V rozhlase nežádoucí 1/7 (2019)

Přidal: Premek |

Srpen 19, 2019

Osudy rozhlasáků, pro které znamenal 21. srpen 1969 začátek konce u mikrofonu. Připravili Tomáš Černý a Tereza Škoulová.

Natočeno 2019. Premiéra 19. – 23. 8. 2019 (ČRo 1 Radiožurnál, 8:50 h.) v cyklu Seriál Radiožurnálu.

Obsah: 1. Zdeněk Svěrák jako armádní redaktor. Z rozhlasu po zvolení Gustáva Husáka raději sám odešel – 2. Věra Šťovíčková-Heroldová – 3. Miloň Čepelka – 4. Jan Petránek. – 5. Jaroslav Čmehil – 6. Sláva Volný – 7.

Lit.: Černý, Tomáš: SERIÁL. V rozhlase nežádoucí: Osudy rozhlasáků, pro které znamenal 21. srpen 1969 začátek konce u mikrofonu. In web ČRo 1 Radiožurnál, 19. srpen 2019 (článek). – Cit.: Tento týden uplyne 50 let od brutálního zásahu ozbrojenců při prvním výročí vpádu takzvaně spřátelených armád do Československa. 21. srpna 1969 už byl prvním tajemníkem komunistické strany Gustáv Husák a normalizace namísto zklidnění poměrů startovala ke dvaceti letům represí.

Účast na vysílání rozhlasu během Pražského jara, v srpnu ’68 a jasné postoje v lednu 1969 po úmrtí Jana Palacha znamenaly tehdy pro řadu známých osobností blížící se konec jejich kariér. Věru Šťovíčkovou, Jana Petránka nebo Miloňe Čepelku připomínáme tento týden v našem seriálu celý týden v 8.50 v Ranním Radiožurnálu.

Lit.: Škoulová, Tereza – Černý, Tomáš: SERIÁL.V rozhlase nežádoucí: Osudy rozhlasáků, pro které znamenal 21. srpen 1969 začátek konce u mikrofonu 1) Jakmile zvolili Gustáva Husáka, raději jsme z rozhlasu dobrovolně odešli, vzpomíná Zdeněk Svěrák. In web ČRo 1 Radiožurnál, 19. srpen 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Účast na vysílání rozhlasu během pražského jara a jasné postoje v lednu 1969 po úmrtí Jana Palacha znamenaly tehdy pro řadu osobností rozhlasu blížící se konec jejich kariér. První díl seriálu se věnuje rozhlasové éře Zdeňka Svěráka, tehdy učitele a posléze redaktora armádního vysílání.

Podle vlastních slov chtěl být spisovatelem, ale při opravě slohů se ke psaní nedostal. V roce 1962 přišel do žateckého gymnázia dopis od spolužáka z vysoké školy. Miloň Čepelka hledal někoho do armádní redakce. Rutinou tam byly propagandistické pořady. „Nejhorší ze všeho byl Pořad politické školení mužstva,“ vzpomíná se smíchem Zdeněk Svěrák.

Parodické vlohy během Spartakiády

V létě 1965 na příkaz velitele Slavomila Vondráška reportuje spartakiádní skladbu vojáků. Rozhlasoví šéfové si později uvědomí, že už tady byla slyšet parodická Vinárna u pavouka, která ale vznikne až o půl druhého roku později. „Chtěli jsme kopírovat způsob opravdové rozhlasové reportáže, jakou jsme kolem sebe slyšeli denně,“ přiznává Svěrák.

Popularita armádního týmu je obrovská, ale pražské jaro s uvolněním paradoxně vede Zdeňka Svěráka k závažnějším tématům. V té době má budoucí oscarový scenárista na svém rozhlasovém kontě pohádky jako Tři auta nebo Tiché šlapací království. Je také autorem vůbec první stereofonní hry Krápník a Františka. Od roku 1967 existuje divadlo Járy Cimrmana a zdá se, že slibnou kariéru nic nezastaví.

Roky 1968 a hlavně 1969 ale znamenají začátek konce. „V souvislosti se zvolením Gustáva Husáka jsme vytušili, co se chystá a k čemu by nás nutili, tak jsme raději zavčas dobrovolně odešli.“ Okolnosti si vynutily profesionalizaci divadla Járy Cimrmana, na jehož členy čekala nejistá sezóna, ale také potvrzení legendy českého humoru.

