Po sametu 1/10 (2019)

Přidal: Premek |

Září 17, 2019

Od listopadu 1989 uplyne už 30 let. Radio Wave připravilo k výročí takzvané sametové revoluce dokumentárně-reportážní sérii Po sametu. Pořad připravili Vítek Svoboda a Lucie Vopálenská.

Hovoří politik Marek Benda (1), historička Adéla Gjuričová (2) a další.

Natočeno 2019. Premiéra 1. dílu 16. 9. 2019 (ČRo Rádio Wave, 20 minut), 3. dílu 7. 10. 2019 (ČRo Rádio Wave, 23 minut).

Pozn.: Cyklus vznikl ve spolupráci s Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd.

Obsah: 1. První svobodné volby – 2. Kupónová privatizace – 3. Povodně 1997 – 4. ODS + ČSSD = VSL. Opoziční smlouva – 5. Plameny, rozbitá auta a bubínky. – 6. Televizní krize – 7. Vstup Česka do EU – 8. CzechTek 2005 – 9. Protiromské pochody v Česku. – 10.

Lit.: Rejchová, Zuzana: Začíná série Po sametu. Vydejte se s námi za lidmi, kteří ovlivnili naši současnost. In web ČRo Radio Wave, 30. srpen 2019 (článek + teaser k poslechu). – Cit.: Po sametu je série Radia Wave věnovaná výročí 30 let od listopadu 1989. Poslouchejte deset příběhů, které ovlivnily dobu, ve které žijeme. Jak nastavily demokratický systém v Česku první svobodné volby? Jakou roli sehrála v uspořádání společnosti kupónová privatizace? Co změnil policejní zásah na Czechteku, televizní krize nebo protiromské pochody? A co pro českou společnost znamenala smrt Václava Havla?

Chceme přiblížit polistopadové události všem, kteří je nezažili nebo je vnímali dětskýma očima. Vydejte se tak s námi na místa, kde konkrétní události probíhaly, s lidmi, kteří byli jejich součástí. Ke každému dílu připravujeme rozhovory s pamětníky, historiky, politiky i mladými osobnostmi. To vše, abychom vám co nejvíc autenticky přiblížili uplynulých 30 let naší obnovené demokracie.

Lit.: Svoboda, Vítek – Vopálenská, Lucie: První svobodné volby. Místo Facebooku plakáty, nastupující superstar Klaus a euforie června 1990. In web ČRo Radio Wave, 16. 9. 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Mohlo by se zdát, že volby jsou teď skoro pořád. Facebook plní tváře politiků doufajících v náš hlas a mnoho lidí si jen těžko umí představit, jak se dělala politika v době, kdy žádné sociální sítě ani internet neexistovaly. Kampaň prvních svobodných voleb se u nás rozjela na jaře roku 1990. Kampaň, kterou téměř nikdo neuměl dělat, navíc v časech, kdy nejvyspělejší technologií byl fax. Jak probíhaly první krůčky budování demokracie? Poslechněte si první díl série Po sametu.

Česko si připomíná 30. výročí sametové revoluce. K naší moderní historii už patří i třicet porevolučních let, která však ti nejmladší posluchači Radia Wave zčásti znají jen z vyprávění. V podcastové sérii Po sametu proto zkoumáme deset zásadních polistopadových milníků, které formovaly naši současnost. Vracíme se na místa, kde konkrétní události probíhaly, hovoříme s lidmi, kteří byli jejich součástí. Podcastem provází Vítek Svoboda a o dvě dekády zkušenější Lucie Vopálenská, tedy novinářka, která události zažila a moderátor, který se na ně díval dětskýma očima. Poslouchejte deset příběhů, které ovlivnily dobu, ve které žijeme, na wave.cz/posametu. Přihlaste se k odběru podcastu na wave.cz/podcasty.

Je horko, v centru Prahy se motají zmatení turisté a na sbíječku jim k tomu hrají dělníci. Vedle opraveného Národního muzea stojí jeho „nová“ budova. Tak nová ale zase není. Obrovská stavba byla na přelomu režimu sídlem Federálního shromáždění. Teď před tímhle monumentem stojíme s Lucií Vopálenskou, je nám horko a čekáme na Marka Bendu, poslance za ODS, který se jako mladý kluk podílel na budování tuzemské demokracie.

