Linda Bartošová rozjela na Radiu Wave podcast Slast o tom, jak mladé ženy prožívají svoji sexualitu. A schytává nenávist ze všech stran, že takový podcast nemá na veřejnoprávním médiu co dělat.
Pomiňme teď fakt, že řada kritiků prostě jen nemá ráda Lindu Bartošovou. Z různých důvodů: někomu vadí jisté pozérství, kdy si stěžujete na objektifikaci a zároveň se smyslně fotíte ve sprše. Dalším vadí, že si o sobě dovolila říct, že je krásná. (To se v Česku nedělá – žena má maximálně stydlivě klopit oči v koutě a čekat, jestli ji pochválí nějaký muž. Své o tom ví i Danuše Nerudová.)
Když ale ponechám stranou Lindu Bartošovou, víc než co jiného z toho vykukuje, že nemáme jasno v tom, co jsou nebo mají být média veřejné služby. Je škoda, že se ta debata veřejně nevede – zvlášť ve chvíli, kdy se politici chystají zvedat poplatky. Protože jak mají lidé ochotně platit, když ani nevědí, za co. (…)
Je tady samozřejmě otázka formy – má rozhlas za peníze koncesionářů produkovat podcasty? Není to už vlamování se do trhu, který má sloužit soukromým médiím a podcasterům na volné noze k výdělku? Tady si nechám názor pro sebe, protože jsem jako podcaster ve střetu zájmů.
Zajímavější otázka zní, jaké téma ještě je, nebo není „veřejnoprávní“. Podle kritiků není na tématu sexuality mladých žen veřejnoprávního nic.
Jenže jak se to pozná? Že zrovna vás to nezajímá? To je přece naprosto irelevantní. U každého jednoho pořadu najdu hromadu lidí, které to nezajímá. A ano, bude to i váš milovaný sport nebo neustále se opakující rozhovory s „inspirativními osobnostmi“. (…)
České televizi a rozhlasu se právem vyčítá, že nedokážou zaujmout mladého diváka. Jenže když se o to pokusí, je to zase špatně. Celé je to totiž trochu pokrytectví – ono „přitáhnout mladé lidi“ totiž kritici myslí tak, že je potřeba je přitáhnout k tomu, co zajímá ty „staré“.
Ne, že se pro ně budou vyrábět ty „jejich woke kraviny“, kde by třeba nedejbože mohl zaznít výraz hostka.
„Tohle téma zajímá tak málo lidí, že za to nemá cenu utrácet peníze,“ zní další námitka. Média veřejné služby ale přece ze své podstaty mají obsloužit co nejširší okruh poplatníků a témat. A to právě i ta, která jsou na okraji zájmu. Jinak by nám stačila televize Nova a rádio Impuls.
Navíc je v tom další kus pokrytectví – protože druhým dechem se televize s rozhlasem kritizují za to, že dělají příliš masové věci. Takové estrády, jako je StarDance nebo Peče celá země, přece patří na soukromé stanice! Takže to nesmí být ani moc masové, ale ani moc minoritní.
Celá tahle debata je ale v pořádku – Česká televize a Český rozhlas asi nemají vyrábět cokoli, co je zrovna napadne. Jen bychom se možná mohli shodnout na tom, že po nich nebudeme chtít věci, které si vzájemně odporují.
Lit.: Havlínková, Tereza: Podcast Slast muže nevylučuje, v ženské sexualitě můžou mít velkou roli, říká Linda Bartošová. In web ČRo Radio Wave, 31. říjen 2024 (článek + nahrávka k poslechu).- Cit.: „Mileniálky měly v mnohém nudnější sex než ženy, kterým je dnes kolem pětadvaceti,“ říká s nadsázkou novinářka Linda Bartošová. Dva roky po sérii Krása přichází s tématem ženské tělesnosti a uspokojení v podcastové sérii Slast.
