Studio STOP – Tichý Don dnes (2010)

Přidal: Premek |

Květen 15, 2019

Připravil Libor Dvořák. Použité texty Nikolaj Vasilijevič Gogol (Taras Bulba) a Michail Šolochov (Tichý Don).

Hovoří Libor Dvořák, Alexandr Šolochov, Alexej Kelin.

Ukázky čte David Schneider.

Natočeno 2010. Premiéra 27. 12. 2010 (ČRo 6, 22:10 h.; 50 min.). K poslechu zde.

Lit.: Dvořák, Libor: Studio STOP.Tichý Don dnes. In web ČRo 6, 27. prosince 2010 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Dnešní téma bude velmi neobvyklé a využiji v něm materiálů, které jsem koncem léta roku 2010 natočil ve slavné kozácké stanici Vjošenskaja pro celý svět spojené zejména se jménem jednoho z ruských nositelů Nobelovy ceny za literaturu spisovatele Michaila Šolochova.

Toho tu připomíná kdeco. Dům, v němž bydlel, velké muzeum i řada míst v okolí, kde Šolochov v různých fázích svého života pobýval. O Šolochovovi a ruském kozáctvu budeme dnes mluvit se dvěma lidmi. Spisovatelovým vnukem Alexandrem Michailovičem Šolochovem, který je dnes racionálním proputinovcem a ředitelem muzea věnovaného památce jeho slavného děda, a s panem Alexejem Kelinem, autentickým potomkem kozácké rodiny ze stejných míst. Tedy z horního Donu. Rodiny, která po revoluci emigrovala do předválečného Československa. Budeme tak mít možnost porovnat si dva pohledy na jeden fenomén. A to je právě kozáctvo, což je v ruských dějinách komunita opravdu výjimečná. Ostatně poslechněme si, jak kozáky ve své slavné novele Taras Bulba charakterizuje Nikolaj Vasiljevič Gogol.

David SCHNEIDER, redaktor /citace: N. V. GOGOL, spisovatel, z novely Taras Bulba/
——————–
„Bulba byl strašlivě paličatý. Byla to jedna z těch povah, které se mohly zrodit jedině v těžkém 15. století v polokočovnickém koutě Evropy, kdy bylo celé jižní prvobytné Rusko opuštěné svými knížaty, úplně zpustošené, do kořene vypálené nezkrotnými nájezdy mongolských dravců, kdy sem přišli stateční lidé zbavení střechy nad hlavou, usazovali se na požářištích, ve věčném nebezpečí a děsivým sousedům přímo před nosem. Usazovali se tu, zvykali si hledět jim přímo do očí a odnaučili se vědět, že na světě existuje také nějaký strach. Když se kdysi mírumilovný slovanský duch oblékl do bojovného plamene a zrodilo se kozáctvo, to široké a bujaré rozmáchnutí ruské podstaty.“

/ Písnička /

Libor DVOŘÁK, moderátor
——————–
Teď už ale dejme slovo Alexandru Šolochovovi. Řeč bude jak o kozáctvu za revoluce a po ní, tak o tom, jak onu složitou krvavou epochu popisuje jeho děd.