Zítřejší vzpomínka na osobnosti, které srpen 1969 učinil v rozhlase nežádoucí, bude patřit zpravodajce a překladatelce Věře Šťovíčkové-Heroldové.

Lit.: Černý, Tomáš – Havel, Prokop: SERIÁL. V rozhlase nežádoucí: Osudy rozhlasáků v roce 1969. 4) Jan Petránek rozhlas nezradil. Novinářskou rutinu si udržoval po nocích v kotelně. In web ČRo 1 Radiožurnál, 22. srpen 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Loni 10. listopadu zemřel Jan Petránek, další z těch, kteří se v roce 1969 stali v rozhlase nežádoucí a na které vzpomínáme tento týden ve stejnojmenném seriálu. Novináře, redaktora, zahraničního zpravodaje, později signatáře Charty 77 a komentátora samizdatových Lidových novin, si připomínáme prostřednictvím jeho vlastních vzpomínek i několika archivních záběrů ze šedesátých let.

Únor 1965 – USA vstupují do války ve Vietnamu a Jan Petránek reportuje americký nálet. Magnetofon nevypíná ani ve chvíli, kdy bomby explodují relativně nedaleko, a mikrofon kapituluje před akustickou tlakovou vlnou.

Janu Petránkovi je v tu chvíli čtyři a třicet let, má za sebou od roku 1951 praxi v rozhlasovém zpravodajství, v letech 1961 až 1962 zkušenost korespondenta v Indii a ještě do roku 67 bude zpravodajem v Sovětském svazu.

Reportáž z přistání na Měsíci

V době pražského jara 68 stojí Jan Petránek rozhodně na straně reformních komunistů. V srpnu při invazi jede na rychlo do Prahy a přidává se ke kolegům v rozhlase. „Všechny světové vysílačky mluví o blesku z čistého nebe, až snad na moskevský rozhlas, který vyhrává písničky, jako kdyby se nic nedělo,“ říkal tehdy do mikrofonu.

Petránkův rozložitý, ale posluchačsky přívětivý styl se uplatňuje naposledy koncem července 1969, kdy spolu s Ivem Budilem reportuje americké přistání na Měsíci.

Expert na ruskou problematiku

Pak z rádia musel odejít, ale jak sám už dříve řekl, nechal se vyhodit, výpověď nedal, protože rozhlas nezradil. Novinář, překladatel a autor šansonových textů teprve po dvou letech nachází obživu na celá dvě desetiletí v kotelně pražského Mitasu.

Novinářskou rutinu si udržuje psaním zpravodajských přehledů o tom, co se děje ve světě. V 90. letech byl považován za experta za ruskou tematiku, ale dění sledoval v souladu s celoživotní zkušeností jen v médiích, utvářejících tak vlastně mimoděk jeho vidění. Vyneslo mu to Krameriovu cenu v roce 2017.

Lit.: Černý, Tomáš – Havel, Prokop: SERIÁL. V rozhlase nežádoucí: Osudy rozhlasáků v roce 1969. 5) Natočil rozhovor s Armstrongem a Fitzgeraldovou. Pak byl Jaroslavu Čmehilovi mikrofon zapovězen. In web ČRo 1 Radiožurnál, 23. srpen 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V roce 1951 vstoupil do Československého rozhlasu muž jménem Jaroslav Čmehil. V době, o které mluvíme, nebylo zvykem rozhlasové hlasatele přímo uvádět, takže to jméno nepatří k nijak populárním, ale jeho nositel rozhodně představuje pozoruhodný příběh. Zasloužil se totiž v šedesátých letech mimo jiné o dvě velmi exkluzivní nahrávky v našem archivu.

Profese rozhlasového hlasatele patří na přelomu 50. a 60. let k těm nejprestižnějším. Konkurzy jsou nesmírně náročné, zájemců přesto vždy mnoho set.

Jaroslav Čmehil byl absolventem obchodní akademie, v roce 48 pracoval v Grand Hotelu Pupp jako recepční. K mikrofonu ho přivedla na svou dobu mimořádná jazyková výbava a také touha po kumštu.