„Hodně jsme se, jako česká společnost, pootevřeli stran toho, jak se bavíme o ženské sexualitě, intimitě obecně a tělesnosti,“ říká na úvod Linda Bartošová, ale zároveň dodává, že to má své limity. „Například sexuální výchova probíhá v každé škole jinak, vyrůstáme v různých prostředích, máme odlišné zkušenosti a možnosti a navíc se i generačně měníme.“ (…)
Lit.: Fila, Kamil: Hodný, zlý a kritický – Spiklenci proti slasti. In web Apple Podcasts, 5. 11. 2024 (článek + nahrávka k poslechu) – Cit.: O podcastu Slast od Lindy Bartošové a týmu Radia Wave je nutné si v posledních dnech něco zásadního myslet. Tudíž i my se musíme vyjádřit, jinak jako bychom nebyli a zůstali stát opodál. Na jednu stranu je velice těžké uvěřit tvrzení, že chlapíkům 50+, jež tvoří 99 % kritiků (zaokrouhleno zcela přesně!), nevadí samo téma sexuality mladých žen, s nímž opravdu v praxi již mnoho let nepřicházejí do styku. A přestože by se vlastně mohli poučit a zjistit něco, co se v devadesátkách nenaučili v Bravíčku a Peříčku, tak urputně se nechtějí nic dozvědět, až je z jejich vyjádření zřejmé, že podcast vůbec neslyšeli.
Máme potom věřit oficiálně proklamovaným motivacím, že jim jde jen o to otvírat diskusi o podobě a financování veřejnoprávních médií? Je to podobné otvírání diskuse, jako když rasisté chtějí pogromy na černochy? Dozvíte se v našem rozboru, kde si dovolíme používat i čísla, kontexty a zeptáme se dokonce někoho fundovaného a dopouštíme se něčeho tak nevídaného, jako je ověřování si informací. Co to vlastně znamená podcast a jak tento formát souvisí s rozhlasovým médiem? Proč je kliterárnost veřejnoprávní? (…)
Lit.: Brolík, Tomáš: Český rozhlas fušuje do světa podcastů. Je to nefér a je to (pro teď) dobře. A co si kdo myslí o novinářce Bartošové, s tím nesouvisí. In web Respekt, 3. 11. 2024 (článek).- Cit.: Český rozhlas spustil podcastovou sérii o ženách a sexu a to spustilo na sociálních sítích debatu o tom, co mají či nemají veřejnoprávní média produkovat. Pořad zvaný Slast podle řady lidí není dost společensky důležitý, je to proto ze strany Českého rozhlasu plýtvání veřejnými penězi a neférová konkurence jiným tvůrcům, kteří své podcasty nahrávají za své.
Rychle se ukázalo, že v celé debatě šlo také o to, že řadu lidí dráždí autorka pořadu, novinářka Linda Bartošová. Bývalá modelka Bartošová často mluví o tom, jak fyzická krása a vzhled ovlivňují celý náš život, nebo říká, že bez ohledu na rostoucí počet žen ve správních radách velkých firem mají české ženy k férovému světu pořád daleko. Její veřejné vystupování by ale v posuzování podcastu nemělo hrát roli. Standardní novinářskou práci Linda Bartošová bezesporu odvádí a všechno ostatní je jen otázka dojmů a možná i politických názorů. (….)
Lit.: Zbořil, Jonáš: Linda Bartošová: Slast už si nenechám nikým zkazit. In web Seznam Zprávy, 5. 11. 2024 (rozhovor). – Cit.: „Mrzí mě, že se mi nedaří mužům vysvětlit, že jsou v tom s námi,“ říká Linda Bartošová, bývalá moderátorka, nyní autorka podcastu Slast, který zkoumá, co zatěžuje ženskou sexualitu a co ji naopak pomáhá osvobozovat.
Bývalá moderátorka České televize či pořadu Spotlight Aktuálně.cz před pár dny vydala první díl své nové podcastové série Slast. Ta vychází na stanici Českého rozhlasu – Radiu Wave – a zkoumá ženskou sexualitu.
