Můj konec starých časů 1/9? (2019)

Přidal: Premek |

Listopad 30, 2019

Připravili Jan Sedmidubský a Ivana Chmel Denčevová.

Natočeno 2019. Premiéra 1. dílu 27. 11. 2019 (ČRo Plus, 20:00 h.; 28 min.); 2. dílu 4. 12. 2019 (ČRo Plus, 20:00 h.); 4. dílu 18. 12. 2019 (ČRo Plus, 20:00 h); 5. dílu 1. 1. 2020 (ČRo Plus, 20:30 h.), 7. dílu 15. 1. 2020 (ČRo Plus, 20:05 h.); 8. dílu 22. 1. 2020 (ČRo Plus, 20:05 h.); 9. dílu 29. 1. 2020 (ČRo Plus, 20:05 h.).

Repríza 1. dílu 1. 12. 2019 (ČRo Plus, 13:34 h.); 6. dílu 12. 1. 2020 (ČRo Plus, 13:34 h.); 1. dílu 8. 1. 2023 (ČRo Plus, 14:34 h.) k 90. narozeninám Viléma Prečana.

Obsah: 1. Příběh Viléma Prečana a jeho ženy. Osudy historika Viléma Prečana, zakladatele exilového Československého dokumentačního střediska. -

2. Cestou k altánu – čili na co všechno se dá přijít během procházky starou pražskou botanickou zahradou? Druhá část desetidílného cyklu „Můj konec starých časů“ je věnovaná Tobiáši Jirousovi – básníkovi, prozaikovi, herci a hudebníkovi. -

3. Systematik. Příběh disidenta, vydavatele časopisu Vokno a později důstojníka BIS Františka Stárka v sobě zahrnuje všechny možné paradoxy listopadového zlomu v roce 1989. Člověk, který byl ještě před několika měsíci politickým vězněm, se běhěm několika měsíců stává šéfem těch, kteří ho dřív pronásledovali. O dvou stranách jedné barikády. -

4. Eda Kriseová. Čtvrtá část dokumentárního cyklu „Můj konec starých časů“ sleduje osudy disidentky a spisovatelky Edy Kriseové. Přelom osmdesátých a devadesátých let ona sama označuje za „hvězdnou dobu našich životů“. -

5. Byli jsme vlastně všichni amatéři a náš první půlrok na Hradě byl v podstatě zázrakem a improvizací, kterou nejde opakovat. Michael Žantovský vzpomíná na přelomovou dobu konce 80. a začátku 90. let. -

6. Zátiší s dr. Benešem – tak se jmenuje další část dokumentárního cyklu „Můj konec starých časů – tentokrát se vypravíme do Slavonic za bývalým disidentem, dnes galeristou, fotografem a také vídeňským občanem Abbé Libánským.

7. Josef Kordík – bývalý disident, katolický kněz, správce farnosti v Železnici u Jičína. V roce 1989 se živil už několik let manuálně jako truhlář – o tzv. státní souhlas totiž přišel už v první polovině 80. let . Kordík ovšem byl neposlušným za všech režimů, i toho demokratického po roce 1989. Například je jednoznačně toho názoru, že politika patří do kostela. Další část cyklu Můj konec starých časů natočili Ivana Chmel Denčevová a Jan Sedmidubský.

8. Jan Kalvoda. V cyklu dokumentů „Můj konec starých časů“ vám dnes představíme Jana Kalvodu. V letech po revoluci jedním z nejvýraznějších stranických šéfů a ministrů v české politice. Svůj vztah k politice charakterizoval i v předmluvě ke vzpomínkám svého strýce, Vladimíra Ležáka Borina: Politika je lecčím, ale rozhodně není jen tím, co nám druzí dovolí. Dokument s názvem „Nejen to, co nám druzí dovolí“ natočili Ivana Chmel Denčevová a Jan Sedmidubský.

9. Odmítám se nechat škatulkovat – to říká protagonista dnešního dokumentu z cyklu „Můj konec starých časů“. Pražský kavárník Martin Kotas patřil v roce 1989 jako šestnáctiletý k nejmladší generaci stávkujících středoškoláků. Jak se na polistopadovou cestu dívá po třiceti letech, zaznamenali dokumentaristé Ivana Chmel Denčevová a Jan Sedmidubský.

Lit.: Chmel Denčevová, Ivana – Sedmidubský, Jan: Můj konec starých časů: Po každém převratu se čeká, že z lidí budou andělé, vzpomíná historik Prečan. In web ČRo Plus, 27. listopad 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Pražský dejvický byt, kde žije historik Vilém Prečan se svou manželkou Helenou, je typickým bytem vědce a badatele, který pracuje s historickými dokumenty. Pracovna s knihami v policích až po strop a zásuvky plné nejrůznějších historických dokumentů, stejně tak i počítač.