Alexandr ŠOLOCHOV, vnuk spisovatele Michaila Šolochova, ředitel muzea Michaila Šolochova
——————–
Do jisté míry funguje ono kyvadlo, které vždy určuje vztahy mezi lidmi i jejich vztahy k věcem vnějším. Konkrétně k dějinám. A toto kyvadlo se v jistém okamžiku vychýlilo až k naprostému odmítání toho, co všechno se tu odehrálo. Dnes tohle kyvadlo cítím v poloze klidnější a vyváženější. Uznáváme chyby, které se tu staly, uznáváme vlastní vinu, kterou případně na chybách neseme. Ale zároveň si uvědomujeme i to, že kdyby se tyto chyby staly, země žila a objevila se velká díla, máme-li hovořit o kultuře a literatuře, a jak se tak často stává, ta nejpůsobivější a největší právě v těžkých přelomových okamžicích. Takové písně, jaké byly napsány v době Velké vlastenecké války, za celé sovětské období v naší písňové kultuře asi neobjevíme. V těchto okamžicích se zřejmě nebesa otvírají a jako kompenzaci za to, co se dole pod nimi děje, na lidi sestupuje jakési velké prozření. Právě v oblasti duchovní a kulturní. Mluvili jsme tu už o tom, že Michaila Šolochova potkal nelehký osud ve velmi nelehké době. Člověk, který jako úplný kluk uviděl všechny hrůzy občanské války, jako mladý muž pak všechnu nepředstavitelnou hrůzu třicátých let, člověk, který jako zralý muž nakonec uviděl druhou světovou válku a není tajemstvím, že v tomhle věku už ho trochu nalomila, ale i pak dokázal psát prózy jako Osud člověka, což je text, který Hemingway označoval za nejlepší světovou povídku 20. století. Šolochovova figura mi připadá velice důležitá pro pochopení toho, co se dělo a děje v naší zemi i již v oné klidnější a vyrovnanější atmosféře. Už jsme tu mluvili o věcech tak subtilních, jako byl Šolochovův vztah k víře. Zatímco ve světové praxi to většinou bývá tak, že člověk je buď věřící, nebo ateista, ruský národní živel má v této oblasti takové množství mezistupňů. Pokud já vím, tak Michail Šolochov nebyl věřící v tom smyslu, že by chodil do chrámu a modlil se tam. Na druhé straně však při čtení jeho próz nelze nepochopit, že to byla bytost duchovní, která se ve svém životě řídila zásadami, jež hlásá v podstatě každé náboženství.

Libor DVOŘÁK, moderátor
——————–
Na odkaz Michaila Šolochova jsme se pochopitelně zeptali i Alexeje Kelina, který, jak si jistě povšimnete, letmo zmíní i pochyby o Šolochovově autorství v případě jeho nejslavnějšího díla, tedy Tichého Donu.

Alexej KELIN, potomek kozácké rodiny
——————–
Já jsem byl jako patnáctiletý kluk přítomen půldenní debaty s mým otcem, když jsme tam byli na návštěvě. A Šolochov tehdy říkal, já vím, že mi nadávají za to, že jsem se účastnil té „prodrazjuorstky“ v době, kdy prostě Don krvácel a já jsem ještě jaksi pomáhal tam zabavovat ty potraviny a tak dále. Ale myslím, že jsem na druhé straně se snažil kozákům pomoct tak, jak to jenom šlo. A zasahoval jsem osobně jsem intervenoval u Stalina, aby kozáci nemuseli býti ti zbylí, jenom v těch trestních jednotkách, aby mohli být také v normálním vojsku, protože ty trestní bataliony, Straubbataliony ty byly v podstatě určené k likvidaci. Takže podařilo se tím pádem určitou část genofondu zachránit. No, a tehdy se jaksi probírala, nebo zvažovala se ta otázka, že to, že vlastně vyšel Tichý Don, ať už byl autorem kdokoliv, tak že v podstatě se podařilo nezničit vůbec památku na kozáky, snaha toho „rozkazačivania“ byla v tom, spočívala v tom, vymazat tento, toto, tento národ nebo etniku, názory se různý, z historie, zničit veškerou památku a nechat jenom prostě jaké, jakousi zmínku, že kdysi dávno bylo jakási reakční skupina lidí, kteří byli proti režimu. Šlo to tak daleko, že když jsem chtěl vidět třeba hroby svých předků, stanici Kletsky, tak mě tam dovezli s takovým hlubokým povzdechem a ukázali mi vyasfaltovanou plochu, kde vlastně se snažili ten hřbitov zničit tak, aby tam nejenom nezůstaly žádné náhrobky, žádná jména, ale dokonce, aby sám hřbitov přestal existovat. Takže se z toho udělal stadion. Spousta těch kozáků přežila víceméně náhodně, nebo spíš jejich potomci se snažili vracet na Don, protože původně ty rodiny tam nesměly zůstat a dokonce i ti kozáci, kteří se dali, ti někteří, kteří se dali ke komisařům a dělali to rozkozačování, napomáhali těm komunistům v likvidaci kozáckého etnika, tak byli posléze také postříleni. Takže to všechno, ten návrat těch lidí a hledání vlastně jejich památky ztracené, začal až v posledních 20 letech. A je to, je to obrovské tápání. Je spousta konspiračních teorií, samozřejmě jedna z nich je, že úmyslně se snaží jaksi jisté služby ty kozáky mezi sebou rozeštvávat tak, aby se nemohli zorganizovat a být nebezpeční. Já si myslím, že je to mnohem prozaičtější. Skutečně mezi kozáky je stejný chaos jako v celém Rusku. Tam jsou ztracené ty původní hodnoty. Komunistické hodnoty skončily a prostě není na co navázat. Současné hodnoty jsou jenom peníze a ten grunderský kapitalismus, který ovšem realizují většinou lidi z nomenklaturních řad, nomenklaturních kádrů. Takže ta situace je úděsná a obyčejní lidé se bojí ozvat. Ještě pořád. Ale ta trpělivost pomalu jaksi končí s tím, jak vyrůstá nová generace. Lidí, kteří už mají přístup k Internetu, čtou a získávají informace například v těch kozáckých muzeích, která tam teď vznikají, muzeum kozácké památky nebo odboje proti komunistickému režimu. A tam mohou vidět dokumenty o tom, jak to ve skutečnosti bylo. Všechny ty hrůzy, ty likvidace rozkozačování, popravy hromadné a tak dále. No, a stát si s tím do jisté míry neví rady.

