Vizitka – Marek Trizuljak (2019)

„V těchto dnech píšu úvahy, publikuju v některých časopisech, připravuju návrhy vitráží do kostela v Bratislavě, který se modernizuje. Podobná práce mě čeká v Luhačovicích, kde postavili nový dřevěný kostel. Mám tam dělat reliéfy křížové cesty. Je v tom myšlenka jemnosti, prožitku, který je silný a tragický, ale zároveň i nadějný,“ nastiňuje své plány Marek Trizuljak.

S Michalem Burešem vystoupali nad ves, k malému remízku s výhledem na Svatý Kopeček u Olomouce, Litovel a další hanácká města a dědiny. Společnost jim dělali ptáci, divoké višně, borovice a habry a také horkovzdušný balón zvolna plynoucí nad krajinou.

A právě o ní byla řeč. „Rovina je jen zdánlivě jednotvárná,“ říká šestašedesátiletý rodák z Bratislavy, který dětství prožil v ateliéru vonícím barvami. „Je podobná paletě, s níž jsem si v dětství hrával u mámy. Miloval jsem a dodnes miluju kontrasty. Haná je jich plná: žluť polí, čerň lesa, modř nebe a běloba oblaků. Jako když se procházíte obrazy.“

Sklo jsem si zamiloval

Psal se rok 1968 a Marek Trizuljak se rozhodl studovat střední sklářskou školu v Železném Brodě. „Já si nikdy neliboval v konfliktech a sporech, jsem spíš pro hledání smíru. Rodiče byli nejdřív proti tomu, abych odešel z rodného domu, ale pak se smír dostavil a já na severu Čech prožil mimořádná, až iniciační léta. Byla to umělecká průmyslovka zaměřená na sklářství. Ten obor jsem si doslova zamiloval,“ vzpomíná.

Pak následovala pražská Akademie výtvarných umění v ateliéru profesora Arnošta Paderlíka, kde poznal svou ženu. Když na začátku 80. let zdědila po svých příbuzných statek právě v Seničce, ocitl se na Hané s ní. Poznal tak Hanou, která byla kolektivizovaná a normalizovaná.

„Lidé tu byli uzavření, bojácní, dlouho trvalo, než jsme si na sebe zvykli. O umělcích z Unie výtvarných umělců Olomoucka to platilo dvojnásob. Se ženou jsme dlouho žili na okraji, ale měl jsem čas na tvorbu a hlavně na procházky krajinou, kterou jsem si postupně zamiloval. Když se dnes odkudkoliv vracím a uvidím Svatý Kopeček se žlutým barokním chrámem, vím, že jsem doma.“

Ve Vizitce mluvil Marek Trizuljak také o fotografování, které vnímá jako nástroj deníkových záznamů, a recitoval i vlastní básně. V roce 1992 vydal pod názvem Dotyky a tušenia ve spolupráci s bratislavským nakladatelstvím Nové Město právě sbírku básní a fotek. Spolupracoval na přípravě a organizaci mezinárodních výstavních projektů.