Unikátní jsou deníky, které jsou nejen osobními záznamy Viléma Prečana, ale také dokumentem o tehdejším dění, době a lidech.

Komunistu do rodiny potřebujeme…

Narodil se v komunisticky zaměřené rodině Prečanů v Olomouci v roce 1933. Rodina se posléze přestěhovala do Brna. Mladý Vilém studoval gymnázium, vstoupil do tehdejšího komunistického svazu mládeže a v roce 1951 – ve svých 18 letech – vstoupil i do Komunistické strany Československa.

Po ukončení vysokoškolského studia historie a politologie odchází do Bratislavy. „Po promoci v roce 1955 jsem tam dostal umístěnku na katedru marxismu-leninismu a tam jsem se náhodou potkal se svou budoucí ženou.“ Jeho pozdější manželka Helena byla studentkou konzervatoře a oba mladí lidé byli ze zcela odlišného prostředí. Na jedné straně komunistická rodina a na straně druhé katolická, živnostenská a komunisty pronásledovaná.

Není divu, že to bylo pro jejich rodiny jistým problémem, jak oba vzpomínají. „Ale jednou řekla stará mama (pozn. slovensky babička): ‚Komunistu do rodiny potřebujeme – po těch devíti letech pronásledování. Potřebujeme, aby se nás někdo zastal.‘“ A tak se stali manželi, posléze také rodiči dvou dětí: dcery Bereniky a syna Davida. Harmonie a porozumění, je při setkání s manželi Prečanovými zcela zřejmé, i když mluví o smrti své dcery se smutkem a slzami v očích… (…)

Lit.: Chmel Denčevová, Ivana – Sedmidubský, Jan: Můj konec starých časů: Rebelant na faře Josef Kordík. In web ČRo Plus, 15. leden 2020 (článek + nahrávka k poslechu) – Cit.: Původně se ale zdálo, že jeho životní cesty ho povedou zcela jinam. Vystudoval textilní průmyslovou školu a poté pokračoval ve studiu na Fakultě textilní v Liberci. Tu ale nedokončil, jak sám vzpomíná: „Když jsem studoval textilní fakultu, jednou v létě roku 1969 – bylo to na koupališti – jsem zaslechl hlas, který říkal: Budeš farářem.“

Tento hlas poslechl a začal studovat teologii, bylo to období začínající normalizace. Knězem byl vysvěcen v roce 1975. Jeho prvním působištěm byla Bílina, kam nastoupil jako kaplan. Od počátku byl kritikem komunistického režimu, dokonce odmítnul vstoupit do komunisty organizované církevní organizace Pacem in Terris.

Jistou formou trestu mělo být jeho nové působiště, severočeská obec Libčeves v Sudetech. Tam do kostela téměř nikdo nechodil, kostel byl v zoufalém stavu. Pro faráře Kordíka začaly řemeslnické roky, pokryl šindelem střechu a snažil se zachránit, co se dalo.

Normalizace navazující na srpnovou okupaci Československa roku 1968 vojsky Varšavské smlouvy zasáhla také do Kordíkova života, stal se členem jezuitského řádu a vysvětluje: „Věděl jsem, že nastupují ostré časy, tak jsem usoudil, že se musím přidat k ostrým hochům. Za ty jsem považoval jezuity, ale po 13 letech jsem usoudil, že tak ostří nejsou.“

Lit.: Sedmidubský, Jan – Chmel Denčevová, Ivana: Můj konec starých časů: Měli jsme zajistit svazky Státní bezpečnosti, říká Jan Kalvoda. In web ČRo Plus, 22. leden 2020 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jan Kalvoda byl jednoznačně nepřehlédnutelnou osobností české i československé politiky 90. let.

Nejprve byl poslancem za Občanské fórum, později za Občanskou demokratickou alianci. V letech 1992 – 1997 byl prvním místopředsedou vlády a působil také jako ministr spravedlnosti. Od roku 1992 byl také předsedou Občanské demokratické aliance, v politice skončil ze dne na den, na základě – dnešním pohledem – jisté banality.

Neprotestoval, když mu byl přiřazován akademický titul doktora práv, kterým tehdy nebyl. Dnes už s politikou aktivně spojený není, ale zájem o věci veřejné ho neopouští. Taky už několikrát stál jako advokát v soudních sporech proti státu.

Téma č. 1? Ústava

Ústava, ústavnost a dodržování ducha základního právního dokumentu České republiky, to ho zajímá dodnes. Ostatně, právě Kalvoda patřil do skupiny odborníků, kteří ústavu připravovali.