„Sex nám může sloužit jako pole ke hře a k objevování,“ říká Linda Bartošová. „Můžeme v něm nacházet různé vrstvy identity, které v normálním životě řešit nemůžeme, protože se to nehodí.“ Bartošová jedním dechem dodává, že sexualita je nesmírně pestré pole, ve kterém se projevuje také dynamika moci. (…)
Lit.: Houdek, Lukáš: K těm veřejnoprávním podcastům… In Facebook, 6. 11. 2024 (status). – Cit.: K těm veřejnoprávním podcastům a k tomu, jak se soukromí podcasteři musí ohánět, aby mohli pracovat a uživit se. Realita je taková, že naprostá většina podcastů u nás vzniká ve studiu, kde si (většinou dva) lidé povídají. Práce na takovém podcastu často zahrnuje práci na několik hodin. Něco tam vystřihnete, přidáte znělky a máte hotovo (čest výjimkám).
Když děláte dokumentární podcast po Český rozhlas, má většinou 5-6 epizod. Děláte na něm cca rok, celkem do něj děláte rozhovory i s 30 lidmi, které objíždíte po celém Česku s mikrofonem. Pak nad tím hodiny a hodiny sedíte, vše musíte opakovaně poslechnout, poskládat díly z několika respondentů, řešit s dramaturgem, zda to funguje. Většinou epizodu několikrát předěláváte. A pak sedíte 2-3 týdny denně ve studiu se zvukařem.
Soukromá média dokumentární podcasty téměř nedělají. Jednouše proto, že jsou moc drahé. Úlohou Českého rozhlasu je (v mých očích) rozvíjet a podporvat dokumentární práci, na níž není nikde jinde prostor. I proto, že nabízí úplně jiný zážitek, než ten studiový. Kdyby tu nebyl veřejnoprávní rozhlas, jsou tu v podstatě jen podcasty „z koupelny“.
A jen tak pro dokreslení. Momentálně pro rozhlas natáčím šestidílný podcast. Bude v něm asi 30 respondentů a jezdím po celém Česku. Když si odměnu rozpočítám, budu tak na 40 korunách za hodinu. Natáčet doku-podcasty je luxus, který si může málokdo dovolit. Jedinou reálnou odměnou pak pro vás v podstatě je, že si to někdo poslechne a zanechá v něm nějaký dojem. Tu šanci značně zvyšuje (zejména u on-demand podcastů) to, že dá stanice pár tisíc do reklamy na sociálních sítích.
Ta diskuse je proto v řadě rodinách úplně mimo. Protože její iniciátoři vůbec netuší, za jakých podmínek ty veřejnoprávní podcasty vznikají.
(…) A ještě takový příklad. Za audiodokument Bílá nosí smrt o albínech v Ghaně jsem (stejně jako za všechny ostatní dokumenty) dostal od rozhlasu krásných 20 tisíc korun. Náklady jdou komplet za vámi jako autorem. Většina audiodokumentů jsou časosběr. Tak si to zkuste přepočítat. A pak se ohánějte svými koncesionářskými poplatky. Vůči dokumentaristům (včetně Lindy Bartošové) je ta debata naprosto nedůstojná. Protože to, aby mohl rozhlas něco vysílat, jako autor v podstatě dotujete (nemusí jít o peníze, ale o čas, který na tom propálíte zdarma).
Lit.: Nejedlová, Johanna: Tohle je naprostá pravda. In Facebook, 6. 11. 2024 (reakce na Lukáše Houdka).- Cit.: S Dalibor Zíta jsme dělali podcast Můžu ti říkat Mirečku. Neměli jsme k tomu žádné zázemí, jen malý grant, tuším 60 000 korun od člověka v tísni. Jen rešerše zabraly hrozné množství hodin. Pak domluvit všechny respondenty, s každým člověk stráví hodinu minimálně, ale spíš víc. Všechno přeposlechnout, vybrat zajímavé pasáže, poskládat je aby to dávalo smysl. Napsat k tomu smysluplný průvodní text, namluvit ho. A pak to stříhání a skládání. Opravdu se to nedá srovnávat se sebelepšími rozhovory ve studiu co se týče časové náročnosti. Měli jsme materiál na minimálně šest dílů, ale nakonec jsme to zakončili na 4, protože to se fakt nedalo. Za tyhle peníze bych to znovu nedělala.