„Ta doba byla neuvěřitelně hektická. Bylo rozhodnuto, že budou předčasné volby, a začaly složité diskuze, jestli bude Občanské fórum kandidovat. Pak se jela permanentní volební kampaň. Stejně jako jsme v listopadu věděli, že musíme vyjet ven, přesvědčit lidi, že má dojít ke změně, tak jsme věděli, že první půlrok máme na to, abychom přesvědčili občany, že je Občanské fórum tou správnou alternativou,“ říká nám Benda, když vstupujeme do jednacího sálu. Občanské fórum nakonec kandidovalo a v prvních svobodných volbách drtivě porazilo všechny zbylé strany se ziskem poloviny všech hlasů. Volit tehdy přišlo těžko uvěřitelných 96 procent voličů a voliček.

Jak se nezkušeným politikům a političkám podařilo dostat k volbám skoro všechny občany, když svobodná média, marketingové agentury nebo internet měly teprve vzniknout? „Nejenže neexistovaly sociální sítě, do značné míry neexistovaly ani noviny. Jezdili jsme po celé zemi a lepili plakáty,“ vysvětluje nám Benda, vzápětí ale dodává, že veřejnost na začátku 90. let zajímala politika mnohem více než teď.

Sám se aktivně účastnil už sametové revoluce a v roce 1990 byl poslancem České národní rady, předchůdce Poslanecké sněmovny. Jako jednadvacetiletý mladík tak stál u velkých politických i společenských změn. Když si představím, že mám v jednadvaceti bourat jeden režim, kandidovat ve volbách a potom začít stavět nový, nejsem si jistý, v čem bychom tu teď všichni vlastně žili. I kolegyně Lucie Vopálenská se po revoluci angažovala ve studentském výboru, takže jsem tu jediný, kdo už tak trochu přišel k hotovému. Proudí kolem nás davy turistů, kousek od nás svítí slavné žluté M a na Václaváku kdosi pokřikuje něco o Kristu. Tohle všechno bylo před třiceti lety utopií. Dochází mi, že já svět ani jinak neznám, a cítím asi něco jako vděk. Pak ale přijdu k troskám Transgasu a myšlenky a pocity se mi zase rychle promění.

Povídání s Markem Bendou o čerstvě narozené demokracii, politikaření ve dvaceti letech nebo analogové kampani roku 1990 bylo moc zajímavé, prohlídka Federálního shromáždění taky. Pusťte si celý první díl série Po sametu, stejně jako rozhovor s politologem Milošem Gregorem a historičkou Adélou Gjuričovou. Dozvíte se v nich třeba i to, proč byl Václav Klaus první porevoluční superstar. A Havel influencer. Fakt.

První svobodné volby v červnu 1990 byly vyvrcholením sametové revoluce v Československu. Po více než 40 letech mohli jít lidé svobodně volit. Političtí nováčci měli pouhých šest měsíců na to, aby oslovili voliče. Do voleb se přihlásily desítky stran a hnutí. Hlavními favority voleb byly české Občanské fórum a slovenská Veřejnost proti násilí. Kandidáti se ucházeli o křesla v československém Federálním shromáždění a v republikových národních radách. Demokratické strany v kampani slibovaly svobodné a demokratické Československo a návrat do Evropy. Ve volbách nakonec získalo Občanské fórum v českých částech parlamentu nadpoloviční většinu křesel. Mandát od voliček a voličů získala řada lidí bez politických zkušeností. „Vládu národní oběti“ díky pověření prezidenta Václava Havla sestavil Marián Čalfa, člověk spjatý s komunistickým režimem. Vláda měla za úkol nastavit cestu k demokraticky fungujícímu státu.

