On Air – Nabarvené ptáče (2019)

Přidal: Premek |

Září 13, 2019

Je film Nabarvené ptáče opravdu tak krutý a nekompromisní, jak se o něm říká? Pomrkávání k Vláčilovi a klasickým válečným filmům ale k vyvážení syrové animality nestačí. Recenzi napsal Viktor Palák.

Natočeno 2019. Premiéra 13. 9. 2019 (ČRo Rádio Wave, 4 min.).

Lit.: Palák, Viktor: Nabarvené ptáče je filmový waterboarding režnou: drsný, ale i monotónní. In web ČRo Radio Wave, 13. září 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Když Václav Marhoul uvedl v roce 2008 svůj Tobruk, bylo to pro mnohé překvapení. Tohle je opravdu film téhož režiséra, který se ve svém loučení se sklepáckými lety v Mazaném Filipovi nemohl rozhodnout, zda točí Limonádového Joea, anebo Žhavé výstřely? Tobruk byl po rozdováděné komedii filmem až kontrastně soustředěným, a taky to byl film docela nemilosrdný. Právě v té době zahořel Marhoul pro román Nabarvené ptáče, jehož adaptace se jedenáct let poté dostává do českých kin.

Marhoul to s novým snímkem nebude mít lehké. Filmovou událost s hvězdnými herci, od Stellana Skarsgårda přes Harveyho Keitela po Uda Kiera, doprovází aura krutého a nekompromisního díla, u kterého si za necelé tři hodiny publikum opravdu neoddechne. Masy do kina nenaláká ani takřka úplná absence hudby či klasických dialogů. Ich-formu Kosinského předlohy nahradil Marhoul nádhernou, ale taky nezúčastněnou kamerou, která dělá jakoukoliv formu identifikace s postavami velmi obtížnou. Sblížit se s putujícím chlapcem je prakticky nemožné, stejně jako nelze ve filmu najít klíč k jeho nekonečnému putování mezi vesnicemi za druhé světové války. Emoce zde mají vycházet výhradně ze způsobu, jakým jsou inscenovány jeho trudné zážitky. A ty se střídají s mechaničností, až urputností, která intenzivnější prožitek znemožňuje.

Nabarvené ptáče vynáší do oblak černobílá kamera Vladimíra Smutného (Zánik samoty Berhof, Tmavomodrý svět, Poupata), která ovšem zároveň poukazuje na omezený výrazový rejstřík filmu. Ten jako by vycházel z představy, že pokud vyprávíte o krutých věcech, stačí to ospravedlnit pohlednicově nádhernými obrazy vesnické špíny. Pomrkávání k Vláčilovi a klasickým válečným filmům ale k vyvážení syrové animality nestačí. Kosinski i Marhoul dávají najevo, že lidská krutost vychází nejen z prosté nenávisti, ale i pověrčivosti a strachu z neznámého. V tom můžeme hledat nepříjemné paralely s dneškem, esteticky je ale film zabředlý v časech minulých. Nabarvené ptáče je filmovým waterboardingem, při kterém se jen střídá režná s vodkou. Přesně takové sprosté nápoje se totiž pijí na vsi, která i ve 40. letech 20. století připomíná středověk.

„Slíbil jsem si, že si budu pamatovat všechno, co vidím. Kdyby mi někdo vyloupal oči, po zbytek života by mi zůstaly vzpomínky na všechno, co jsem kdy spatřil,“ říká v Kosinského předloze dětský hrdina poté, co před ním jeden muž vydloubne druhému obě oční bulvy lžící. Marhoul se ve své adaptaci sice vyhnul voiceoverům či jiné formě pohodlné doslovnosti, ale nic místo ní nenabízí. Nabarvené ptáče se tak stává povážlivě monotónním skanzenem obludností a hlavní hrdina pouhým pasivním figurantem, kterého dějiny – anebo spíše trocha autorské rezignace – postrkují od jedné krutosti ke druhé.

Kde hledat v Nabarveném ptáčeti emoce? A je to skutečně snímek šokující tak, aby publikum odcházelo ze sálu? Poslechněte si recenzi očekávaného filmu Václava Marhoula od Viktora Paláka.

Radiodokument