Osudové ženy – Naděžda Plíšková (2020)

Naděžda Plíšková se narodila v listopadu 1934 v Rozdělově na Kladensku. V polovině války jí zemřel otec. Bylo jí osm. Silně to její dětství poznamenalo. „Vyrůstala jsem mezi samejma buranama. Plíškovi byli takoví chudý bejvalí,“ vzpomínala po letech v Revolver Revue.

Ve 20 šla studovat grafiku na Akademii výtvarných umění v Praze. „V té době se na AVU formovala skupina takzvaných Šmidrů. To byli výtvarníci navazující na odkaz avantgardy, zejména na dada,“ popisuje literární a výtvarný historik Radim Kopáč.

Škola čistého humoru bez vtipu

„Profilovali se v nejrůznějších médiích a technikách. Umění brali především jako absurdní zábavu.“ Poté, co si z Akademie odskočila na studijní pobyt do Lipska, absolvovala v roce 1961 obor malba.

„Ze Šmidrů se později v roce 1963 vyloupla Křížovnická škola čistého humoru bez vtipu, jejíž členkou se Plíšková stala.“ Přední osobností této skupiny byl Naděždin pozdější manžel Karel Nepraš.

Osudový vztah s Neprašem

Vztah s Neprašem byl plný bouřlivých emocí a střetů. Lásku v něm už od počátku velmi přirozeně provázela vzájemná nenávist, popisuje Kopáč. „Na této pomyslné sinusoidě ovšem Nepraš s Plíškovou vydrželi vlastně až do konce života.“

V roce 1975, dlouhých jedenáct let po svatbě, se manželům narodila dcera Karolína. Naděždě Plíškové bylo tehdy 41 let.

Básnířka

Básně psala Naděžda Plíšková už od dob svých studií na AVU, ale knižního vydání se dočkaly až po roce 1989. Vždy velmi těsně souvisely s její výtvarnou prací i s její osobní, žitou zkušeností. Ve svých sbírkách tedy reflektuje jak emocionální frustraci ze vztahu s Karlem Neprašem, tak i vztah ke své dceři.

Plíškové nebyl dán jen klinicky přesný pozorovací talent a pobavený nadhled, uměla a prostřednictvím své práce dosud umí s nepřízní okolního světa bojovat s otevřeností vědoucí a posmutnělé, avšak ne ufňukané básnířky. Tou ostatně také byla. Na její básnické dílo by se nemělo zapomínat, stejně jako na její práce grafické. Karel Haloun, grafik a publicista

Spřízněnou duši našla ve výtvarném a literárním teoretikovi Jindřichu Chalupeckém, kterého zaujaly její grafiky a později i básně. A ve vzájemném kontaktu zůstali i v následujících letech. Chalupecký nepovažoval její básně za tak výjimečné jako její grafiky, oceňoval ale jejich strohou upřímnost.

Temno normalizace

V době normalizace nesměla Plíšková oficiálně vystavovat ani publikovat a byla režimem odsunuta do undergroundu. Její manžel tehdy pracoval v dělnických profesích. Své umělecké ambice realizoval v soukromí nebo v hospodě nad pivem při setkání skupiny Křížovníků. Naďa se v těchto letech přiklonila ke své výtvarné tvorbě a poezii odsunula stranou.

V roce 1982 utrpěla Naděžda Plíšková vážný úraz. Při pádu ze schodů si rozdrtila obratel a nebylo jasné, jestli bude znovu moct chodit. Po náročné rehabilitaci se podařilo kompletní nepohyblivost odstranit, ochrnutá zůstala pouze levá noha.

Těžké období, kterým si prošla, ji přivedlo opět k psaní veršů. Byly plné deziluze, úzkosti a existenciálních tónů. Ale taky velmi ostré ironie. Po listopadu 1989 začala zase vystavovat a postupně vydala i tři sbírky básní, ta poslední ovšem vyšla posmrtně.

Opět na světle

„Její feministicky vyhrocený hlas česká poezie do té doby neznala,“ hodnotí přínos jejích veršů Radim Kopáč. Na výsluní se vrátil i Karel Nepraš, který působil několik let jako profesor na AVU. Dočkal se taky řady retrospektivních výstav.

Naděžda Plíšková zemřela v Praze v září 1999 ve věku 65 let. (…)