/ Písnička /

Libor DVOŘÁK, moderátor
——————–
Než dáme znovu slovo Alexandru Šolochovovi, připomeňme si malou pasáží román Tichý Don Michaila Šolochova, který je dodnes považován za jednu z nejrozsáhlejších epopejí přibližujících slávu a tragédii donského a vlastně nejen donského kozáctva.

David SCHNEIDER, redaktor /citace: Michail Šolochov, spisovatel, román Tichý Don/
——————–
„V dubnu 1918 byl na Donu dokonán velký rozkol. Frontoví kozáci ze severních okresů Choperského, Ustmedvedického a zčásti Hornodonského se připojili k ustupujícím krasnoarmejským jednotkám. Kozáci z dolních okresů je nelítostně vytlačovali až k hranicím kraje. Choperští ustoupilil s rudými skoro všichni. Ustmedvedičtí asi tak z poloviny, kdežto Hornodonští jen v zanedbatelném počtu. Teprve v roce 1918 dějiny donské horňáky s donskými dolňáky rozdělily nadobro. Počátek rozkolu však byl patrný už stovky let předtím, když méně zámožní kozáci severních okresů, kteří nevlastnili ani žírnou půdu přiazovských stepí, ani vinohrady, ani bohaté lovecké a rybářské revíry, občas své Chutory opustili. Vyráželi do svévolných tažení do velkoruských krajů a stávali se tou nejspolehlivější oporou pro veškeré buřiče. Razinem počínaje a Sekačem konče. A dokonce i později, kdy to v celém kozáctvu přidušeném pánovitou carskou rukou temně kvasilo, horňáci se bouřili zcela otevřeně. A pod vedením svých atamanů útočili na samotné principy impéria. Bili se s vojsky koruny, na Donu olupovali karavany, postupovali až na Volhu a ke vzpouře ponoukali i zlomené Záporoží.“

Libor DVOŘÁK, moderátor
——————–
V debatě s evropskými překladateli, na níž jsem úvahy spisovatelova vnuka Alexandra Šolochova natočil, padla i otázka, co zbylo z někdejšího kozáctva a fenoménu kozáctví?

