce Králové. Právě jí se týká první věta románu: „Bitva u Hradce Králové prochází mým srdcem“. Věděl jsem, že to je ta správná úvodní věta, protože je v ní něco šíleného. Něco smutného a zároveň vtipného, tragikomického. Příběh jsem ale nosil v hlavě několik let, a mezitím napsal řadu dalších textů, třeba Český ráj, který loni vyšel jako česká kniha. Psát jsem ale začal až loni a napsal celou knihu velmi rychle, asi za šest nebo sedm měsíců.

Příběh je nesen dvěma postavami – téměř stoletým sudetským Němcem Wenzelem Winterbergem a jeho pečovatelem Janem Krausem, kteří se společně vydávají na cestu střední Evropou. Co je to za figury? A co je spojuje?

Spojují je jejich osobní tragédie. Ale nejen to. I dějinné tragédie. Oba trpí něčím, co nazývám „záchvaty historie“. Mají dost blízko k záchvatům hysterie, které jsou jen těžko k utišení. Má to dost co dělat i se mnou, protože i já trpím dějinami. Winterberg znovuprožívá dějiny střední Evropy. Má je rád a chce se k nim vrátit, protože má pocit, že se o nich musí přemýšlet. Na konci svého života proto vykoná jakousi poslední cestu, rozlučku se střední Evropou. Zároveň je to vlastně nikdy nevykonaná svatební cesta s holkou, kterou miloval, s židovskou dívkou Lenkou, která se mu ztratila v tom šíleném dvacátém století, v té šílené a kruté druhé válce. Společně s Krausem cestuje po jejích stopách, které vedou do Sarajeva, a to přes místa, která chce ještě naposledy navštívit. Třeba právě přes Hradec Králové, dějiště velké bitvy roku 1866.

To je Wenzel Winterberg. A co jeho pečovatel Jan Kraus?

Kraus je takový doprovazeč lidí do smrti. Když vidí Winterberga, který vlastně leží skoro na smrtelném loži, myslí si, že je to tak na tři týdny. Říká si – „já přeci znám všechny ty barvy smrti“. Ale nakonec ho průběh věcí strašně překvapí, protože Winterberg se cestou záhadně probudí, na čas se s neuvěřitelnou energií vrací do života. Je to téměř až pohádkový motiv, v mém románu ostatně figuruje řada fantaskních prvků. Stařec během cesty ožívá, zatímco Jan Kraus padá do čím dál hlubší melancholie. On, stejně jako Winterberg, se ostatně kdysi neúspěšně pokusil o sebevraždu. Je to alkoholik traumatizovaný svými zážitky z komunistického Československa. Utekl odtud za velmi dramatických okolností, a tento útěk ho pořád pronásleduje. Nemůžu ale prozradit proč, protože to byste se dozvěděli příliš mnoho.

V řadě vašich knih hraje podstatnou roli železnice. Jednu z hlavních rolí jste jí přisoudil i tady…

Ano. Stejně jako Winterberg mám ohromnou vášeň pro železnici. Podobně jako on jsem se nestal strojvedoucím, protože mám brýle. Ve Winterbergově poslední cestě je ale železnice spíš takové médium, které postavy přenáší do nitra historie. Jedou vlakem a čím dál hlouběji míří nejen do dějin střední Evropy, ale i do svých osobních dějin, které postupně hrají čím dál důležitější roli. Jedou zimní krajinou, protože celé se to odehrává během listopadu a prosince. A míří z Berlína přes první zastávku, bojiště Hradce Králové na kraji Českého ráje, kde jsem vyrostl. Winterberg má pocit, že začátek všech jeho životních katastrof je právě tahle bitva. A ono to tak ve skutečnosti je, je to začátek řady katastrof dvacátého století. Bez této bitvy by nebyla ani první, ani druhá světová válka. Zcela změnila poměr sil ve střední Evropě. Rakousko prohrálo a Prusko se stalo velmi mocným. A právě pruský, německý nacionalismus vedl v evropských dějinách k lecjakému šílenství.

Železnice a vlaky, to je svého druhu taky hudba, ke které máte velmi blízko třeba i jako zpěvák a textař kapely Kafka Band. Je hudba přítomná, zní i uvnitř textu?

Rozhodně. Celý román je napsán velmi hudebně. Ostatně jako řada mých předchozích textů, třeba Národní třída. Měl jsem ohromnou radost, když třeba v jednom uvedení v divadle v Brémách se část tohoto textu zpívala. Winterbergova poslední cesta má řadu refrénů, opakování, vlak je tam zkrátka velmi cítit – výhybky, rozkývané koleje, na to jsem při psaní hodně myslel.

Winterbergova poslední cesta je váš první román psaný v němčině. Proč právě teď?

Svým způsobem jsem k tomu dozrál. O téhle knize jsem od začátku přemýšlel v němčině. I proto se mi to asi psalo velmi lehce. Myslím si ale, že převést tuto knihu do češtiny – to teprve bude ten pravý oříšek.