Reflexe: Film! – Devadesátky (2019)

Jakkoliv jsem měl pocit, že téma skateboardingu pro filmové médium vyčerpalo roku 2005 svobodou a revoltou provoněné mapování počátků tohoto fenoménu jménem Legendy z Dogtownu, poslední rok mě vyvedl z omylu. Skejťácké filmy byly všude a jejich tematický rozsah přesahoval za hranice oblíbeného sportu a volnočasové aktivity. Tuzemský dokument King Skate byl energickým nahlédnutím na skateboarding během normalizace. Na Febiofestu byl k vidění exkurz do ženské party jménem Skate Kitchen, Jeden svět zase nabídnul na Oscara nominovaný dokument Minding the Gap. Mezi posledními dvěma zmíněnými projekty se pohybuje další snímek blížící se do českých kin, ve kterém hraje skateboard důležitou úlohu. Devadesátky, režijní debut herce Jonaha Hilla.

Uvědomělý eskapismus bez falešné nostalgie

Kalifornské léto v polovině 90. let může znít jako ráj na zemi, v pubertě je ale hranice mezi rájem a peklem tenká, ať už ji prožíváte kdekoliv. Stevie o tom ví své. Vyrůstá v nekompletní rodině s matkou samoživitelkou a psychicky poznamenaným, násilnickým bratrem. Jako u většiny zástupců jeho generace je jeho volný čas formován videohrami a hudbou, zároveň ale hledá něco, čím by definoval svoji doposud jen abstraktně konstruovanou identitu. Únik, možnost seberealizace a socializace v nové skupině mu nabídne parta starších kluků. Jsou cool, protože kouří, pijí, balí holky a především – jezdí na skateboardu.

Stevie se s nimi seznamuje a získává pochybné, nicméně potřebné životní vzory nahrazující v jeho životě otcovskou figuru i bratrskou lásku. Přijímá přezdívku Sunburn, učí se jezdit na skejtu a prochází iniciačními rituály typickými pro každého zástupce žánru zvaného coming-of-age. Vzdor vůči autoritám, první zkušenosti s dívkami i návykovými látkami, ale především přátelství a pocit, že hrdina konečně někam patří, to jsou hlavní definiční rysy žánru, jehož základ spočívá v cestě protagonisty od dětství směrem k dospělosti. Hlavním symbolem tohoto přerodu pro Stevieho zůstává skateboard. Prkno jako hmotný statek postavám propůjčuje určitý sociální status, zároveň má ale i metaforickou funkci coby generační emblém a prostředek úniku od všedních starostí. Navenek působí skejtování jako stylová volnočasová aktivita, Devadesátky se ale stejně jako Minding the Gap snaží dostat za cool fasádu a prozkoumat, co se nachází za ní.

Postupně se odkrývají bolesti, které pudí jednotlivé hrdiny nasednout na prkno a ujet od problémů. Jednotliví členové party jsou jednoduše definovaní, skrze jejich odlišnost prosvítá tmelící, skoro až rituální funkce, kterou společná vášeň pro skateboarding plní. Hillův režijní debut si jeho eskapistickou rovinu uvědomuje, zároveň ale nepropadá přehnané sociální depresi. Problémy postav jsou v rovnováze s jejich rozevlátou volností a chvílemi radosti, které spolu prožívají. Jako ty nejlepší filmy o mladých lidech pro mladé lidi (Americké graffiti či Snídaňový klub) jsou Devadesátky prodchnuté melancholií přátelství čelícího brzké dospělosti. Ta je v souladu s názvem silně spjata s dobou, ve které se příběh odehrává. Jonah Hill sice v dané době vyrůstal, ale nepropadá falešné nostalgii. Devadesátá léta nijak neidealizuje, nevzdychá po „starých“ dobrých časech. Pouze vytváří věrnou atmosféru poslední dekády 20. století a na modelovém příkladu Stevieho demonstruje, jak se tehdy dospívalo, jak doba mladou generaci formovala.

85 minut v devadesátých letech

Devadesátkový feeling Hill neevokuje jen na obsahové, ale i na stylové rovině. Samozřejmostí je písničkový soundtrack, nálado- i významotvorný, se kterým se proplétá hudba harcovníků z Nine Inch Nails Trenta Reznora a Atticuse Rosse. Natáčelo se na 16mm materiál v poměru 4:3, snímek má až sépiovou obrazovou stylizaci, která mu dodává na poetice i syrovosti. Vyprávění je v Hillově podání ekonomické, na ploše 85 minut dokáže díky umně užitým elipsám postihnout několik měsíců. Klade důraz na konkrétní formativní momenty Stevieho nezapomenutelného léta, jiné naopak vypouští a nechává na divákovi, aby zaplnil mezery. Emblematická je v tomto ohledu scéna party, kterou zrychleně proplujeme během několika sekund, abychom mohli být svědky Stevieho prvního erotického zážitku za zvuků Nirvany.

Zvolená forma vyprávění má samozřejmě své limity. Na konci může mít nejeden divák pocit, že bylo vynecháno příliš, že jsme dostali pouhé střípky, které se nespojí, že film vyšuměl do ztracena bez skutečného klimaxu. Hillův film si ale nedělá nároky na komplexnost. Je neučesanou pohlednicí z konce milénia. Nehodnotí, nebilancuje, nesoudí. Pouze dává zakusit atmosféru doby, která není tak vzdálená od té naší, přesto byla úplně jiná. Nikoliv ovšem ve strastech dospívání. Důvody, kvůli kterým mnoho lidí prostě nasedne na skejt a s větrem ve vlasech a partou lidí kolem nechá své starosti alespoň na chvíli odplout, jsou stále stejné. Je ale dobré si uvědomit, že snaha být „cool“ a „trendy“ k nim často vůbec nepatří.