Lit.: Svoboda, Vítek: V roce 1990 lidé neměli pojmový aparát pro demokracii, říká historička. Co čekali od nových poslanců? In web ČRo Radio Wave, 17. září 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „První svobodné volby v červnu 1990 byly přelomové. Tehdy měla začít demokracie naostro,“ vypráví historička Adéla Gjuričová. V červnu 1990 šla velká část voličů ke svobodným volbám poprvé v životě. Jejich výsledky ukázaly, že drtivá většina lidí se ke starým pořádkům nechce vracet, ale i to, že o skutečném fungování demokracie Češi a Slováci neměli a ani nemohli mít reálnou představu. Na kandidáty a kandidátky tak kladli přemrštěná očekávání, která se nemohla splnit.

Česko si připomíná 30. výročí sametové revoluce. K naší moderní historii už patří i třicet porevolučních let, která však ti nejmladší posluchači Radia Wave zčásti znají jen z vyprávění. V podcastové sérii Po sametu proto zkoumáme deset zásadních polistopadových milníků, které formovaly naši současnost. Vracíme se na místa, kde konkrétní události probíhaly, hovoříme s lidmi, kteří byli jejich součástí. Podcastem provází Vítek Svoboda a o dvě dekády zkušenější Lucie Vopálenská, tedy novinářka, která události zažila, a moderátor, který se na ně díval dětskýma očima. Poslouchejte deset příběhů, které ovlivnily dobu, ve které žijeme, na wave.cz/posametu. Přihlaste se k odběru podcastu na wave.cz/podcasty.

Myslím, že jedna věc bylo to, že lidé chtěli dát zelenou demokracii a porazit komunisty. Chtěli dokázat, že ten vývoj už je nezvratný, a za druhé chtěli mít legitimně zvolený parlament, který může konečně dělat velké věci. Zásadní určitě bylo i to, že lidé byli zvyklí k volbám chodit. Nejít k volbám byl silný projev protestu už za komunistů. Nikdy se tu účast nepodařilo zopakovat a dnes jsme na polovině toho čísla.

Jak si v roce 1990 lidé představovali demokracii v praxi?

Je nám jasné, že lidé neměli pojmový aparát pro demokracii. Sice se říkalo svoboda, politická strana, ale nikdo si za tím nepředstavoval nic konkrétního. A zároveň byly velmi silné takové ty nepolitické nebo antipolitické náboje vnesené do revoluce z disentu. Od nových poslanců se očekávalo, že budou perfektní odborníci, budou pracovat na 200 procent, i to, že nikdy nebyli v politické straně a že do politiky vlastně nechtějí. To se nemohlo splnit a řekla bych, že to bylo velmi rozšířené očekávání československého občana.

Dá se s odstupem říct, že ty volby proběhly úspěšně?

Tohle byly velmi úspěšné svobodné volby. Samozřejmě že jejich důsledky byly komplikovanější. Jednak se zase znovu vyměnily tři čtvrtiny všech poslanců, všichni se museli učit všechno znovu a parlamentní provoz byl složitější. Dostal se tam obrovský, naprosto nesourodý poslanecký klub Občanského fóra, které se začalo okamžitě rozpadat, a legislativní provoz byl tím rozpadem poznamenán. Poznamenán byl i tím, že Václav Havel řídil sestavování vlády, na které neměl právní nárok. On ani chvíli neuvažoval, že by jmenoval premiérem šéfa vítězné strany Petra Kučeru z Občanského fóra. Premiérem byl jmenován Marián Čalfa, někdejší komunistický aparátčík. Velmi schopný a chytrý člověk a hlavně Slovák, to Václav Havel do té politické konstelace potřeboval. Celá vláda byla sestavená bez ohledu na volební výsledky a to byl rovnou veliký šrám na politickém systému.

Proč se povolební vládě říkalo vláda národní oběti?

Zdálo se, že dělat takovéhle řezy do života společnosti nebude vděčná pozice. Tak to myslel Václav Havel, když to inscenoval. Šlo podle něj o tým odborníků, který se obětoval a ty velké změny řídí. Zase se tam konzervovalo to antipolitické myšlení. Nemusíte být poslanec, abyste šli do vlády. Jen u někoho se říká, ke které patříte politické straně, a ani v parlamentu není jasné, kdo je koalice a kdo opozice. Tahle vláda neměla ani koaliční smlouvu. Byli to lidé najmenovaní Václavem Havlem. Možná když dnes vyšilujeme z toho, co dělá náš současný prezident, tak právě v tom je velký „Havlovec“.

