Reportáže Radiožurnálu – Skřivánci na niti (2019)

Začneme unikátem. Na prstech jedné ruky bychom mohli spočítat filmy, které získaly hlavní festivalovou cenu dvacet let po svém vzniku. Patří mezi ně snímek Jiřího Menzela Skřivánci na niti. Režisér ho natočil podle knižní předlohy Bohumila Hrabala a potkal ho stejný osud jako řadu filmů ze šedesátých let minulého století. Skončil v trezoru.

Skřivánci na niti měli premiéru až po sametové revoluci a hned v roce 1990 získali hlavní cenu Zlatého medvěda na prestižním festivalu Berlinále. „To není žádná legrace jít na festival s relikvií. Ale dodala mi odvahu premiéra v Praze. Viděl jsem, že lidé reagují velmi dobře a že je to paradoxně film aktuální,“ říkal Jiří Menzel těsně po udělení Zlatého medvěda v Berlíně.

Byla to velká událost pro tehdy ještě československý film, připomíná filmový kritik Pavel Sladký: „Jakkoli to byla anomálie mezi tehdejšími festivaly zaměřenými na nejnovější produkci. Ale protože se na ty filmy dlouho čekalo a byly spojeny s velkým kulturním fenoménem, jakým byla československá nová vlna sledovaná v zahraničí, v Berlíně film zarezonoval.“

Skřivánci na niti vypráví příběh z kladenských oceláren padesátých let minulého století, kde skončili nepřátelé socialismu. Příběh je to k režimu smířlivý, což byl záměr režiséra. „Říkal jsem si, proč se neohlédnout s úsměvem na chyby v dětství. Na konci šedesátých let si můžeme říct, že v padesátých letech se dělaly hlouposti, které se nemusí opakovat. Pak se ukázalo, že jsem se spletl,“ uvedl Menzel.

V trezoru společně se Skřivánky na niti skončily desítky filmů. Podle cenzorů neodpovídal historické pravdě. Černobílý snímek Skřivánci na niti vznikl podle knihy povídek Dům, ve kterém už nechci bydlet. Kromě Rudolfa Hrušínského v něm zazářil Václav Neckář nebo Jitka Zelenohorská.