Myslím že by se takovým pořadům nemělo říkat podcast. Je to audiodokument. Občas šířený formou podcastu. A není divu, že soukromě takových pořadů moc nevzniká. Je to totiž velmi drahé.
Lit.: Vltavský, Lukáš: Nahá Linda Bartošová ve sprše: Jsem zvrhlá rozvracečka národa, říká moderátorka. Její Slast už parodují na sítích. In web Super.cz, Takové reakce jistě (ne)čekala. Když Linda Bartošová oznámila, že na veřejnoprávní stanici rozjíždí podcast výmluvně nazvaný Slast, musela počítat s tím, že nevyjde bez povšimnutí a pořádné publicity. Té se jí dostalo vrchovatě.
„Dnešní mood: Zvrhlá rozvracečka národa,“ napsala si na instagram moderátorka, která si může gratulovat. Její nový počin už nejen že řešili známí komentátoři, dostalo se mu i nejednoho vtipného pokračování. (…)
Někteří teda zašli možná až příliš daleko a vtipkovali tak, že je to pomalu ke zveřejnění až po 22. hodině, ale i to ke slastem života patří, tak ve finále proč ne. A sociální sítě snesou mnohé.. (….)
Lit.: Ahmedová, Ridina: Poslední dny hodně myslím na Lindu. In Facebook, 6. 11. 2024 (status). – Cit.: Shitstorm může bejt dost zúzkostňující a bolavej, i když na druhou stranu je příznakem toho, že se lámou ledy.
@lindabartosova seš moje hrdinka ❤️ hejty pominou, změna zůstane. Poslouchám Slast a uvědomuju si, kolik nejistot stran vlastní sexuality si nesu – protože mě pritahujou muži i ženy. Protože si nespojuju nutně sex s láskou. Protože protože protože.
Díky za to všechno, diky Veronika Ruppert, že jste tu bouři vyvolaly. Naše těla jsou naše, se vší zodpovědností, svobodou a slastí, co to přináší. (…)
Lit.: Lubojacká, Julie: Ženská sexualita dvakrát jinak. Linda Bartošová i Gillian Anderson dokazují, že téma je stále potřeba otevírat. In web Deník N, 8. 11. 2024 (článek). – Cit.: Co mají společného americká herečka Gillian Anderson a česká novinářka a bývalá moderátorka Linda Bartošová? Obě ženy svými aktuálními počiny v Česku otevírají debatu o ženské intimitě a sexualitě, především o jejím narovnání a detabuizování. Kniha Chci herečky Anderson je sbírkou sexuálních fantazií žen, v českém překladu vyšla v nakladatelství Argo 7. listopadu. Reakce na podcast Slast novinářky Bartošové už pár dní dokazují, že otevírat téma a vnášet jej do veřejnoprávních médií je namístě. (…)
„Jak mladé ženy prožívají svou sexualitu? Komu skutečně patří naše touha? Patří nám samotným, nebo společnosti, nebo mužům?“ To jsou otázky, na které hledá odpovědi nový podcast novinářky a bývalé moderátorky Lindy Bartošové s názvem Slast.
Aktuálně vychází na stanici Radio Wave veřejnoprávního Českého rozhlasu a rozvířil doopravdy vášnivou debatu – nejen o sexu, ženské sexualitě, ale také o obsahu veřejnoprávních médií.
Do veřejné debaty tak autorka dostává důležité společenské téma. Při hledání odpovědí na otázky týkající se ženského potěšení se přitom opírá o intimní zpovědi mladých žen, ale i o odborné pohledy z mnohých oblastí sociálních věd.
Podobnou cestou se v aktuální knize Chci vydává i zmíněná Gillian Anderson. Proč je téma ženské sexuality v českém veřejném prostoru vnímáno tak kontroverzně?
Mediální odbornice z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Michaela Šaradín Lebedíková se domnívá, že podcast Slast téma zpracovává erudovaně.
„Linda Bartošová dává prostor mladým ženám vyjádřit, jak prožívají sexualitu, což je velké téma. U GenZ a mileniálů moc nevíme, jak žijí,“ dodává výzkumnice s tím, že až celkem nedávno byla publikovaná…. (….)
