Na zámku Kostka se rozpoutá vlna zločinnosti (2019)

Kniha zaznamenala nebývalý čtenářský úspěch. Takže k Poslední aristokratce přibyly ještě Aristokratka ve varu, na koni a konečně Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka. A je to právě ona, Marie Kostková z Kostky, zvaná též vzteklá mrcha, kdo se úvodem vrací z beznadějně zkaženého setkání se svým milým Maxem Launem, jehož sklátila borelióza. Nadto je to dva dny poté, co zemřela princezna Diana. A protože je autor zjevně rozhodnut, že jednou deníkové zápisky temperamentní a vtipné vypravěčky skončí kýženou zámeckou svatbou a Marie nemůže mezitím příliš stárnout, zastavil se historický čas groteskního vyprávění v roce 1997, chcete-li to přesně, 15. září. Svědčí to mj. o známém faktu, že humoru není nikdy dost, zejména v literatuře, a dobří humoristé jsou dnes nepochybně vyvažováni zlatem. Jaký je to humor?

Komično aristokratické ságy Evžena Bočka roste z groteskního přehánění a nadsázky, kořeněno stejně nadsazenými komentáři a dialogy postav. V úvodu jsou důvtipně připomenuty postavy, které čtvrtý díl Aristokratky provázejí (tentokrát chybí slovníček z předcházejících dílů): Josef je hradní kastelán, jenž nenávidí návštěvníky, Milada manažerka najatá hrabětem Kostkou, jež usiluje o zvýšení návštěvnosti zámku co nejhovadnějšími atrakcemi, nechybí dvě nevycválané německé dogy, asi stoletá tetička Nora, ani sedativum prozac, které požívá zejména matka Vivien Kostková, takto pravá Američanka a fanynka princezny Diany. Ořechovku si v hojné míře dopřává kuchařka a uklízečka paní Tichá, Deniska je abstinující narkomanka internovaná na zámku svým vlastním otcem, advokátem Bendou, v roli Mariiny guvernantky, pan Spock je hypochondrický zahradník, očekávající brzkou smrt, a konečně otec, hrabě Kostka, je lakomec pronásledovaný děsem z možného bankrotu. Všichni se už bohatě předvedli v předcházejících dílech, takže v tom čtvrtém jsou odsunuti do pozadí.

Nová a dějotvorná je pětice zločinců, jejichž pokusy o krádež tvoří hlavní osu příběhu této epizody: První dva tvoří dvojice poněkud duševně nedostatečných amatérů – zlodějíčka autorádií Sonyho a eskortní krasavice Angeliky, objednaná zkušeným zločincem Kanibalem, aby ze zámecké hrobky ukradli pro mohovitého zájemce o lebky z uložených ostatků předků rodiny Kostkových. Další tři jsou naopak výkvětem inteligence – vilného vysokoškolského kunsthistorika Karla Majera, přivede životní deprese z milostného života se studentkami (má na krku další dva případy nechtěné a paralelní paternity) k náhodné návštěvě zámku Kostka. Tam spatří na stěně dlouhá léta ztracený Rembrandtův obraz Portrét služky, uloupený nacisty v Holandsku. Vidina slávy objevitele a chamtivost ho spojí s bratrem Ivanem a jeho manželkou Olgou, pedagogy základní školy. I oba manželé se nechají zlákat vidinou milionů na cestu zločinu.

V obou případech se pečlivě naplánované akce hroutí, dílem pro neschopnost pachatelů Sonyho a Angeliky, dílem pro komplikovanost akce neurotických Majerových – a zejména kvůli změně situace: Místo na přecpaný zámek narazí nebozí zločinci v poslední víkend prázdnin na objekt uzavřený z pietních důvodů kvůli úmrtí princezny Diany. Obyvatelé i zaměstnanci Kostky se nalézají v těžkém stavu po oslavách výjimečně úspěšného předchozího návštěvního dne. Evžen Boček si tu opravdu dal záležet, aby si čtenáři přišli na své – řetěz malérů, nedorozumění a scénických zvratů by dělal čest jakékoli filmové frašce z rodu Růžového pantera či komedií s Louisem Funésem. Než všechno proběhne, je téměř 170 stran pryč, vypravěččin milovaný Max Laun se už poněkud vzpamatoval ze své boreliózy, ale znovunalezený Rembrandt je už bohužel v bezpečných rukou holandského velvyslanectví. Dobro zvítězilo, zlo je v rukou policie. Takže pokračování v příštím díle Aristokratky.

Krást se nemá

Jsme vděčni za každou veselou knížku, schopnou uvést čtenáře do záchvatů smíchu jako se to kdysi podařilo třeba Škvoreckému s Tankovým praporem, Jaroslavu Žákovi s jeho věčnými Študáky a kantory nebo Zdeňkovi Jirotkovi s jeho Saturninem. Jsou to knihy hodné titulu kvalitní komické a groteskní literatury. Patří k nim i Evžen Boček se svým aristokratickým seriálem. Ale při všem tom veselí a chechotu nelze zapomenout, že smáti se, znamená lépe věděti, a chceme-li, pak lépe poznati. Z tohoto hlediska vzato se jistoty soudu o kvalitě a postavení Bočkova smíchu poněkud vytrácejí. Je to smích potvrzující, že všichni, kdo se vymykají z obecně přijatých norem, jsou komičtí: nešikovní zloději, aristokracie, podnikající nesmyslné komerční akce, aby naplnila prázdné pokladny, rovněž. Policajti nezáří inteligencí, bulvární tiskoviny jsou směšné z podstaty věci stejně jako ti, kdo je hltají a nechávají se jimi ovlivňovat. Bočkův smích je velkým přitakáním společenskému životu, jaký je. Kdokoli překračuje jeho mantinely, je směšný po zásluze. Je to smích Nanynky Kulichovy, v zásadě bezkonfliktní, a proto šťastný. Neobjevuje, ale potvrzuje a trochu absurdně žertuje. Označení humor bych ale přece jen vyhradil například Vančurovu Rozmarnému létu, Karlu Poláčkovi a jeho Bylo nás pět, humoru vědoucímu i objevnému, jenž sám v sobě obsahuje v druhém pólu patrnou melancholičnost, leckdy i tragičnost poznání. Čímž chci říci – buďme za Aristokratku Evžena Bočka vděčni, ale nečekejme od ní žádné objevy. To spíše trochu praktického poznání, třeba že krást se opravdu nemá.