Vizitka – Olga Jeřábková (2019)

Její životní cesta započala v rodině literárního historika Dušana a redaktorky brněnského rozhlasu Zdeňky. Literatuře se věnoval také Olžin pradědeček Viktor Kamil Jeřábek, plodný moravský povídkář, i její dědeček Čestmír Jeřábek, který psal knihy o české historii, cestopisné črty a memoáry. Olga si z onoho výčtu vybrala jak vztah k literatuře a umění v nejširším smyslu slova, tak k zachycení klikatých zákrut lidských dějin a osudů – a to vše v rozhlasovém médiu. Nastoupila do něj coby pětatřicetiletá roku 1986, když předtím po studiích žurnalistiky na brněnské univerzitě, kterou rovněž vyučovala, zastávala novinářské místo v Mladé frontě.

V rozhlase se nejdřív věnovala zábavě, po čtyřech letech se ocitá v literární redakci. Její pořady na brněnské i pražské vlně jsem poslouchal už coby adolescent. Nejsilněji si vybavuji Toulky Moravou, ve kterých Olga formou plastických reportáží posluchačům přibližovala nejroztodivnější místa a osobnosti spjaté s moravskou zemí i přilehlými Rakousy a Slovenskem. Její pořady oplývají vtipem, nadhledem, fundovaností a kosmopolitní velkorysostí. Což jsou ostatně vlastnosti Olze bytostně vlastní.

V roce 2008 začala na střídačku s doyenem brněnské literární redakce Tomášem Sedláčkem připravovat Sedmé nástupiště, nedělní podvečerní hodinku, jejímiž hosty byly výrazné osobnosti kulturního a společenského života, ale také začínající literáti nebo lidé z regionu, do povědomí veřejnosti dosud nezapsaní. Od literátů po malíře, od interpretů po režiséry – od vědců, po básníky. Vzpomínám na Olžin výrok: „Je to dřina, ale stojí to za to. Na té práci mě nejvíc bavilo a baví to setkávání.“ Je zasvěcená, pohotová, připravená a láskyplná hostitelka. Proto posluchači její pořady mají tolik rádi a hosté se na setkání s ní těší.

Pro Český rozhlas Vltava se jí podařilo zorganizovat celodenní vysílání věnované Olžině alma mater. Masarykova univerzita ale i JAMU se tehdy skloňovaly v mnoha pádech, promluvili pánové Uhde, Smejkal, Srba, Plešák, Štědroň, Přidal, Hynšt, Věžník… mnohé z nich bychom si dnes mohli poslechnout leda ze záznamu, jejich dílo je bohužel uzavřeno. Olga si je neúprosného plynutí času vědoma, a proto zaznamenává vždy a všude: možná padne věta, která se už nevysloví, třeba se podaří zaznamenat chvíli, která se později ukáže coby zlomová. Olga je novinářka, myslitelka, kronikářka. Jí natočené vltavské Osudy patří vždy mezi pozoruhodné, mnohé z nich vyšly i knižně.

Naposledy Lijáky a lijavce zaznamenávající životní pouť básníka, překladatele, pedagoga a mého osobního guru, předloni zesnulého Antonína Přidala. V předmluvě k nim Olga poznamenala: „A.P. v jednom rozhovoru odpovídal na otázku, zda může být překladatel někdy interpretem zvolené knihy, nebo dokonce jejím spoluautorem. Odpověď zněla, že nemůže. Že se překladatel toliko převádí text z jazyka do jiného jazyka, ne z názoru do jiného názoru. A já to mám stejně – i já se cítím v roli posla, který doručuje k posluchači poselství, které mu bylo svěřeno.“