Lit.: Vrobel, Jan: Poslechl jsem si první dva díly podcastu Slast Lindy Bartošové. In Facebook, 12. 11. 2024 (status). – Cit.: Nebýt poučen tím, co je nejen v této zemi možné, měl bych lehce pozdvihnuté obočí nad neustávající vlnou lidí (zejména mužů), kteří z nejrůznějších obskurních důvodů existenci podcastu kritizují, ač přiznávají, že ho nikdo z nich neslyšel. A dokonce se k tomu i přes absenci jakéhokoli kontaktu s tímto podcastem vyjadřují v médiích.
Důvody pro kritiku podcastu zaznívají mnohé. Asi tisíckrát jsem si přečetl, že veřejnoprávní média nemají provozovat podcasty (proč?), nejmenovaný novinář dnes přispěchal s vysvětlením, že jde o nekalou soutěž (!!!).
Žijeme v době, kdy se zásadně překreslila mediální mapa. Ustoupila role klasických médií ve prospěch hlasitých influencerů (mě koneckonců nevyjímaje) , ale obzvlášť výrazně poklesla role tradičních formátů. Chtít po veřejnoprávních médiích, aby vyklidily digitální prostor a platformy, kde se reálně dnes děje vše podstatné, není nic jiného než špatně maskovaná snaha je zlikvidovat, zavřít do skanzenu.
Omezovat formát veřejnoprávních médií na radiové a televizní vlny je jako omezovat výzbroj armády na parní stroje a kulovnice. Nehledě na to, že v zákoně se píše, že Český rozhlas může a má využívat digitálních platforem.
Ještě aby ne.
Zároveň je evidentní, že dotyčným vadí buď téma ženské sexuality, nebo Linda Bartošová. Případně obojí. Nic jiného to být reálně nemůže, protože ty argumenty jsou komické a neobstojí z žádného úhlu pohledu. Nehledě na to, že Rozhlas má podcasty o všem od spirituality po hardcore punk, to kdyby někteří chlapáci věděli…
A samotný podcast Slast? Nebýt té hordy chlapů, asi bych na něj ani nenarazil, ale nakonec jsem rád, že jsem si ho pustil.
Na konci prvního dílu jsem byl dojatý, na konci druhého se cítím výrazně informovanější z hlediska nedávné české historie a vzpomínky na devadesátky.
Doporučuju všem, nejen ženám, ale i mužům, protože je to koneckonců i o nás. Z mnoha různých důvodů.
Těším se, až o tom večer pokecám s manželkou.
Lit.: Čermák, Miloš: Komentář: Tak ještě jednou. Proč podle mě nemá Český rozhlas vyrábět podcasty? In web Seznam Zprávy, 14. 11. 2024 (článek). – Cit.: „Budoucnost veřejnoprávních médií stojí a padá s poplatky koncesionářů, a pokud pro ně bude společenská vůle, je tato budoucnost zajištěná. A je to další dobrý důvod, proč by se měl ČRo podcastům vyhnout,“ píše Miloš Čermák.
Má veřejnoprávní rozhlas natáčet pro své vysílání pořady o čemkoli, třeba o akvarijních rybičkách nebo problémech krásných žen? Nepochybně.
Může tyto pořady šířit digitálně, například na svých webových stránkách či své mobilní aplikaci? Pravděpodobně se to dá obhájit.
A měl by je distribuovat prostřednictvím podcastových platforem, jako jsou Spotify nebo Apple podcasts? Ani náhodou.
Pokusím se svůj úhel pohledu nasvítit, aniž by debata – jako obvykle – sklouzla k tomu, kdo má a nemá jaké komplexy. Poučení pro příště: až budu chtít kritizovat ČRo za výrobu podcastů, vyberu si nějaký, který dělá muž středního věku. Vyhnu se pak snad tomu, že se debata mylně stane součástí kulturních válek, místo aby zamířila na podstatu problému.
Tím je, že veřejnoprávní média nevznikla proto, aby vytvářela obsah, o který je zájem a který je důležitý.
