Buňa aneb Stanislav Budín, novinář a komunista bez legitimace (2010)

Přidal: Přemek |

Březen 18, 2010

Dokument. Připravili Martin Groman a Tomáš Černý. Režijní a zvuková spolupráce Tomáš Černý.

V pořadu hovoří Milena Bartlová, Vladimír Mlynář, Dušan Tomášek, Jiří Honzík, Jan Petránek a Jiří Ruml (z amatérského záznamu).

Natočeno v roce 2010. Premiéra 24. 3. 2010 (60min.). Repríza 21. 3. 2012 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.) v cyklu Radiodokument; 30. 1. 2016 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h) v rámci cyklu Víkendová příloha stanice Vltava pod názvem Novinář a komunista bez legitimace.

Pozn.: Stanislav Budín byl významný český novinář, který se v roce 1903 narodil v židovské rodině na Ukrajině. Celý život se hlásil ke komunistické ideologii, ačkoli byl komunisty mnohokrát vyobcován a pronásledován. Jeho osud je tak groteskním obrazem ideového bloudění velké části naší inteligence ve 20. století.

Jméno Stanislava Budína už znají jen pamětníci časopisu Reportér z roku 1968 nebo čtenáři jeho samizdatových pamětí. Životní peripetie tohoto emigranta, údajného trockisty a celoživotního optimisty stojí ale i po letech za pozornost. Příběh, který dostává svou knižní podobu, představuje publicista Martin Groman. (anotace)

Lit.: Groman, Martin – Černý, Tomáš: Buňa aneb Stanislav Budín, novinář a komunista bez legitimace. In web ČRo 3 Vltava, březen 2012 (článek). – Cit.: Stanislav Budín byl významný český novinář, který se v roce 1903 narodil v židovské rodině na ukrajinské Haliči. Celý život se hlásil ke komunistické ideologii, ačkoli byl komunisty mnohokrát vyobcován a pronásledován.

Celý život se hlásil ke komunistické ideologii, ačkoli byl komunisty mnohokrát vyobcován a pronásledován. Svou podivuhodně spletitou profesní kariéru završil dodnes asi mezi pamětníky nejznámějším angažmá v čele týdeníku Reportér, právě v měsících Pražského jara 1968. Jeho osud je tak podle autorů dokumentu groteskním obrazem ideového bloudění velké části naší inteligence ve 20. století.

V dokumentu nazvaném Buňa na tento život prožitý pod vlivem komunistické strany vzpomínají Budínova vnoučata Milena Bartlová a Vladimír Mlynář, ale také novinářští kolegové Dušan Tomášek, Jiří Honzík nebo Jan Petránek. Z amatérského záznamu promluví také Jiří Ruml – právě tato nahrávka vznikala ve chvíli, kdy o spletitých Budínových osudech poprvé slyšel i autor tohoto Radiodokumentu.

“A Buňu znáš?” zeptal se mě Jiří Ruml, když jsem za ním před lety přišel s diktafonem a chtěl se ho ptát na Pražské jaro roku 1968. „Musíme začít s Budínem, bez něj by Pražské jaro a Reportér pro mě nebyly takové, jaké byly.” A vyprávěl mi osudy Stanislava Budína, komunisty a novináře, který v KSČ pobyl jenom pár let a byl z ní jako údajný trockista vyhozen ještě před druhou světovou válkou. Podobné pocity jako já tehdy, když jsem Budínův příběh slyšel poprvé, by měli mít také posluchači stanice Vltava při poslechu dokumentu, kterému jsme dali jméno právě podle Budínovy přezdívky – Buňa.
Měl jsem pocit, že Stanislav Budín (1903 – 1979) připomíná škorpiona, který se sám uštknul. Jako mladý se vědomě rozhodl pro komunismus. A když celý svůj svět omezil právě na stranické prostředí, toto jej ze sebe vyvrhlo a už nikdy nechtělo přivinout zpět. V Budínově duši tento zážitek způsobil ránu doslova nezhojitelnou.