„Výborně zpíval, dokonce se pokusil o soutěž Hledáme talent, a vyhrál,“ vzpomíná kamarád a kolega Marin Knobloch. A když byl v březnu 1965 v Československu Louis Armstrong, milovník jazzu Jaroslav Čmehil s ním jako jediný z rozhlasáků natočil rozhovor.

Jaroslav Čmehil později vzpomínal na to, kolik úsilí vyvinul, aby získal exkluzivní nahrávku s Ellou Fitzgeraldovou. Jenomže mezitím byla tiskovka a manažer byl pohoršen nízkou úrovní dotazů československých novinářů.

Proto odmítl i Čmehila a dokonce ho vykázal z hotelu. Jako prohra to ale vypadalo. Následovalo v Kodani 25minutové interview s Ellou Fitzgeraldovou.

„Jinak to byl člověk velice přímý, vyjádřil se proti vstupu sovětských vojsk, a toho stálo místo v rozhlase,“ popisuje Marin Knobloch.

Psal o pěstování květin

O místo v rozhlase přišel po vleklých politických sporech s vedením až v roce 1975 a do sametové revoluce mu byl mikrofon zapovězen. Později se do rozhlasu vrátil opět jako moderátor. Zemřel po letech novodobého působení v ČRo 6 – Radio Svobodná Evropa v roce 2003.

Ke vzpomínce na něho patří fakt, že byl nejenom hlasatel, reportér a zpěvák, ale publikoval o pěstování květin, dokonce v zahraničních odborných časopisech.

Lit.: Havel, Prokop – Černý, Tomáš: SERIÁL. V rozhlase nežádoucí: Osudy rozhlasáků v roce 1969. 6) Skutečný reportér od nátury. Sláva Volný natáčel v ulicích okupované Prahy. In web ČRo 1 Radiožurnál, 24. srpen 2019 (článek + nahrávka k poslechu) – Cit.: Představte si vysokého, štíhlého muže s bradkou a tmavými brýlemi, přes rameno reportážní magnetofon a v ruce mikrofon. Prototyp průbojného rozhlasového reportéra – takový byl v šedesátých letech redaktor zemědělských pořadů Sláva Volný, autor těch nejemotivnějších záběrů okupované Prahy.

Zemědělský novinář nastoupil do rozhlasu v roce 1965 a s neobyčejnou vervou odkrýval – dnes by se řeklo investigativně – problémy plánovaného a centrálně řízeného hospodářství.

Ráno 21. srpna 1968 byl v rozhlase, populární redaktor s osobitým výrazem na mikrofon se odmítl podvolit. „Otec si vzal reportážní mikrofon a vyšel do ulic, kterým lidem dával k ústům,“ popisuje jeho syn Sláva Volný.

Bylo to skutečný reportér od nátury. Jakkoli bylo důležité, že jeho kolegové ze studia vysílali rezoluce a výzvy ke klidu, on zachytil s mrazivou syrovostí reálné obrazy z okupovaného centra Prahy.

Synovi Slávy Volného bylo v roce 1968 dvanáct let, a když jeho otec odešel nejdříve nakrátko, pak natrvalo z republiky, zůstal v Československu se svou matkou jakožto syn redaktora stojícího na straně obrodného procesu.

„Neměl jsem to tady vůbec jednoduché, šikana ze strany StB. Musel jsem si dokonce vzít jméno ze Slávy na Jaroslav, potom jsem si ho vzal zpětně. Je to pro mne neustálé otevírání bolavých ran,“ vysvětluje Sláva Volný mladší.

Komentátor Svobodné Evropy

Někdejší komunistický novinář se stává komentátorem Rádia Svobodná Evropa v Mnichově. Není sám, koho dřívější exulanti po roce 1948 neuznávají, protože slýchali jeho horlivé pořady z Prahy. Ale on zůstává a vysílá. O to více na něj reaguje počínající normalizace u nás.

Toužil se domů vrátit, ale svobody se nedožil. Zemřel 27. ledna 1987 v Mnichově. I potom ale Svobodná Evropa rok co rok 21. srpna vysílala reportáž, kterou Sláva Volný natočil s magnetofonem přes rameno v srpnu 1968.

Rozhlasová historie si Slávu Volného pamatuje jako někoho, kdo natočil řadu rozhovorů s Alexandrem Dubčekem a hlavně jako autora mrazivě syrové reportáže z dopoledne 21. srpna 1968 v Praze.

Radiodokument