V čem můžeme ještě dnes sledovat následky prvních svobodných voleb a jak ovlivnily podobu české politiky v 90. letech? I o tom jsme si povídali s historičkou Adélou Gjuričovou. (…)

První svobodné volby v červnu 1990 byly vyvrcholením sametové revoluce v Československu. Po více než 40 letech mohli jít lidé svobodně volit. Političtí nováčci měli pouhých šest měsíců na to, aby oslovili voliče. Do voleb se přihlásily desítky stran a hnutí. Hlavními favority voleb bylo české Občanské fórum a slovenská Veřejnost proti násilí. Kandidáti se ucházeli o křesla v československém federálním shromáždění a v republikových národních radách. Demokratické strany v kampani slibovaly svobodné a demokratické Československo a návrat do Evropy. Ve volbách nakonec získalo Občanské fórum v českých částech parlamentu nadpoloviční většinu křesel. Mandát od voliček a voličů získala řada lidí bez politických zkušeností. „Vládu národní oběti“ díky pověření prezidenta Václava Havla sestavil Marián Čalfa, člověk spjatý s komunistickým režimem. Vláda měla za úkol nastavit cestu k demokraticky fungujícímu státu.

Lit.: Svoboda, Vítek – Vopálenská, Lucie: ODS + ČSSD = VSL. Opoziční smlouva probudila v roce 1998 společnost z iluze. In web ČRo Radio Wave, 7. říjen 2019 (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: Bylo to matoucí. Dva tehdy největší političtí protivníci, Miloš Zeman a Václav Klaus, se po volbách v roce 1998 spojili a podepsali smlouvu, která vypadala jako koaliční, ale tvářila se jako opoziční. Není to moc srozumitelné, že? Taky se o konci 90. let mluví jako o době, kdy politika přestala dávat smysl. Na období, ve kterém spolu vládly dvě znesvářené strany, ODS a ČSSD, jsme se podívali zblízka v sérii Po sametu. Proč se dva političtí hateři stali nejlepšími kamarády? (…)

Lit.: Vopálenská, Lucie: V opoziční smlouvě žijeme i dnes, jen je to daleko horší. Říká bývalý politický marketér ČSSD. In web ČRo Radio Wave, 8. říjen 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Poslechněte si otevřený rozhovor o tom, co opoziční smlouvě předcházelo a jaký měla dopad na politický provoz v naší zemi.

Petros Michopulos je odborník na politický marketing a strůjce volebních kampaní ČSSD v letech 1996 a 1998, po kterých nakonec tvrdé soupeření ČSSD a ODS vyústilo v opoziční smlouvu. Michopulos tvrdí, že opoziční smlouva byla technicko-politickým aktem, k jehož uzavření dovedla Miloše Zemana a Václava Klause vzájemná nedůvěra. V rozhovoru k sérii Po sametu jsme spolu hovořili o podobě tehdejších kampaní i o tom, jestli byl pakt o neútočení začátkem ohrožení české demokracie. (…)

Lit.: Svoboda, Vítek – Vopálenská, Lucie: Dlažební kostky, bubínky a slzný plyn. Jaké byly protesty proti zasedání MMF v roce 2000? In web ČRo Radio Wave, 14. říjen 2019 (článek + nahrávka k poslechu) – Cit.: V českých médiích byste v roce 2000 nenašli většího strašáka, než byly protesty proti zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze. Novináři a politici za doprovodu záběrů na cvičení bezpečnostních složek nabádali, aby se lidé v několika dnech na konci září schovali doma a nevycházeli. Jaké doopravdy byly protesty v září 2000 a proti čemu přesně demonstrující bojovali? I to jsme se rozhodli zmapovat v sérii Po sametu. (…)

