Osudy, ktoré písalo 20. storočie – Dirigent z gulagu (Osudy, které psalo dvacáté století – Dirigent z gulagu, 2015)

Přidal: Premek |

Srpen 26, 2020

Připravila Soňa Gyarfašová.

Natočeno 2015 (45 min.).

Lit.: Gyarfašová, Soňa: Osudy Levka Dohoviča. In web Slovensko RTVS, 13. 12. 2015 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Vynikajúci dirigent ukrajinského pôvodu pôsobil v Ukrajinskom národnom zbore v Prahe, v Podduklianskom zbore či Ukrajinskom národnom zbore Karpaty. Svoj prvý koncert však Levko Dohovič odohral ako dirigent už pred šesťdesiatimi rokmi – v marci 1955 – ako väzeň stalinských gulagov. Práve tu totiž vtedy stretol tých najlepších učiteľov. „Základ hudby mi dal ešte v Molotovsku sólista Ľvovskej opery Stepan Čorneňkyj, ktorý v medzivojnovom období pôsobil aj v slávnej La Scale. Bol taký spevácky zbor vo Ľvove, zbor Kotka, slávny mužský zbor a normálne ich zobrali do Moskvy. A ten dirigent Kotka zobral Stepana Čorneňkyja ako sólistu, že im pomôže. Predstavte si, po druhom koncerte v Moskve celý zbor uväznili – aj s dirigentom. To bolo v 40. roku a ja som sa s ním stretol v roku 1953,“ spomína sám Levko Dohovič.

Jeho druhým učiteľom bol hlavný dirigent Operného orchestra v Odesse Leonid Iščenko, ktorého komunisti zavreli na dvadsaťpäť rokov.

Známy dirigent Levko Dohovič sa dostal do gulagov ešte ako mladistvý politický väzeň – za letáky s nápismi smrť komunizmu. A jeho otca, gréckokatolíckeho kňaza, ktorý ušiel pred sovietskou NKVD do Československa, tam zavreli do Ilavy.
Práve hudba bola v ťažkých podmienkach trestaneckého tábora gulag, kde bolo každý deň prítomné zomieranie, pre nich tým, čo im dávalo silu.

O svojom životnom príbehu napísal Levko Dohovič po rokoch aj knihu Kronika politického väzňa číslo 2A424.

Lit.: Kroupa, Mikuláš: Tomuto chlapci je čtrnáct let. Jmenuje se Levko. In Facebook, 25. 8. 2020 (status). – Cit.: Tomuto chlapci je čtrnáct let. Jmenuje se Levko. A Sověti ho v roce 1950 odsoudili na deset let do gulagu na poloostrov Konvejer. Ztrestali ho za to, že chtěl za tátou, tomu se podařilo utéci ze SSSR na Západ. A taky ho chytli s protikomunistickým letákem. V lágru se nevzdal. Začal kopat tunel na svobodu. Do šest a půl metrů dlouhého tunelu pod dráty se spustil 18. července 1951. Všechno měl připravené. Do lágru kvůli takovým mladistvým docházela učitelka a ta mu tajně propašovala mapu a kompas, aby věděl, kudy kam. Kromě toho mu zajistila drobné peníze a civilní oblečení. Starý válečný veterán ho zase převezl
lodičkou na pevninu. Skutečně se mu podařilo uprchnout, v noci šel, přes den spal. Takto unikal celých 230 km, než ho náhodná hlídka zajala. Putoval znovu za mříže trestaneckého tábora s deseti lety navrch. Po roce se vzbouřil. Vypuklo vězeňské povstání. Bachaři do bezbranných zbídačelých lidí davu stříleli jak šílení, zavraždili přes třista z nich, stovky vězňů zranili, a jeden z nich byl i Levko. Za povstání soud poslal jeho přátele na šibenici, Levko unikl trestu smrti jen proto, ze v SSSR zrovna v té chvíli na dva tři roky zrušili trest smrti pro mladistvé. Dostal dalších deset let nucených prací se zpřísněným režimem a jeden rok přísného vězení – menší příděly jídla, tvrdé lože…

V táboře se seznámil s jedním starým Ukrajincem, který nádherně zpíval a dal dohromady malý vězeňský sbor. A Levko se zamiloval do hudby. Dlouhé strastiplné peripetie jeho osvobození, útěku přes hranice, života mezi dělníky pro teď přeskočím. Levko dodnes žije jako vážený svobodný občan Slovenska. Je spisovatelem, skladatelem a dirigentem. A dne 17. listopadu 2020 v přímém přenosu ČT a slovenské televize RTVS přijme v Národním divadle Cenu Paměti národa.