Alexandr ŠOLOCHOV, vnuk spisovatele Michaila Šolochova, ředitel muzea Michaila Šolochova
——————–
Víte, asi tu zůstal jistý nevykořenitelný duch. Třeba takové šolochovské svátky jara. Rok 1984. Nošení kozáckých uniforem bylo zakázáno, tedy zakázáno, přísně vzato to možné bylo, ale výhradně na jevišti. Když by tenkrát člověk vykročil v kozácké uniformě do běžného života, vyvolalo by to přinejmenším zvýšený zájem o toho dotyčného. Stačí si připomenout, že ve 20. letech platila direktiva ústředního výkonného výboru podepsaná Jakovem Svetlovem a vyžadující totální fyzickou likvidaci kozáctva. Sovětské Rusko moc dobře chápalo, o co a o koho by se mohlo opřít Rusko odcházející, Rusko likvidované. O kozáky. Když pak ale došlo ke známým událostem kolem moskevského Bílého domu z roku 1991, mezi obránci stáli kozáci. Když se o 2 roky později na Bílý dům jako sídlo nejvyššího sovětu znovu střílelo z tanků, a teď nesoudím, kdo po kom to tenkrát střílel, zase tam stáli kozáci. Kozáci, o nichž 80 let nebylo slyšet. Nesmělo se o nich mluvit a oni sami se nesměli ke svému kozáctví hlásit. A proč? Protože byli nositeli velmocenského statutu starého Ruska. Byla to sociální skupina připravená za každých okolností bránit stát nezávisle na třenicích a nepřehledných událostech, jimiž země právě prochází. To je zřejmě to nejdůležitější, co se uchovalo. Leckdo se kozáctvo často pokouší představovat jako národ. Kozáctvo není národ. Když dostávám tuto otázku, svůj postoj vždy formuluji naprosto přesně. Není to jen můj postoj. Ale vlastně to není ani příliš často sdílený postoj. Kozáctvo je stav se známkami etnika. Jeho existence v původní podobě není myslitelná, stejně jako dnes už není možná existence aristokracie. Myslím v té podobě, jak jsme ji znávali ze starého Ruska. Můžeme si samozřejmě říkat hrabě, kníže, a co já vím, jak ještě. Můžeme snad uchovávat jistou vnějškovou atributiku takovéhoto života. Nedávno jsem například byl na návštěvě u hraběnky Leopardiové v Itálii. Bylo to nádherné, úžasné. A člověk si připadal, jakoby se vrátil o 2 staletí zpět. Pak ale vyjdete ven a pochopíte, že to funguje jen v té poměrně malé rezidenci. Takový je život. A před tím se nikam neschováte. A stejně tak je i kozáctvo stavem, který v dnešních dobách žádné podmínky pro další existenci nemá. Protože kozáctvo potřebuje dva faktory. Za prvé území, za jehož poskytnutí, a to je druhá podmínka, kozák doživotně slouží panovníkovi. Kozák byl v aktivní službě od 18 do 56 let. Tito lidé byli v rámci věkových kategorií rozděleni do 3 skupin. Z níž ta poslední do 56 let, o níž se mluvilo jako o dědcích, nastupovala zpravidla jen do válek. Byla to naprosto unikátní armáda, s níž se nic nedalo srovnávat. Ani tenkrát, ani dnes. Byla to armáda, která žila na své půdě, sama se financovala, střežila hranice. Vždyť kozácké stanice ležely v podstatě jen po hranicích Ruské říše. Přímo podivuhodně splývala s místní kulturou a zároveň si uchovávala svoji. Lev Nikolajevič Tolstoj řekl, že kozáci vytvořili Rusko. A to je pravda. Protože právě kozáci připojili k Rusku Sibiř. Nikdy by se jim to ale nepodařilo, kdyby ono připojování prováděli, s prominutím, metodami americké kolonizace. Kozáci prošli celou Sibiří a za sebou zanechávali pokřtěné lidi, kteří stáli na jejich straně. Pak osídlili hranice Ruska, přijali část místní kultury podle toho, kde se ocitli. Mimo donské stepi i jih Ruska a Ukrajiny, celkem existovalo 12 kozáckých vojsk. Počínaje kavkazskou řekou Těreg až po dálně východní Amur. K nám na svátky Šolochovského jara přijíždějí představitelé všech těchto kozáckých komunit a neumíte si představit, jak dojemné je, když zpívají jednu a tutéž kozáckou píseň. Naši donští předvedou výchozí podobu. Kavkazští kozáci totéž na způsob horalské lezgiňky. A dálný východ naprosto přirozeně napodobuje nápěvy Čukčů. Ale je to pořád jedna a táž píseň se stejnými slovy a stejnou melodií. To se uchovalo. To je, a to žije. Bohužel, když se dnes lidé pokoušejí demonstrovat některé kozácké atributy, které jsou privilegiem kozáckého stavu, a to jsou věci, které s etnikem nemají co společného a jedná se o vskutku stavovské záležitosti, vzniká situace blížící se grotesce. Pak vznikají uskupení, která sice z kozáctva vzešla, ale k nimž se skuteční kozáci, kteří zde žijí, obvykle nehlásí. A mluví o nich jako o asfaltovém kozáctvu.

Libor DVOŘÁK, moderátor
——————–
O původu i statutu kozáctva pochopitelně uvažoval i Alexej Kelin.