Lit.: Svoboda, Vítek: Mainstreamová média a policie vytvořily pocit války, říká o protestech proti MMF sociolog Císař. In web ČRo Radio Wave, 15. říjen 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Na podzim roku 2000 se v Praze konalo zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Summit finančníků a bankéřů z celého světa vyvolal masivní protesty, které média a politici dlouho dopředu označovali za velké nebezpečí. Běžný Pražan a Pražanka měli podle instrukcí zůstat na konci září schovaní doma. „Mluvilo se o tom jako o válce v ulicích,“ popisuje v rozhovoru ze série Po sametu sociolog a politolog Ondřej Císař. (…)

Lit.: Svoboda, Vítek – Vopálenská, Lucie: Odpojené vysílání a novináři zabarikádovaní v redakci. Co vedlo k televizní krizi v roce 2000? In web ČRo Radio Wave, 21. říjen 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jak probíhala televizní krize a proč její následky cítíme dodnes?

Pamatuju si, že mě jako dítě bavilo chodit dívat se na zprávy ven. Bylo mi osm, když vypukla televizní krize, a místo obýváku jsme najednou vyráželi s mámou večer na demonstrace ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie, kde se promítaly Události České televize na zeď brněnské ČT. Tehdy mi nebylo jasné, co se děje, a i dnes mě to zaráží. Jak se stalo, že najednou existovala dvě televizní vysílání stejného kanálu? To jsme zjišťovali v sérii Po sametu. (…)

Lit.: Svoboda, Vítek – Vopálenská, Lucie: Před 15 lety jsme s oslavami a nadějemi řekli ano Evropské unii. Kde se teď bere česká skepse? In web ČRo Radio Wave, 28. říjen 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jedním z nejzásadnějších dní pro českou zahraniční, ale i domácí politiku byl 1. květen roku 2004. V ten den vstoupila Česká republika do Evropské unie, instituce, od které si naše země hodně slibovala. Byl jsem u dědečka v práci, když v televizi bouchaly ohňostroje a v místnosti lahve šampaňského. Všichni dědečkovi kolegové a kolegyně v Janáčkově divadle se těšili, alespoň to tak z mého dvanáctiletého pohledu vypadalo. Jak jsme na tom ve vztahu k Evropské unii dnes?

Česká republika podala oficiální žádost o vstup do Evropské unie v lednu 1996. O dva roky později zahájila Praha přístupová jednání, která pokračovala do prosince 2002. Česko v té době přijalo desítky zákonů a v půlce května 2003 rozhodovali lidé v referendu. Pro schválení smlouvy o přistoupení hlasovalo přes 77 % lidí. Do Evropské unie jsme vstoupili spolu s dalšími 9 státy o rok později. Umožnilo to volný pohyb osob, služeb, zboží a kapitálu, vymahatelnost evropských právních norem a přerozdělování peněz. Česká republika od vstupu přijala 740 miliard korun z unijních fondů, ve využití peněz jsou ale stále rezervy. Patnáct let po vstupu do společenství Češky a Češi podle průzkumu Eurobarometr patří k největším kritikům Evropské unie.

S Vladimírem Špidlou se potkáváme na místě, které mám v Praze skoro nejradši. Obora Hvězda je les obklopený silnicí, který leží sice kousek od centra města, jde se v něm ale ztratit jako na Vysočině. Právě tady Česká republika našla svoje místo ve společenství evropských států, když si sem šel tehdejší premiér za ČSSD zaběhat s Ramirem Cibrianem. „Den nebo dva před referendem jsme si s představitelem Evropské komise v Česku udělali takový propagační běh,“ vzpomíná Špidla, když vstupujeme mezi stromy. „Bylo to moc pěkný, bylo hezky,“ dodává a rozpovídá se o tom, že běhání měl rád odjakživa. (…)

Lit.: Svoboda, Vítek – Vopálenská, Lucie: „Mysleli jsme, že udělají bububu. A pak se začal formovat kordon.“ Jak to bylo na CzechTeku 2005? In web ČRo Radio Wave, 4. listopad 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Násilní účastníci? Někteří si otvírali lahváče o policejní štíty.“

Když se v televizi objevily záběry policejních těžkooděnců mlátících lidi na louce, bylo mi třináct. Byli jsme na chatě a nechápal jsem, proč je máma naštvaná. Až teď chápu, že záběry policistů s vodními děly třískajících tancující mládež jí nutně musely připomenout chování předrevoluční policie a estébáků, kteří s lidmi žijícími mimo mainstream zacházeli podobně. V dalším díle série Po sametu jsme pátrali po tom, co se v létě 2005 při technoparty CzechTek vlastně stalo.