Historická, velmi zjednodušená vsuvka: veřejnoprávní média vznikla proto, že rozhlas a později televize začaly v minulém století vysílat v éteru, jehož kapacita byla z fyzikálních důvodů omezena. Nevznikla proto, aby lidé byli lépe informovaní, protože v tom případě by již minimálně o století dříve vznikly veřejnoprávní noviny. Tištěných médií může teoreticky vzniknou nekonečně mnoho, na rozdíl od rozhlasových nebo televizních stanic.
Proto byla část vysílacího éteru vyhlášena za veřejný statek, a ten dostala k dispozici takzvaná média veřejné služby. O sto let později by klidně mohla zaniknout, protože původní důvod pro jejich existenci neexistuje. Ale ukázalo se, že veřejnoprávní média hrají velmi důležitou a také pozitivní roli v kultivaci demokracie, a tak se jejich definice a účel začaly posouvat.
Pojďme celý příběh ještě víc zjednodušit a zkrátit, a konstatujme, že v současnosti jsou veřejná média cosi jako pojistkou toho, že bude existovat kvalitní a vyvážená žurnalistika.
Soukromá média tuto roli plnila v druhé polovině 20. století skvěle (v západních demokraciích to byla zlatá éra novin i televize), ve třetí dekádě našeho století stále hůř a s většími obtížemi. Až na výjimky nemáme soukromá novinářská média, která by našla udržitelný a fungující obchodní model. Mnohá z nich, a to v Česku, Británii nebo třeba v Americe, vlastní miliardáři, kteří jejich provoz dotují svými penězi, vydělanými jinak.
Někdy z dobrých, jindy špatných důvodů. Ale skutečná nezávislá a i finančně sebevědomá žurnalistická média skoro neexistují. (…)
Lit.: Šichanová, Bára: Podcast je v DNA rozhlasu. Slast je úspěšnou vizitkou jeho práce. In web ČRo, 14. listopad 2024 (článek). – Cit.: Loni jsme s kolegy pro Radio Wave hledali nový claim. Měli jsme pocit, že „Děláme vlny“ už je za zenitem. Intenzita debat kolem série Slast potvrzuje, že vlnění nám zůstalo správně. Jedněm na Slasti vadí autorka, druhým téma, ptají se po veřejném zájmu. Třetí zvedají otázku, jestli má rozhlas „fušovat“ do podcastů.
To vše se děje na pozadí dusna v předvečer hlasování o navýšení poplatku a antikampaně médií, kterým by se oslabení rozhlasu hodilo do krámu. Jde o debatu plnou zkreslení a to podstatné v ní zaznívá málo.
Mediální krajinu v Česku tvoří velké mediální domy, menší a nezávislá média, financovaná z reklamy, grantů a předplatných čtenářů a fanoušků, a média veřejné služby. Je mi jasné, že menší a zejména nezávislá média často nemají oproti mediálním gigantům na růžích ustláno, vím to od řady kolegů. A přesto odvádějí skvělou práci, které bychom si měli vážit. Nejen pro tyto aktéry může být Český rozhlas, další velký hráč na scéně, ztělesněním rozpínavého obra, kterého je třeba krotit. Realita zevnitř instituce z pohledu šéfredaktorky stanice pro mladé publikum je opačná a mnohé by překvapila.
Veřejnou službou a srdíčkem složenky nezaplatíte
Rozhlas je instituce financovaná rozhlasovým poplatkem. Platí se za jeden rozhlasový přijímač v domácnosti, není to žádná daň. Už 20 let zůstává poplatek ve výši 45 korun, takže jeho reálná hodnota je vlivem růstu cen, inflace a mnoha dalších faktorů přibližně poloviční. I proto byl rozhlas nucen v nedávné době propustit téměř dvě stovky zaměstnanců a zaměstnankyň a stále je institucí, kde řada lidí pracuje např. na poměry hlavního města za peníze hluboko pod úrovní minimální důstojné mzdy. Ovšem výměnou za velké know-how, které pak lidé často odnesou do rukou soukromých médií, když jdou tzv. za lepším.
