Osudy – Milena Černá 1/5 (2019)

Přidal: Premek |

Duben 29, 2019

Rozhlasové vzpomínání dlouholeté předsedkyně Výboru dobré vůle a lékařky chartistů. Připravila Lenka Kopecká. Technická spolupráce Jiří Benák.

Natočeno 2019. Premiéra 29. 4. – 3. 5. 2019 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h). Repríza 30. 4. – 4. 5. 2019 (ČRo 3 Vltava, 0.00 h.).

Lit.: Kopecká, Lenka: Doktorka Charty 77. Osudy Mileny Černé. In web ČRo 3 Vltava, 29. duben 2019 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: Doktorka Charty 77 – tak nazývali disidenti a přátelé paní doktorku Milenu Černou, později ředitelku a v současné době předsedkyni Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové. Proč opustila lékařské povolání, co se jí podařilo, čeho lituje a co už nemůže změnit? Rozhlasové vzpomínání Mileny Černé poslouchejte on-line.

Rodačka z Prahy strávila se svými rodiči krásné dětství a ve svém milovaném městě zakotvila na celý život. Patronka bolavých pacientů, které trápily kožní problémy a kteří se lehce pod jejím vedením uzdravovali a její péči opětovali květinami a poděkováním. Dar, který svým pacientům mohla dát kromě léků, bylo laskavé slovo, vstřícné zacházení a naslouchání.

Milena Černá do roku 1986 pracovala jako lékařka na Dermatovenerologické klinice FVL UK v Praze, po roce 1989 byla zvolena do zastupitelstva hlavního města Prahy, kde působila jako předsedkyně sociální komise.
Mezi její blízké přátele patřila Olga Havlová a řada dalších, které mimo jiné ošetřovala za dob normalizace. Když v roce 1989 těžce onemocněla a zažila klinickou smrt, rozhodla se prožít svůj další život v pomoci ostatním, potřebným. I proto se na začátku 90. let podílela na založení Výboru dobré vůle – nadace Olgy Havlové. V současné době je předsedkyní české pobočky Evropské sítě proti chudobě a dlouhodobě pracuje i pro sdružení Rozkoš bez rizika, které pomáhá osobám s rizikovým sexuálním chováním v prevenci a léčbě sexuálních chorob.

I když její studentská léta byla poznamenána duchem 50. let, na jejím charakteru se to neprojevilo. Naopak, noblesní výchova, ochranitelská role otce a citlivý přístup maminky formovaly Milenu a její mladší sestru Anušku v osobnost, která se nedala jen tak zlomit. Konzervativní vliv prvorepublikového smýšlení se jí zamlouval, stejně jako kvalitní literatura té doby.

V naší rodině nikdo nebyl v komunistické straně, rodiče nás vodili do kostela, místo, aby nás posílali do pionýra a později do svazu mládeže. Nevyvěšovali jsme ani sovětské vlajky, nechodili na domovní schůze, byli jsme zkrátka „reakcionáři“.

Kus reakcionářství, jak se tehdy říkalo, si přenesla i do dalších let normalizace. Přestože Chartu 77 nepodepsala, pracovala a pečovala pro „disidentskou partu“, kterou si oblíbila. Pečlivá, citlivá, empatická a zásadová Milena překonala výčitky svědomí s podporou svých blízkých přátel disidentů. Její přítelkyní byla Olga Havlová, ale i Dana Němcová, která říkávala: „takhle jsi nám užitečnější.“

Z divadla do ordinace

Jedenáctiletá škola Na Santošce 1, kterou Milena Černá navštěvovala, měla báječné profesory i spolužáky. Ředitelem školy byl Jan Šubrt, starý mládenec s brýlemi a bříškem, na kterého paní doktorka vzpomíná s láskou. Byl to on, kdo ji přiměl hrát divadlo. Díky němu si zahrála na jevišti nuselského divadla Na Fidlovačce a také Na Slupi. Role Rosavy ve Strakonickém dudákovi nebo Agáta Tichonovna v Gogolově Ženitbě se ji zalíbily natolik, že v roce 1960 spolu s Mladou Hrnčířovou absolvovala kurz uměleckého přednesu u Olgy Švestkové na pražské Filozofické fakultě. Tehdy uvažovala o divadelní kariéře a někteří herci z divadla Máj jí fandili a přesvědčovali ji. I divadelní fotograf Karel Štoll se svým melodramatickým souborem v Divadle Na zábradlí ji lákal a fotografoval.

K divadlu se paní Milena vrátila jen jednou, a to když Alice Nellis uváděla v Praze poprvé Vagina monology. Vybrala si text o ženské obřízce v Africe a partnerkou na jevišti jí byla Jiřina Šiklová. Divadelní prkna a prašnou oponu ale nakonec vyměnila za bílý plášť a ordinaci plnou bacilů.

Cesta k lékařské fakultě však byla dlážděná kádrovými prověrkami. Na školu v devětapadesátém roce nebyla přijata, ale to ji neodradilo. Zamířila na dvouleté studium zdravotní laborantky na Alšově nábřeží v Praze. Práce ji těšila a nechtěla svou laborantskou židli opustit, ale přece jen toužila po „lékařském řemesle“. Rozhodla se studovat při zaměstnání. Byla to novinka, ještě nikdo předtím nevymyslel studium medicíny při zaměstnání, bohužel tento experiment zanikl po třech letech a Milena Černá přešla na denní studium.

Koncem 60. let, v důsledku „Pražského jara“, obsah předmětů, postavení studentů i názory přednášejících byly liberálnější. Na fakultě se seznámila s kafkovským psychologem Janem Preissem, který přednášel filozofii a paní Milenu uvedl do světa judaismu. Dívka z křesťanské – katolické rodiny poznávala jinou dimenzi víry. Jak říká, tato stopa se z jejího života už nikdy nevytratila, stejně tak jako II. Vatikánský koncil.

Lékařskou fakultu po různých osudových událostech, jako byla svatba, přerušení studia po narození prvního syna Jana v lednu 1965, emigrace a zápis na vídeňské univerzitě a posléze dokončení posledního ročníku během letního semestru, dokončila v červnu 1969 a 9. července v Karolinu promovala. Toho dne byla dle svých slov nesmírně šťastná. Tento stav ale netrval věčně a osudová čára se klikatila…

Proč opustila lékařské povolání, co se Mileně Černé podařilo, čeho lituje a co už nemůže změnit? Poslouchejte v pětidílném vyprávění na Vltavě.

Radiodokument