Na konci července 2005 proběhl na legálně pronajaté louce u Mlýnce na Tachovsku freetekno festival CzechTek, který násilně rozehnala policie. Tisícovka těžkooděnců ukončila za pomoci vodních děl akci s argumentem, že je potřeba chránit okolní pozemky. V té době bylo na teknivalu zhruba 5 000 účastníků. Desítky z nich se střetly s policií. Na obou stranách byli zranění včetně několika vážných úrazů. Tehdejší politická reprezentace v čele s premiérem Jiřím Paroubkem z ČSSD zásah obhajovala jako nutnost, opozice kritizovala jeho nepřiměřenost. Zásah na CzechTeku byl největší policejní akcí proti civilistům po roce 1989. Z útoku na policisty bylo obviněno 9 účastníků CzechTeku, tři soud osvobodil, jeden dostal podmínku. Policista nebyl obviněn ani jeden. Senátní výbor pro bezpečnost označil zásah za nepřiměřený. Náklady na něj se vyšplhaly na 31 milionů korun. Vyšetřování skončilo v roce 2009 s tím, že policie postupovala podle zákonů. V civilních sporech se několik účastníků domohlo omluvy a jednotlivci odškodnění.

Když přijíždíme na místo, dochází mi, že v televizi ta louka vypadala tak dvakrát větší. „Celý tenhle pozemek, tady se to konalo. Až támhle nahoru k lesu,“ ukazuje nám prstem Vašek Šroub, jeden z organizátorů CzechTeku 2005, když vystoupíme na zasněžené prostranství u Mlýnce na Tachovsku. Tehdejší policejní vedení argumentovalo ve prospěch zásahu tím, že měli těžkooděnci s obušky chránit hlavně majetek občanů, ale působí to trošku absurdně, protože nikde okolo není vidět jediný dům. „Nevím o tom, že by tu byly nějaké majetky v ohrožení, ani nevím, kolikátý argument v pořadí tohle od policie byl,“ říká Šroub, když nás zima zažene zpátky do auta.

Lit.: Svoboda, Vítek – Vopálenská, Lucie: Protiromské pochody v Česku. „Považovala jsem je za kamarády. Pak mě začali posílat do plynu“. In web ČRo Radio Wave, 11. listopad 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jak se ze sousedů stane nenávistný dav?

Chvíli po vstupu do nového milénia se v Česku objevily silné protiromské nálady, které v průběhu let na mnoha místech země vyústily v nenávistné demonstrace. Rasově motivované pochody, uprostřed Evropy, v 21. století. Protože už mi nebylo šest, ale devatenáct, pamatuju si, jak jsem to tehdy prožíval. Jaké to ale bylo pro Romy samotné a přímo v centru dění? V Po sametu jsme jeli do Rumburka, kde se v roce 2011 ve velkém scházeli etničtí Češi, aby zastrašovali místní Romy.

V letech 2011–2013 se převážně v severočeských městech uskutečnila série pochodů namířených proti Romům. Kromě příslušníků extrémní pravice zaplnili náměstí ve Varnsdorfu, Rumburku nebo Duchcově především místní obyvatelé. Demonstrace často přerostly v násilné pochody s cílem zastrašit Romy. Někteří se po událostech z těchto let odstěhovali. Podle odborníků se situace sociálně vyloučených obyvatel dlouhodobě nelepší kvůli nedostatečné sociální politice státu a chybějícímu zákonu o sociálním bydlení.

Spouštěčem tehdy byla rvačka bílých a romských mladíků, kteří byli v převaze. V konfliktu šlo o drogy a soud případ uzavřel s tím, že neměl rasistický podtext. Rvačka ale nakonec vyvolala jednu z největších porevolučních erupcí etnické nenávisti. Jen v Rumburku se největšího pochodu účastnilo 1500 lidí.