Rozhovor s Terezou Semotamovou (2019)

Mezinárodní festival Měsíc autorského čtení probíhá nejen v Brně, ale i dalších městech: Košicích, Ostravě, Vratislavi a Lvově. „Bylo to náročné,“ přiznává Tereza Semotamová, která festivalovou šňůru absolvovala společně s rumunským autorem Cătălinem Dorianem Florescu. „Člověk se musí tvářit hodně sympaticky a usmívat se, tak je to náročné,“ vysvětluje. „Ale nemůžu si stěžovat. Všechny večery byly hrozně fajn a všude se stalo něco pěkného, takže jsem spokojená.“ Ostatní autoři absolvují celou cestu hromadnými dopravními prostředky, ona však s rumunským kolegou cestovala autem. „Cătălin Dorian Florescu je invalida, takže se muselo jet autem, ale je to skvělý řidič,“ objasňuje Semotamová, „pouštěli jsme si hudbu, hodně jsme se bavili i o literatuře, vtipkovali jsme o různých věcech a pozorovali okolí.“ Jméno rumunského autora už znala dříve, protože ačkoliv pochází z Temešváru, píše německy. Od patnácti let žije ve Švýcarsku a publikuje v německých vydavatelstvích. „Řekli jsme si, že si navzájem pošleme svoje knihy. Jedna jeho kniha už ale v češtině vyšla, jmenuje se Jacob se odhodlá milovat.“ Knihu v překladu Jitky Nešporové vydalo v roce 2013 nakladatelství Labyrint.

„Pro mě bylo vystoupení na festivalu hodně emocionální, protože jsem tam jako divák odseděla stovky čtení. Několikrát jsem je i moderovala,“ vypráví Semotamová. „Ale člověk si nedovede představit, jaké to je, sednout si před lidi, které většinou i zná. Je to spíš šaráda, ale zároveň docela náročná. Nároky jsou vysoké a je těžké jim dostát. Myslím si, že někdo může i dostat kapky za to, co tam přečte. Měla jsem z toho nervy i pokoru, ale nakonec to dobře dopadlo.“

Pozvání na festival přišlo v souvislosti s druhou vydanou knihou Terezy Semotamové, románem Ve skříni, který byl nominován na Cenu Magnesia Litera za prózu. Bernardetu Babákovou při rozhovoru zajímalo, jaká je souvislost této knihy s prvotinou nazvanou Počong, kterou spisovatelka vytvořila společně s Jakubem Vítkem. „Píšeš celý život jednu knihu?“ táže se Babáková. „Myslím, že budu psát celý život jednu knihu,“ připouští Semotamová, „ale Počong mezi to nepočítám. To byla spíš dílna tvůrčího psaní, je to jenom taková srandička. Myslím, že to lidi ani nemusí číst.“ O svém debutu dále říká: „Já se za něj nestydím, ale není pro každého. Lidé jsou často šokovaní. Když to otevřou, tak na ně padají needitované odstavce a různé výstřelky autorů.“

Babáková se zajímala i o to, jakou strategii při výběru předčítané ukázky spisovatelka volí. „Problém s knihou Ve skříni je, že každá její kapitola je jiná. Ty kapitoly nejsou ani otevřené, ani uzavřené a jsou to krajíce různých chlebů. Když něco přečtu, tak se může zdát, že to je nuda, a přitom jiná epizoda by třeba vyvolala úplně jiný dojem. Na čtení je dobré vybrat něco, co je aspoň trošku vtipné a je to nějak uzavřené. Tím se ten výběr hodně zužuje,“ podotýká Semotamová. „Přečetla jsem vždy nějakou epizodu a pak jsem četla ještě jednu povídku o Lipském knižním veletrhu a o tom, jaké to je, cestovat s takovýmto čtením a někam za literárním provozem.“

Román Ve skříni má kromě němčiny vyjít také italsky i polsky a možná ukrajinsky. K problémům překladatelského umění, jemuž se sama věnuje, autorka říká: „V Polsku například nikdo neví, kdo je Fráňa Šrámek, takže by bylo lepší tam dát nějakého polského Fráňu…“

Podle zkušeností Terezy Semotamové bývá román Ve skříni prezentován jako kniha o pětatřicátnících. „Já jsem přitom psala jenom knihu o sobě a vůbec nevím, jak se tohle stalo.“ Ačkoliv sama literární provoz sleduje, je pro ni zvláštní, když je předmětem literárních analýz její vlastní kniha. „Pokud je to nějak obecněji platné, tak proč ne. Já jsem ale psala knihu o pocitu nezabydlenosti a myslela jsem, že je můj. Třeba ale není jenom můj.“

Pokud jde o ohlasy na vlastní knihy, čte autorka jen německé recenze. „Tam je ta kniha vnímaná jako překladová literatura a ta se ve většině případů nevnímá tak kriticky. Spíš se doporučuje. Tím pádem nemám pocit koridy. České recenze nečtu, protože si myslím, že to pro mě z hlediska psychohygieny není dobré. Mám lidi, kteří to čtou pro mě a řeknou mně zhruba, jestli dobré, nebo špatné.“