Osudové ženy – Inka Zemánková (2019)

Přidal: Premek |

Září 13, 2019

102. díl cyklu Osudové ženy. Každý týden vám nabízíme portréty femmes fatales, žen, které ovlivňovaly politický i kulturní život. Tento díl připravila a slovem provází Eva Dvořáková. Autorem dokudramat je Hynek Pekárek. Dramaturgie Ivana Chmel Denčevová. Hudební spolupráce Antonín Schindler. Zvuková spolupráce Jiří Pochvalovský. Režie Michal Bureš.

Účinkují Jakub Folvarčný, Zuzana Onufráková, Gustav Hašek, Martin Matejka, Tereza Marečková, Marek Adamczyk. Host publicista Miloš Skalka.

Natočeno 2019. Premiéra 14. 9. 2019 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 27 min.).

Lit.: Skalka, Miloš – Duchková, Anna – Dvořáková, Eva: Za války jí swing zakazovali nacisti, po válce komunisté. Osudové ženy: Inka Zemánková. In web ČRo 2 Praha, 14. září 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Proslavil ji hit z filmu Hotel Modrá hvězda. Tak jako slunečnice každým dnem, i ona se snažila otáčet za sluncem. V jejím případě bylo ovšem často zataženo.

„Inka byla jedna záhada vedle druhé. Celý život až do své smrti uváděla, že se narodila v roce 1925. Ve skutečnosti se to ale bylo o deset let dříve – v roce 1915. Navíc se ve spoustě materiálů uvádí jako den jejího narození 14. srpna, v rodném listě má však 4. srpna,” říká moderátor a publicista Miloš Skalka.

Sen mladé tanečnice

Inka Zemánková se narodila v Praze jako Anna Inéz Koníčková. „Její život nebyl příliš jednoduchý. Vlastního otce téměř nepoznala. Zemřel, když jí byly dva roky,” popisuje Skalka.

Maminka se znovu vdala, ale nové manželství nebylo harmonické, proto se s Inkou odstěhovala nejprve do Hradce Králové, poté do Bratislavy. „Právě tam se Inka stala tanečnicí Slovenského národního divadla u profesorky Ely Fuchsové,” doplňuje publicista.

Z Koníčkové Zemánkovou

Víc než balet ji však lákal zpěv. Volné chvíle trávila kolem koncertní kavárny Reduta, kde se soustředili nejrůznější umělci. První pokus stát se profesionální zpěvačkou jí ale nevyšel. Angažmá v dívčím sextetu Singing girls jí nedovolila maminka.

Brzy na to ale už nebyl, kdo by Ince její rozhodnutí vymlouval. Maminka náhle zemřela a Inky se ujala rodina matčiny kamarádky na pražském Břevnově. Za jejich péči byla natolik vděčná, že přijala jejich příjmení – Zemánková.

Na vysněnou dráhu zpěvačky se přese všechno vydala ve druhé polovině 30. let. „Zpívala s orchestrem Bobka Bryena, se kterým absolvovala koncertní turné. Potom se dostala k orchestru Karla Vlacha a natočila s ním svůj vůbec první singl a také první úspěšnou nahrávku Ráda zpívám hot.“

Osudová Slunečnice

Zjevení, jaké Inka ve své době na domácí scéně představovala, neuniklo pozornosti filmového režiséra Martina Friče a dirigenta, klavíristy a zpěváka R. A. Dvorského. Společně se nadchli pro myšlenku natočit první český jazzový film. Měl být šitý na míru právě Ince Zemánkové.

Film v americkém stylu se pod nacistickou kontrolou nakonec realizovat nepodařilo, ze spolupráce s režisérem Martinem Fričem ale přesto „vykvetl“ hit – Slunečnice. Film Hotel Modrá hvězda, pro který Inka píseň nazpívala, měl premiéru v červenci roku 1941. Větší hit už pro Inku nikdo nenapsal.

Swing vyměnila za traktor

„Swing byl na tehdejší hudební scéně něco převratného, podobně jako rock‘ n‘ roll v 50. letech. Jako americká kultura se ale swing stal nepřítelem a dostával to z obou stran – jednak od Němců a po roce 1948 také od komunistů,” říká Miloš Skalka. „Inka Zemánková tehdy ještě zpívala s orchestrem Ladislava Habarta, ale po únoru 1948 pro ni začaly krušné chvíle.“

Hudební a artistická ústředna, která měla za úkol kontrolovat umělce, dala Ince červenou. Než aby měnila svůj repertoár a způsob vystupování, raději nevystupovala vůbec. Odešla s manželem do Cvikova u Liberce a pracovala jako traktoristka. Příležitosti zpívat si našla i tak.

Štěstí na konci života

„Po roce 1960 zástupci zahraničních agentur objevili v Ince Zemánkové jazzovou heroinu a nabídky se jí začaly hrnout. Zpívala v Polsku, Německu, Švýcarsku. I když úspěch Slunečnice už nezopakovala, swingu a jazzu byla věrná až do konce života,“ shrnuje Miloš Skalka. „Myslím, že největší životní naplnění nacházela na jevišti, když před sebou viděla své publikum.“

Od roku 1977 žila Inka Zemánková jako vdova. Téměř ve svých 70 letech se ale stačila podruhé vdát za lázeňského lékaře Josefa Bednaříka. Zemřela krátce po jeho smrti v květnu 2000 v Praze. Bylo jí 84 let.

Radiodokument