Portréty – František Vaněček (2019)

Přidal: Premek |

Červen 27, 2019

Před dvaceti lety, koncem června 1999, zemřel ve Vídni český novinář a disident František Vaněček, kterému věnujeme dnešní Portréty. Ve svém Deníku chartisty zaznamenal s velkou dávkou ironie všechna příkoří, kterým byla jeho rodina vystavena poté, co v prosinci 1976 s manželkou podepsali Chartu 77. Františka Vaněčka připomenou publicista Pavel Hlavatý a David Hertl.

Natočeno 2019. Premiéra 20. 6. 2019 (ČRo Plus, 24 min.).

Lit.: Hertl, David: Chartista František Vaněček a jeho cesta z Rudého práva do kotelny. In web ČRo Plus, 20. červen 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Když se 17. listopadu 2009 v Praze konala u příležitosti 20 let od listopadu 1989 konference Cesta z okovů, Václav Havel vyzdvihl úsilí lidí, kteří za komunismu bojovali za svobodu; individuálně jmenoval desítky zemřelých osobností. Byl mezi nimi i František Vaněček, neprávem zapomenutý novinář a pomyslný kronikář prvních let Charty 77.

František Vaněček (1923-1999) se narodil v Holubově u Českých Budějovic. Vyučil se nástrojařem, pracoval v tužkárně a po válce začal přispívat do různých novin a časopisů.

Po roce 1948 působil v aparátech národních výborů a KSČ a také v armádě. Po dlouhé nemoci pracoval od roku 1956 v redakcích Jihočeské pravdy a v karlovarské Stráži míru, od roku 1961 psal pro Rudé právo a spolupracoval s Československou televizí.

Z redakce do kotelny

Během roku 1968 patřil k předním reformně naladěným redaktorům Rudého práva. Když měl v roce 1969 při prověrkách označit srpnovou okupaci za bratrskou pomoc, raději se odmítl prověrek účastnit – a nastoupil do dělnických povolání.

Nejprve jako hlídač na pražských parkovištích, později nosil kufry v pražském hotelu International a neminula jej ani „klasická“ kariéra disidentů, zaměstnání topiče. Hlavně však dál psal.

Vaněčkovy fejetony se objevily v prvních posrpnových samizdatech, od roku 1972 byly společně s fejetony Ludvíka Vaculíka, Pavla Kohouta a dalších autorů rozepisovány a „vydávány“ v nákladu asi třiceti kusů pro potřeby dalších čtenářů.

Tehdy také sepsal svých „Sto bodů“; text, který byl přeložen do mnoha jazyků a ve výstižné zkratce zachycuje obavy komunistických normalizátorů z občanské společnosti. Zhudebnila ho skupina The Plastic People of the Universe.

Příliš mírná Charta

Koncem prosince 1976 byl František Vaněček (společně s manželkou) mezi prvními signatáři Charty 77. „Příliš mírné na můj vkus,“ zapsal si Vaněček o vyznění Charty 77 do deníku, který v roce 1988 vyšel u Škvoreckých pod názvem „Stalo se v kraji zvykem“. Druhé vydání už bylo v roce 1990 v Praze, v ucelenější podobě pak vyšel deník pod titulem „Všivá doba. Z deníku chartisty“ znovu před sedmnácti lety.

Vaněček v knížce s citem pro detail zaznamenal všechny útrapy, které signatáři Charty 77 od Státní bezpečnosti zažívali. Zejména pak brutální nátlak po spuštění estébácké akce Asanace, která měla nejvytrvalejší signatáře vypudit ze země.

V roce 1980 proto odešel s manželkou (spolupracovnicí mnoha českých, rakouských a zahraničních médií) do Vídně, kde vydával exilový časopis Výběr; jejich dvě dcery odešly do exilu rok před rodiči. Zemřel po dlouhé těžké nemoci.

Dvacet let po Vaněčkově úmrtí připomíná tuto pozoruhodnou osobnost české žurnalistiky a disentu publicista Pavel Hlavatý v pořadu Portréty. Poslechněte si je.

Radiodokument