Z vlastní zkušenosti šéfredaktorky Radia Wave vím, že o nástupu mladých lidí do Českého rozhlasu nerozhodují finance. Priority leží jinde – rozhlas mají rádi, váží si kvality jeho práce, důvěryhodnosti a spolehlivosti. Jenže každý hrnek jednou přeteče – veřejnou službou a srdíčkem složenky nezaplatíte. Jen z mého týmu za poslední rok kvůli financím odešlo několik schopných lidí. Kam? Do soukromých médií a nezisku. Ano, už i neziskový sektor je pro Český rozhlas na pracovním trhu konkurentem.
Rozhlas vyrábí audio 100 let, podcast je novou formou distribuce
Jedním z nejpalčivějších zkreslení veřejné debaty, v níž byla Slast jen rozbuškou, je domněnka, že rozhlas chrlí stále větší množství obsahu novými cestami, včetně trendu posledních let – podcastů. Český rozhlas poskytuje audio obsah už 100 let a je to jeho priorita. Kromě jiného připravuje zpravodajství, publicistiku, dokumenty, rozhlasové hry, zábavu a další formáty. A jako každé vyspělé médium veřejné služby v západní Evropě využívá všechny distribuční kanály, aby svůj obsah dostal k posluchačům a posluchačkám, tedy i internet. Podcast jako formu distribuce nabízí rozhlas už od roku 2005. Je jedním z průkopníků a dá se říci, že vzestup audia a jeho renesanci ve formě podcastu umožnily mimo jiné i dvě dekády práce Českého rozhlasu.
Některá soukromá média v „podcastovém boomu“ na trend nového typu média v posledních letech naskočila. Mnohým naopak technologický rozvoj protekl mezi prsty jako promarněná příležitost, mluvím o soukromých rádiích, která, jak píše na svém blogu generální ředitel Zavoral, „zamrzla v devadesátkách“, a o to víc teď rozhlasu nepřejícně okopávají kotníky.
Český rozhlas nabízí drtivou většinu obsahu, stejně jako sérii Slast jako pořad ve vysílání (s ohledem na případného dětského posluchače běží Slast až po desáté večerní), ale také jako „on demand“ podcast v online prostředí. Jinými slovy, Slast by Český rozhlas v nějaké podobě vyráběl i před dvaceti lety, jen by sérii pravděpodobně neříkal „podcast“. A těžko si dnes dokážeme představit relevantní médium pro mladé publikum bez online varianty.
Fakt je, že mladé lidi není snadné zaujmout. Z pozice tradičního média je to ještě těžší. Jako zodpovědné médium veřejné služby, vázané etickým kodexem, tančíte v minovém poli. Kdejaký influencer a podcaster má před vámi náskok, neřeší vyváženost svých sdělení, pomáhají mu komerční spolupráce a reklama, předplatitelé a často i kontroverzní obsah opepřený pro Český rozhlas zapovězeným slovníkem. Jeho zodpovědnost je úplně jiná.
Pozornost generace Z dnes primárně patří mobilu a sociálním sítím, vysoce komercionalizovanému prostředí, jehož ekosystém dvacátníci neradi opouštějí ve prospěch jiných platforem. Proto hrají jak v prostředí sociálních sítí, tak ve světě podcastových platforem média veřejné služby zásadní roli – poskytováním důvěryhodné, nezávislé a z komerčních zdrojů nefinancované osvěty. Pokud by média veřejné služby v těchto prostředích nepůsobila, rezignují tak na poskytování obsahu zmíněných kvalit široké věkové skupině mladých lidí, kteří často teprve vstupují do dospělosti, hledají svůj životní směr a jsou v mnoha ohledech zranitelnější než starší generace.
Rozpolceni nad Slastí o tom, co a pro koho je veřejná služba
Právě v poskytování volně přístupného na komerčních zdrojích nezávislého obsahu tkví jeden ze základních principů veřejné služby. Nic na tom nemění námitka některých debatujících, že by si Linda Bartošová, zkušená profesonální moderátorka, zvládla výrobu série Slast pravděpodobně zafinancovat sama. Pro ně se zjevně stává popularita autorky a projektu diskvalifikačním faktorem.