„Ústava je moje celoživotní téma a ten, kdo tam postrádá lhůty, či sankce za to, když to či ono neudělá, na sebe prozrazuje, že takové věci potřebuje. Jak říkával Vojtěch Cepl, že se pak k ústavě přistupuje s advokátskou mazaností (a ne jako k úctyhodnému dokumentu). Že tam není lhůta, znamená, že se to udělá bez odkladu. To se prostě předpokládá. A když to nepředpokládáme, tak o sobě říkáme, že jsme lokajové,“ přemýšlí Jan Kalvoda.

Navázal tak na svou právní praxi, kdy působil jako advokát. Zajímavostí je, že mimo jiné zastupoval historika Karla Bartoška, který již byl v té době v zahraničí, kam se – coby komunistickému režimu nepohodlný – vystěhoval díky své francouzské manželce.

Je třeba nových tváří

Kritiku tehdejších československých poměrů projevil i tím, že v létě roku 1989 podepsal prohlášení Několik vět. „Praktikoval jsem v celých 80. letech a musím nerad říci, že rozhodování českých soudů v jiných než politických sporech bylo předvídatelnější než je nyní, a kladu si otázku, proč tomu tak je,“ netají se jistou skepsí vůči právnímu prostředí a pořádku našeho státu.

„Zakladatelé Občanského fóra mě pozvali do svého středu a tehdy jsem se poměrně paradoxně ocitnul v pozici zadrženého. Jednou jsme dokonce dostali informaci, že v jistém vojenském prostoru estébáci pálí své spisy. Odjeli jsme tam s kolegou, který měl videokameru a natáčel to.

Náhodou jsem vytáhnul jeden ohořelý spis a dočítal jsem shodou okolností informaci o hlášení na Václava Havla. Mně ta doba připadala skoro jako happening, mysleli jsme si, že už teď na sebe budeme jenom hodní a že to bude fajn. Nevím, co všechno jsme tehdy měli udělat, ale měli jsme určitě zajistit svazky Státní bezpečnosti.“ (…)

Lit.: Sedmidubský, Jan – Chmel Denčevová, Ivana: Můj konec starých časů: Zažila jsem v životě neuvěřitelné zázraky, vzpomíná Lenka Marečková. In web ČRo Plus, 5. únor 2020 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Na jméno Lenky Marečkové narazíte často, pokud se začtete do Dokumentů Charty 77 nebo VONSu. A to stačilo tak „málo“: napsat pár básní a odrecitovat je, dá se říct s velkou dávkou ironie. Lidská práva a jejich ochrana jsou tématem, které ji oslovilo již v mladém věku a provází ji i po celý její další život.

Díky pádu komunismu ovšem nikoliv na straně opozice či disentu, ale na straně státu. V současnosti působí jako hlavní inspektorka ochrany lidských práv na ministerstvu obrany.

Žít svým vlastním životem

„Zažila jsem v životě naprosto neuvěřitelné zázraky,“ říká lakonicky. Pochází z jižních Čech, maturovala v Pelhřimově a pak se vydala do Prahy.

„Už v takových 17 nebo 18 letech jsem chtěla žít svým vlastním životem. Chodila jsem na gymnázium a nepřipadalo mi tehdy divné, že jsme všichni podepsali přihlášku do SSM. Tatínek mi sice říkal spoustu věcí třeba o Jaltské konferenci nebo o roce 1968, ale žádný odpor jsem tehdy necítila. Pak jsem začala psát básničky a posílala je do Rádia Svobodná Evropa.“

Ovšem pak její život nabral – jak se říká – zcela jiné obrátky. Dokonce se ocitla ve vězení, a to dvakrát, v letech 1983 a 1985. Stačilo k tomu málo, recitovala v Písku vlastní básně, které byly kritické k socialistickému státnímu zřízení. Tehdy jí bylo 19. Básně z dané doby byly nedávno vydány v souborném vydání Ať žije společnost. „Jednou z básní, kterou jsem tehdy recitovala, byla báseň Smrt diktátora,“ vzpomíná.

Život bez kompromisů

Ostatně básně a texty ji provázejí celým životem. Poté, co byla poprvé propuštěna z vězení, stala se v roce 1984 signatářkou Charty 77. Od roku 1985 pak působila ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Později se ocitla v dalších nezávislých iniciativách: Hnutí za občanskou svobodu, Nezávislém mírovém sdružení a Československo-polské solidaritě. Podílela se také na založení Nezávislé ekologické iniciativy a byla hybnou silou vzniku Nezávislého bulletinu. (…)

Radiodokument