Alexej KELIN, potomek kozácké rodiny
——————–
Samozřejmě část pravdy je v tom, že část těch kozáků vznikla tak, že tam utíkali svobodomyslní lidé. Tak, jako lidí, kteří byli ochotní nést osobní odpovědnost za svůj život. Emigrovali do Spojených států severoamerických. Podobným způsobem lidé, kteří nechtěli žít v nevolnictví, nebo prostě v podobě, tak utíkali na jih. Ale nemohli utíkat na prázdné místo. Ni utíkali už v uskupení, které existovalo. A to uskupení tam vzniklo takovým způsobem, že vlastně na tom takzvaném Divokém poli, které bylo velice úrodné, to je černozemní teplá oblast, kde prostě roste všechno fantastickým způsobem. Ale to míst bylo tak otevřené a tak obtížně jaksi uhájitelné, že se tam přeháněly nejrůznější kočovné národy, nájezdy a tak dále. Až se tam z několika, údajně několika, těchhle těch kočovných kmenů, našli lidé, kteří se rozhodli, že na tom místě zůstanou, nikde kočovat nebudou, nějak se to tam geneticky pomíchalo a začali hospodařit. Začali pastevectví, zemědělství klasické a tak dále. No, a dokázali, byli natolik dobře organizováni, že es dokázali i vojensky zorganizovat a ubránit to území. A k nim potom chodili a přicházeli ti uprchlí Rusové. Ale ne, prostě plošně kdokoliv, ale lidé, kteří měli jakousi tendenci, nebo jakou hlavní hodnotu, měly vlastně osobní svobodu a nezávislost. On to velice dobře pochopil Trocký, když prohlásil, že kozáctvo je jediná část obyvatelstva Ruské říše, které je schopno v dokonalé sebeorganizaci. A tudíž je nebezpečné novému režimu. Protože se dokáže bránit a dokáže to všechno prostě nějakým způsobem zvládnout. Pochopitelně za to období spolupráce s ruským impériem, kdy vlastně za Petra Velikého tam začaly jakési námluvy. Petr Veliký tam přijel, byl opit, pochopitelně, Kozáky a probudil se, a on si zakládal za tom že vydrží strašně moc pít s jeho dvoumetrovou figurou, nicméně probudil se naprosto namazaný a v bezvědomí. První, co uviděl, byl sud, na kterém seděl nahý kozák po té pizze a měl ještě přes rameno pověšenou šavli, tak to v tom takovým ranním pochmurným oparu se ho ptal, proč máš tu šavli. A všechno ostatní jsem propil. A on mu říká, no, a proč jsi nepropil tu šavli? No, dokud budu mít šavli, budu mít zas to všechno ostatní. Tak, jako kozáci se domluvili s Petrem Velikým. Ale on jako aby jim splatil tenhle ten, tu svoji potupu, tak jim dal na erb jako příkazem erb toho nahého kozáka na tom obkročmo na sudu. Kozáci to vzali s humorem, ale nicméně když se začali více poevropšťovat a civilizovat, začali se za to lehce stydět a změnili svůj erb. Nicméně Moskva se projevila svým způsobem destruktivně vůči kozáctvu tím, že se snažila je, ty kozáky, nějakým způsobem dostat na úroveň ostatního obyvatelstva, čili podřídit je totálně Moskvě, omezovat postupně autonomii a projevovalo by se to tím, že místo volených atamanů se postupně byli dosazováni atamani z Moskvy. To je to, co teď dělá Putin s gubernátory v podstatě. No, ale přesto značná míra, až do revoluce, značná míra autonomie na tom Donu byla a projevovalo se to způsobem života, formou a tak dále. No, ale je to, uvádí to mnozí kozáčtí historici jako jeden z důvodů, proč to kozáctvo bylo poraženo. Že už nebylo tak tou původní silnou samoorganizací, která byla omezena právě těmi „nakaznými“, těmi dosazenými atamany.