Další skupina se buď chabě vysmívá autorce, příp. téma bagatelizuje. „Proč mám za tohle platit?“ ptají se často rozhořčeně. Nechápou přitom podstatu veřejné služby, kterou si platíme v zájmu nás všech. „Neplatím jen za uspokojení svého vkusu, ale chci vyjít vstříc i potřebám ostatních a mít k dispozici pořady, které nesou společné hodnoty a kvalitu,“ zní moje odpověď. A přijde-li válka nebo povodně, jsou to právě média veřejné služby, kdo plní nenahraditelnou službu pro drtivou většinu obyvatel, kteří ji dle výzkumů i poslechovosti také oceňují. „Tak ať rozhlas dělá jen zpravodajství,“ hřímají někteří. Ale to by přece taky nebylo dobře. Podstatné společenské funkce tkví i v dalších částech tvorby a při sledování komerčních zájmů je nejde dlouhodobě naplňovat.
Těžko bychom hledali lepší příklad rozpolcenosti, co kdo od média veřejné služby očekává než Slast. Série ohledává hranice populárního a minoritního, okraje a středu, hodnot a peněz, preferencí různých věkových skupin. Najít společnou dělicí čáru vkusových dilemat nelze, proto je rozhlas ve své nabídce obsahu komplementární, pro každého má něco. Nelíbí se vám Slast? V pořádku. Zkuste něco jiného. Třeba pánský talk Pochlap se. Nebo Hergot! o náboženství a spiritualitě. Nebo popkulturní Slejvák. Anebo další ze stanic Českého rozhlasu, pokud vám stanice určená primárně dvacátníkům nevyhovuje. Podstatná je kvalita a různorodost spojená s profesionálními nároky média veřejné služby.
Osvěta, kterou cení ženy, muži i odborná veřejnost
Slast v sobě pojí chytlavost i edukaci, ostatně povinnost vyčlenit místo v programu vzdělávacím formátům ukládá rozhlasu Kodex. Nic podobného soukromá média nemají. Výzkumy stále ukazují, že do sexuálních interakcí, intimní a zranitelné sféry druhých nevstupujeme z rovnocenných pozic. Sexualizovanému násilí v Česku čelí výrazněji více ženy než muži. Téma hranic, ohleduplnosti a komunikace v sexuální výchově na základních a středních školách spíše absentuje. Sex v českých třídách z většiny znamená výklad biologie a rizik.
Že má smysl vést o sexualitě žen otevřenou a kultivovanou debatu, potvrzuje i záplava pozitivních reakcí, které dostáváme. Rodiče, kteří chtějí pro své děti sebevědomější a zdravější vstup do intimního života, přeživší sexualizovaného násilí, teenagerky, studentstvo a také mnoho mužů – tihle všichni a desítky tisíc dalších si Slast už poslechli a napsali nám, jak zásadní, hodnotnou a revoluční práci jsme s nenahraditelným zázemím rozhlasu v zádech odvedli.
A musím zdůraznit, že důvěru médiu veřejné služby daly i účastnice série Slast, odbornice, dívky a ženy, které v podcastu sdílí svoje velmi osobní, intimní a často i bolestné zkušenosti. Aniž bych chtěla mluvit za ně, tohle přece nelze brát za samozřejmost. Jejich důvěry a odvahy si nesmírně vážím, stejně jako práce všech, kteří se na Slasti podíleli. Je jasné, že takovou hodnotu lze hledat právě v médiu veřejné služby. A je jen skvělou vizitkou rozhlasu a Radia Wave, že citlivé, tabuizované a často i marginalizované téma dokáže dostat k tak velkému a mladému publiku s takovou odezvou.
Lit.: Lukášková, Markéta – Petráková, Lucie: Chumelenice. Čermák efekt, přesluhující Honzák a porno Bachelor. In web České podcasty, 16. 11. 2024 (anotace + nahrávka k poslechu). – Cit.: V černé části aka hrozivé nůši pravdy vytahujeme elektronickou tužku, pitváme Bachelora a spotřebu másla. Proč je Miloš Čermák nejlepší reklama na Slast? Jaký bude nový ministr efektivity Elon Musk? Bude Martin Kocián otcem?
Komentáře
Zatím nemáte žádné komentáře.
Napište komentář k článku