Cesty za štěstím (2019)

Nemají nic a přece jsou tak šťastní. To jsem v Česku slyšela o lidech z chudých zemí už tolikrát! A to byl také impuls k tomu, abych zapnula diktafon a začala pracovat na tomhle rozhlasovém dokumentu. Rozhodla jsem se jich zeptat. Při svých cestách do Afriky, Asie i na Blízký východ jsem mnoha lidem položila otázku: Co tě dělá šťastným?

Je šťastná maminka devíti dětí, která snad nikdy neopustila svoji vesnici v Zambii? Může člověk zapomenout na traumata, která si starší generace Kambodžanů ještě až moc dobře pamatuje? Stačí někomu k životu hliněný domek, kukuřice a pitná voda? Může být lidská bytost šťastná v drsné poušti, kde nejcennější je hvězdná obloha a klid? Proč často nejsou šťastní ti, kdo žijí v demokracii, svobodě a bezpečí České republiky?

Jordánská vůně svobody

Cesty za štěstím začínají ve vesnici Olšany u Brna. Tam žije moje kamarádka Alena. Je šťastná. Žije totiž tak, jak chce. Bydlí u lesa, cestuje po světě, má skvělou rodinu a práci, která ji baví. Pomáhá mi třídit myšlenky, které jsem nachytala v průběhu dvou let natáčení.

Sedíme na rozlehlé zahradě, zpívají ptáci, všechno kvete. „Krajina velmi ovlivňuje to, jaký člověk je – psychicky i fyzicky. Tvaruje ho od malička,“ říká Alena. Tuhle větu bych tesala do kamene v jordánské poušti Vadi Ram. Ptala jsem se na štěstí místních beduínů, Arabů v dlouhých košilích s šátkem kolem hlavy, kteří se prohání ve svých džípech pod nekonečnou hvězdou oblohou. Všichni mluvili jako jeden muž – jsou šťastní, protože milují svou poušť. Milují poušť, na které voní svoboda.

Kambodžský sen

„Když se řekne svoboda, představíme si často demokracii, ale pak je svoboda na osobní úrovni. A ta je třeba v tom, že lidi nemusí ráno vstát v sedm a jít na osm hodin do práce,“ říká kamarádka Alena, taneční terapeutka z Olšan u Brna. Jenže právě taková práce dělá šťastným Sreanga Khuta z Kambodži.

Vyrůstal v uprchlickém táboře v Thajsku, kam jeho rodina utekla před válkou s Vietnamem. Přežil hrůzovládu diktátora Pol Pota. Vystudoval medicínu a začal pracovat v nemocnici. Pak si ale řekl, že jako doktor může pomoci jen jednotlivcům, zatímco v neziskovce může změnit celý zdravotnický systém. Už skoro 10 let pracuje pro kambodžský tým Člověka v tísni. „Už se tu nebojuje. Jsme v bezpečí. Válka skončila. Co člověk potřebuje nejvíc, je svoboda a konec válek,“ říká Sreang Khut.

Africké radosti

„Musíme si s tou absolutní svobodou nějak poradit,“ dodává Alena. „A to je hrozně těžká věc, která spoustu lidí dělá nešťastnými. Není určené, jak máš žít, čemu máš věřit a jak se chovat. Ze dne na den se můžeš sbalit a odjet žít kamkoliv,“ vysvětluje.

To jsou problémy, kterým ovšem nerozumí Kabunda ze Zambie, ani Medina z Etiopie. I těch jsem se ptala, zda jsou šťastné. Zdálo se mi, že na takhle abstraktní otázku neznají odpověď. Obě jsou maminky, žijí v zapomenutých vesnicích a nevědí, co bude zítra. Hlavní město své země nikdy nenavštívily, celý život se odehrává v hliněném domku v nesmírné chudobě. Paní Kabunda se raduje z toho, že své rodině měla z čeho uvařit jídlo. „Pěstujeme dýně, maniok nebo řepku. Vaříme z toho, co zrovna roste a občas se nám podaří ulovit rybu,“ říká Kabunda.

Podobně žije i etiopská rodina. Její největší radost je opravená studna. Mají pitnou vodu kousek od domu. Dřív Medina každý den chodila šest hodin pro vodu… Teď je šťastná, že může místo toho trávit víc času s rodinou.

Recept, který neexistuje

Tušíte správně, že dokument Cesty za štěstím žádný recept na spokojený a šťastný život nepřináší. Ukazuje, že žádný takový recept neexistuje. Dva roky jsem cestovala po pěti zemích na třech kontinentech, abych našla odpovědi. Našla jsem ale především otázky. Otázky staré jako lidstvo samo. A právě o tom lidstvu je můj dokument.