/ Písnička /

Libor DVOŘÁK, moderátor
——————–
Řekněme si teď alespoň pár slov o samotné stanici Vjošenské. Ta leží hlavně na vysokém levém břehu horního Donu. S pravobřežní částí ji až do roku 1985 spojoval jen přívoz. První zmínka o předchůdci Vjošenské, kozáckém městečku Vjošky, pochází z roku 1672. Pokud jde o vojsko donské, patřila původně do doněckého okruhu. Když pak byl zřízen okruh hornodonský, stala se tato kozácká stanice jeho administrativním centrem. Za občanské války se Vjošenská stala těžištěm protibolševického povstání a odporu. Zajímavé jistě je, jaký je rozdíl v těchto místech mezi oběma břehy Donu. Levý je písčitý, pravý černozemní, což je velmi znát na zemědělské produkci. Místní pšenice se samozřejmě pěstuje na černozemích, ale to rozhodně neznamená, že by na levém písčitém břehu nerostlo nic. Naopak. Jsou tu rozsáhlá melounová a vínová pole zvaná bachča. Melouny tu rostou i na téměř pouštním povrchu díky tomu, že svými kořeny dosáhnou až 12 metrů hluboko a o vodu tak nemají nouzi. A pokud jde o tu vodu, ve srážkově bohatých letech se melounům daří podstatně hůř než když je sucho a slunečno. Velkou chloubou místních lidí jsou zdejší lesy. Je jich kolem 20 tisíc hektarů a o jejich vysazení na původně holé a bezútěšné stepi se zhruba před 100 lety zasloužil místní osvícený řídící učitel. Při požárech v létě 2010 1300 hektarů tohoto lesa bohužel úplně shořelo. Stanice Vjošenská má dnes asi 10 tisíc obyvatel, z nichž 350 na 17 pracovištích zaměstnává zdejší státní muzeum Michaila Šolochova. A teď si poslechněme ještě jednu pasáž z Gogolova Tarase Bulby.

David SCHNEIDER, redaktor /citace: N. V. GOGOL, spisovatel, z novely Taras Bulba/
——————–
„Byl to vskutku neobvyklý projev ruské síly, který z hrudi lidu vykřísl křemen pohrom. Místo někdejších údělů a malých městeček zaplavených psáři a lovčími místo znesvářených knížátek, co těmi městečky obchodovala, tu najednou vyrostly obrovské vesnice, jejichž chalupy a humna spojovalo společné nebezpečí a nenávist proti nekřesťanským šelmám. Dnes už všichni z dějin vědí, jak jejich věčný zápas a neklidný život zachránili Evropě před nezkrotnými nájezdy, hrozícími naprostým vypleněním. Polští králové, kteří se místo údělných knížat stali sice dalekými a slabými, ale přece jen, pány těchto širých prostor, význam kozáků a výhody jejich polovojenského strážného žití rychle pochopili. A tak je podporovali a jejich postavení přáli. Pod jejich vládou zpovzdálí hejtmani zvolení přímo z kozáckého prostředí přetvořili kozácké Kureně a Okolice v pluky a řádné vojenské okruhy. Nebylo to řádné naverbované vojsko. Toho by se tu nikdo nedočkal. V případě války však nastával všeobecný pohyb a nejpozději do 8 dnů, víc to netrvalo, se každý dostavil na vlastním koni a v úplně vlastní zbroji, za což od krále dostával jediný červoněd žoldu. A během dvou týdnů se shromáždilo takové vojsko, jaké by žádní verbíři nikdy dohromady nedali. Jakmile tažení skončilo, bojovník zase odcházel do luk a polí, k dněperským přívozům a brodům, rybařil, obchodoval, vařil pivo a byl svobodný kozáka. Tehdejší cizozemci se právem podivovali jeho neobvyklým schopnostem. Nebylo řemesla, se kterým by si kozák neporadil. Uměl vylisovat víno, opravit vůz, namlít si střelný prach, zastat kovářskou i zámečnickou práci. A k tomu se ještě bezuzdně veselit, pít a vyvádět, jak to dokáže jenom Rus. Na to všechno hravě stačil. Kromě registrovaných kozáků, kteří měli za války rukování za povinnost, dali se v případě větší potřeby kdykoliv sehnat celé zástupy dobrovolníků. Stačilo, aby esaulové prošli po tržištích a návsích všech vesnic a městeček, postavit se na vůz a z plna hrdla zavolat. „Hej, hola, vy piva pijáci! Dost už bylo toho piva vaření, zápecničení a krmení much vlastním tučným břichem. Vstaňte a běžte si rytířskou čest a slávu vydobýt. Vy oráči a rozsévači, blátotlačkové a husopasové, co jen ženským pod sukněma rejdí. Teď už nebudete za pluhem chodit a svý žlutý holínky si hlínou špinit. Za ženskýma běhat a o sílu vojáckou se tak připravovat. Je čas slávou kozáckou es ozdobit. A ta slova byly jako jiskry spadlé do suchého chrastí. Oráč odhodil svůj pluh, pivovarníci opustili kádě a rozštípali sudy, řemeslníci a obchodníci posílali k čertu řemeslo i krám a doma roztloukli všechno nádobí. A všichni svorně sedlali koně. Zkrátka a dobře, ruskému charakteru se tu dostávalo mohutného širokého rozmachu a bohatýrské podoby.“