Českoslovenští komunisté jmenovali tehdy třicetiletého Stanislava Budína šéfem Rudého práva 23. července 1934. Bral to jako čestný, stranický úkol. Redakci dobře znal, byl už nějakou dobu jejím pravidelným přispěvatelem. Tisk masarykovské republiky byl převážně tiskem stranickým. Noviny ve službách KSČ byly v této mediální krajině chápány – vhledem k pozici komunistické strany – nejen jako tisk opoziční, ale jako tisk, který jde doslova proti republice, proti demokracii.
KSČ tehdy procházela krizí. Její tisk právě vyšel z ilegality, ovšem straničtí předáci a poslanci se museli do úkrytu naopak uchýlit. Před policejním vyšetřováním utekli Klement Gottwald a Václav Kopecký do Moskvy. Vedení KSČ, oslabené o své hlavní pilíře, dospělo k názoru, že po vzoru Francie může pomoci jedině jednotný odpor celé levice, dělníků jak komunistických, tak socialistických (u nás vedených sociálními demokraty a národními socialisty). Vzniká tak myšlenka na jednotnou frontu, což bylo v první polovině 30. let 20. století celoevropské téma pro levicové politiky a intelektuály. Kominterna v Moskvě to ale viděla jinak a dál trvala na tom, že socialisté a nacisté se mají vyčerpat vzájemnými spory, a pak přijde chvíle pro komunisty. Od března 1933 ovšem KSČ v Rudém právu opakovaně nabízela socialistům vytvoření jednotné fronty po vzoru Francie.

Československé komunisty tehdy de facto vedli Jan Šverma a Rudolf Slánský. Na podporu jednotné fronty organizovali četné akce (demonstrace, stávky a “rudé dny”) a na celostátní úrovni šli ve své vstřícnosti k vládním socialistům tak daleko, že v průběhu roku 1935 dokonce podpořili schválení části rozpočtu a pomohli tolik zavrhovanému premiéru Milanu Hodžovi zvolit Edvarda Beneše prezidentem. Komunistické strany, alespoň ve Francii a ČSR, zkrátka začaly věřit, že spolupráce se socialisty, s demokratickými stranami, je možná. KSSS a zvláště Stalin s tímto názorem ale nikdy nesouhlasili. A tak Kominterna na podzim 1935 začala kritizovat politiku lidové fronty, jak ji prosazovala KSČ, její hlavní deník Rudé právo a v něm především Stanislav Budín.

Ten byl nakonec vyhozen z novin a vyloučen ze strany 10. února 1936. Od té chvíle prožíval, podle jeho pamětí soudě, pocit ne nepodobný postavám z románů Franze Kafky: „Teď nastalo peklo, které trvalo asi dva měsíce. Až na malé výjimky, opustili nás všichni naši přátelé. Zůstali jsme absolutně sami, zoufalí a bezradní. Neměli jsme jediného blízkého člověka, který by nebyl komunistou – a ti se od nás odvrátili. Nejhorší bylo, že člověk nevěděl, co se stalo. Byl odsouzen k nejhoršímu a nikdo mu nechtěl říci, v čem spočívá jeho obžaloba.”

I když už ale ve straně nebyl, komunistou být nikdy nepřestal. Dál se snažil svým psaním pomáhat těm politickým hnutím, směrům a osobnostem, které podle jeho mínění mohly napravit realitu, s níž nebyl spokojen. Podstatné u Budína bylo, že se vždy snažil spolupracovat s tím hnutím nebo politikem, s nímž mohl své názory sladit. A tak podporoval Jana Švermu a Rudolfa Slánského, když žádali jednotnou frontu proti nacismu, podporoval Edvarda Beneše, když za války orientoval československou zahraniční politiku na Stalinovo Rusko, podporoval E.F.Buriana, když v týdeníku Kulturní politika sympatizoval s kroky KSČ vedoucími k získáni monopolu moci v roce 1948, jako novinář pomáhal reformním komunistům, když chtěli režim v druhé polovině 60. let liberalizovat. Svou podivuhodně spletitou profesní kariéru završil dodnes asi mezi pamětníky nejznámějším angažmá v čele týdeníku Reportér, právě v měsících Pražského jara 1968.

V dokumentu nazvaném prostě Buňa na tento život prožitý pod vlivem komunistické strany vzpomínají Budínova vnoučata Milena Bartlová a Vladimír Mlynář, ale také novinářští kolegové Dušan Tomášek, Jiří Honzík nebo Jan Petránek. Z amatérského záznamu se přidá také Jiří Ruml. Právě z té nahrávky, která vznikala ve chvíli, kdy o spletitých Budínových osudech poprvé slyšel i autor těchto řádků.

Radiodokument