/ Písnička /

Libor DVOŘÁK, moderátor
——————–
Během debaty v muzeu Michaila Šolochova ve Vjošenské můj vážený kolega z Moskvy, novinář, publicista a spisovatel Vitalij Šentalinský poznamenal, že mu v Šolochovově muzeu chybí to, o čem už byla řeč v úvahách Alexeje Kelina. O totální destrukci kozáctva, o rozkazačivanie, nebo odkozáčťování, které je vlastně patrné po dnes. Zatímco pan Kelin se domnívá, že o této hrůzyplné etapě by se mělo vědět co nejvíc, Alexandr Šolochov je jiného názoru.

Alexandr ŠOLOCHOV, vnuk spisovatele Michaila Šolochova, ředitel muzea Michaila Šolochova
——————–
Není to vlastně moc dlouho, co jsem se tady ve Vjošenské dal do řeči se svým vrstevníkem, kamarádem. Připadli jsme na jméno člověka, který udělal hodně dobrého v sousedním okrese. Stál v čele tohoto okresu. Je to vrstevník mých rodičů, narodil se 30 let po všech těch událostech občanské války. A já připomněl jeho jméno. A přítel přímo před mýma očima zbledl vzteky a řekl: „Kdyby teď stál tady přede mnou, zastřelil bych ho levou rukou, abych si neušpinil pravou.“ Ta reakce mě velice zarazila. A já se zeptal, proboha, za co? Ještě jednou připomínám, že kamarád je stejně starý jako já. A ten, o němž byla řeč, je zasloužilý sedmdesátník. „Inu za to, že jeho otec mého dědu tady ve Vjošenské strčil pod led. Rozumíte? Jeho otec mého dědu.“ Můj kamarád je ještě po třech generacích připraven okamžitě zabíjet. Příběh druhý. Před několika lety ve stanici Jelanské, kde jste dnes byli, si jeden moskevský podnikatel, pocházející z těchto končin, opatřil obrovský pozemek. Má k dispozici dostatek prostředků, takže vše zvelebil a všechno tam udělal opravdu skvěle. Člověk může mít radost, jak se ta stanice probouzí k novému životu a krásní. Jenže on je zároveň apollogeta bílého kozáctva. Plně se pro téma zaujal a na dvoře své usedlosti, obrovité usedlosti, si na vlastním oploceném pozemku postavil pomník poslednímu atamanovi vojska donského generálu Krasnovovi. Vše v bronzu, v nadživotní velikosti. Problém ale spočívá v to, že Krasnov, skvělý kozácký velitel a vojevůdce, mimochodem i výborný spisovatel, který toho během pařížské emigrace hodně napsal a otiskl. A na mysli nemám jen paměti, ale i beletrii. Jenže v dobách druhé světové války bojoval na straně hitlerovského německa. Podílel se na vlasovském hnutí a byl jedním z jeho vůdců. V naší zemi, stejně jako v mnoha jiných státech světa, nemají válečné zločiny promlčecí dobu. Postavit pomník válečnému zločinci, to je, ne-li také zločin, tak přinejmenším krok, s nimiž se souhlasit nedá. A lidé odsud, kteří bojovali za svou sovětskou vlast a najednou vidí pomník svému nepříteli, se ptají, cože? Tenhle mizera, že tu má mít pomník? Obratili se na prokuraturu a ta nařídila pomník válečného zločince odstranit. Což je v duchu zákona v pořádku. Tak ten podnikatel stavitel odstranil nápis generál Krasnov a řekl, že je to jen památník neznámému kozáckému důstojníkovi. S tím se strana žalující nespokojila. Vše šlo před soud. Soudce nevěděl, co s tím. A tak přijel za mnou a říká. Alexandře Michailoviči, pojďte se mnou a prohlédnem si to na vlastní oči. Vy jste na to expert. Ale jaký já jsem expert. To je spíš pro odborníka na občanskou válku, která, jak víme, stále ještě neskončila. Proto k tomuto tématu přistupuji velmi opatrně. Zejména na tomto území. Dost se tohoto tématu obávám. A nemohu se ubránit pocitu, že nemám dost moudrosti na to, abych tohle tragické téma do naší expozice nějak ústrojně začlenil. Když vjíždíte do našeho okresu, vidíte při silnici velkou jezdeckou sochu kozáka. Vyložím vám příběh téhle sochy. Byla to postava mladého buďonovce. Příslušníka takzvaných potravinových oddílů, kteří kozáctvo připravovali o poslední sousto. Ta socha dostala už v sovětské epoše několik cen. A bylo doporučeno, aby ji instalovali právě tady, u nás. Hlava buďonovce bya nejmenší. Takže jsme ji uložili tak, aby nebyla na očích. Pak přišly události počátku 90. let a socha ve fragmentech ležela na hospodářském dvoře muzea. A pak to začalo. Byly toho plné noviny. Komunisté tvrdili, že je třeba instalovat ho i se symbolickou buďonovkou na hlavě. Demokraté hřímali, že to tedy v žádném případě a další autoři jen ironicky cenili zuby a konstatovali, že na zadním dvoře Šolochovova muzea leží socha bezhlavého jezdce. Tak jsme několik let vyčkali. K tomu se poctivě přiznám. Dali jsme hlavy dohromady i s autorem a nakonec jsme dospěli k řešení diktovanému kupříkladu maďarskými událostmi a zkušenostmi. A sochu instalovali jako památník usmíření. Jistě, jste si všimli, že ten kozák nemá žádné distinkce. Ani hvězdu, ani kokardu. A je v této podobě představitelem komunity, která byla zmanipulována a obelstěna tak, že její příslušníci jsou kdoví do kolikátého kolena ochotni jeden po druhém bez rozmýšlení střílet.

/ Písnička /

Libor DVOŘÁK, moderátor
——————–
Na závěr tohoto nepříliš povzbudivého povídání o donském kozáctvu dejme ještě jednou slovo panu Alexeji Kelinovi. O tom, co už tu taky zaznělo. Je někde v dnešním jižním Rusku alespoň nějaká známka onoho ducha kozáctví?

Alexej KELIN, potomek kozácké rodiny
——————–
Ten duch kozáctví zbyl v několika desítkách, možná stovkách písmáků. Tam jsou lidi, kteří čtou, kteří se politicky neangažují, kteří podporují třeba tady ty expozice a muzea a hlavně se projevují na Internetu. Je tam několik velmi zajímavých internetových sajtů, po mém návratu dokonce sajt stanici Kletskaja, který byl prostě mrtvý, ožil a objevují se tam obrovské články, polemiky diskuse, stojí to prostě za to to sledovat a přináší to, přináší to jaksi obecnou radost v tom že ti lidé začali věřit. Tam totiž v těch regionech je velké neštěstí v tom, že lidé nevidí světlo na konci tunelu. Vidí naprostou beznaděj to, že prostě Rusku vládne Moskva, ba ani ne Moskva, ale Rubljovka, to znamená úzká elita. A na regiony kašlou, v regionech pořád platí to, co kdysi se bralo jako přehánění, jako bonmot, že do boha vysoko, do cara daleko. Tak to tam je, to tam platí jaksi naplno a ten věk informačních technologií jednak přivádí k určité depresi, když to lidé mají možnost prostě srovnávat, jak se žije jinde. Ale na druhou stranu zase těm lidem, kteří v sobě ještě našli nějakou tu jiskru toho kozáckého sebevědomí, tak prostě hledají cesty, jak z toho ven. Jsou tam velice radikální a extrémní názory. Názory prostě vzít zbraně do rukou a vypráskat to a tak dále. Ale co samozřejmě rozumní lidé si uvědomují, že to by tu zem natolik oslabilo, že by to byl konec nejenom Ruska, ale i kozáků.

/ Písnička /

Libor DVOŘÁK, moderátor
——————–
V dnešním poněkud neobvyklém Studiu STOP jste slyšeli vnuka slavného ruského sovětského spisovatele Michaila Šolochova pana Alexandra Šolochova. A potomka rodiny donských kozáků pana Alexeje Kelina. O velmi autentický hudební doprovod se postaral sbor donských kozáků ze stanice Vjošenskaja, který se jmenuje Zarnica. Literární ukázky četl David Schneider, český hlas Alexandru Šolochovovi propůjčil Radvít Novák. Kozáckým Studiem STOP vás doprovázel Libor Dvořák.

/ Písnička /

Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci iRadio.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je Mediasearch. Texty neprocházejí korekturou.

Radiodokument