70 let Československa 1/70 (1988)

Přidal: Přemek |

Říjen 18, 2011

Ivan Rössler a Vladimír Nálevka. Rozhlasový seriál z archivních dokumentů Čs. rozhlasu. Režie Ivan Holeček.

Natočeno 1988. Premiéra 10. 3. 1988 – 28. 10. 1988. Obnovená premiéra 1. dílu 15. 3. 2018 (ČRo Rádio Retro, 1:11 h.), 11. dílu 15. 3. 2018 (ČRo Rádio Retro, 2:32 h.) 31. dílu 16. 3. 2018 (ČRo Rádio Retro, 2:19 h), 41. dílu 16. 3. 2018 (ČRo Rádio Retro, 2:33 h.); 51. dílu 16. 3. 2018 (ČRo Rádio Retro, 2:49 h.) v rámci pořadu Rádio Retro – Osudové osmičky.

Pozn.: 1918. První díl seriálu, který na konci osmdesátých let rekapituloval sedm desetiletí existence společného státu Čechů a Slováků. Ve své době představoval tento cyklus uváděný v Mikrofóru jistou známku uvolnění poměrů, avšak při dnešním poslechu jsou stále znát mantinely doby.

1928. Jedenáctý díl seriálu, který na konci osmdesátých let rekapituloval sedm desetiletí existence společného státu Čechů a Slováků. Ve své době představoval tento cyklus uváděný v Mikrofóru jistou známku uvolnění poměrů, avšak při dnešním poslechu jsou stále znát mantinely doby.

1948. 31. díl seriálu, který na konci osmdesátých let rekapituloval sedm desetiletí existence společného státu Čechů a Slováků. Ve své době představoval tento cyklus uváděný v Mikrofóru jistou známku uvolnění poměrů, avšak při dnešním poslechu jsou stále znát mantinely doby.

1958. 41. díl seriálu, který na konci osmdesátých let rekapituloval sedm desetiletí existence společného státu Čechů a Slováků. Ve své době představoval tento cyklus uváděný v Mikrofóru jistou známku uvolnění poměrů, avšak při dnešním poslechu jsou stále znát mantinely doby.

1968. 51. díl seriálu, který na konci osmdesátých let rekapituloval sedm desetiletí existence společného státu Čechů a Slováků. Ve své době představoval tento cyklus uváděný v Mikrofóru jistou známku uvolnění poměrů, avšak při dnešním poslechu jsou stále znát mantinely doby.

Lit.: Rössler, Ivan: 70 let Československa. In web Rossler.cz, 26. 1. 2009 (článek + citace z pořadu). – Cit.: Toto je výběr přepisu nejzajímavějších zvukových dokumentů, které jsme použili v sedmdesátidílném seriálu Sedmdesát let Československa. Jde o autentické výpovědi, které jsou uloženy v rozhlasovém archívu:

1923
Vzpomíná první rozhlasový technik Jan Velík:
Já jsem po skončení 1. světové války sloužil na radiostanici Petřín, kde jsem působil jako radiotelegrafista a prováděl spojení s cizozemskými stanicemi, do kterých jsme předávali depeše našeho zahraničního ministerstva a naopak jsme z ciziny zase přijímali depeše pro naše zahraniční ministerstvo, jakož i zprávy pro tisk. No a tam na radiostanici Petřín chodívali na exkurze, kterým jsme předváděli pokusné vysílání radiostanice Eberswald, Paris le Valois, Tour Eiffel, Königswusterhausen, PCC Holland v Eidhovenu – tuším – atd.
Prostě tam se začali lidé seznamovat s podstatou nového vynálezu a chodíval tam mj. jako člen těchto exkurzí operatér kina Sanssouci Troníček. Znal mne ovšem dobře a tak když 18. 5. 1923 uspořádal Radiojournal první radiokoncert v kinu Sanssouci a nedařili se jim ty pokusy, jak zamýšleli, vzpomněl si na mě a řekl o tom zakladateli rozhlasu Čtrnáctému a ing. Svobodovi. Ředitel Svoboda poslal pro mne auto na Petřín, abych se přijel podívat. Nuže, operatér Troníček mě přivezl do kina a nakonec jsme dali technické zařízení uspokojivě do provozu a tak to bylo moje první setkání s radiojournalem.
Že byl tehdy rozhlas hříčkou a že se mnozí dívali na těch pár posluchačů jako na tiché blázny, nemusím ani připomínat. Bylo tehdy velmi málo intelektuálů a umělců, kteří tušili a věřili, že rozhlasem vstupuje do kultury nový významný činitel, který se stane po letech velmocí. /Vzpomíná Dalibor Chalupa/

1925
12. února vysílal pražský Radiojournal první přenos z Národního divadla. Na programu byly Dvě vdovy.
Dojem prvního vysílání byl tak mocný, že lidé na venkově uslyševše ve svých domácnostech Národní divadlo, svolávali narychlo k aparátům celé své rodiny a přátele a naslouchali vzdáleným zvukům Smetanovy hudby se slzami v očích.
Obliba přenosů byla značná a tak není divu, že Radiojournal přenášel opery často. Při jednom odpoledním přenosu Blodkovy opery V studni zvolal při poslední děkovačce tenor do mikrofonu: Maminko, můžeš připravit kafíčko. – Slyšeli to všichni koncesionáři.
Jaroslav Seifert vydává lyrickou sbírku inspirovanou cestou do Paříže – TSF. A takto básník medituje nad vánočními zvyky:
Avšak co my, lidé ve městech, víme o tajemných pověrách těchto dní na našem venkově. Vzpomeňte jen básně Erbenovy, jak chudě a smutně čijeme tu mezi čtyřmi stěnami vysokých činžáků, ale přece snad zůstalo nám něco z toho, třeba jen málo, třeba je to už hodně porušeno a pokaženo, co nám připomíná ony anonymní lidové básníky, kteří dovedli básnit nejen krásnými slovy, ale i činy, pohybem rukou, tancem a úsměvy a kteří dovedli tak bojovati v těchto čarovných dnech s mocnostmi zlými i dobrými, pány nebes i pekel, s pány osudu i s pány záhrobí.

1926

Bergův Vojcek – na podzim v roce 1926 došlo k provedení Vojcka v Národním divadle a toto provedení, které bylo unikátní světovou událostí, prošlo tehdy nesmírnou aférou. Byl to vlastně největší pražský divadelní skandál, jaký se kdy na území Prahy udál.
Vzpomíná prof. Mirko Očadlík. Očitým svědkem událostí byl tehdejší hrdinný tenor Theodor Schütz v roli Tamburmajora.
Při premiéře ten Vaněk, to byl náměstek primátora Prahy, byl raněn mrtvicí, ovšem já myslím – to nemělo s touhle hudbou co dělat. Přišla druhá repríza, zrovna v den pohřbu toho Vaňka, teda náměstka primátora Prahy, to už bylo znát publikum, víte. To už se ozvalo malé hvízdání na začátku. Ovšem pravá bouře propukla před obrazem Kasárny, kde je malinká předehra. Jsou tam kasárna – s vojáky, jak leží a já jsem tam jako tamburmajor měl výstup. No a teď to propuklo ta bouře, ještě než šla opona nahoru. To už nepřipustilo obecenstvo ten orchestr, aby hrál. Potom se objevil policejní komisař a další představení zakázal.
V neděli 3. 10. 1926 byli abonenti Radiojournalu překvapeni novinkou. Ve 4 hodiny odpoledne, kdy na hřišti Slávie na Letné v Praze počal zápas Slávie – Hungaria /MTK/ Péš, byly sdělovány bezprostřední dojmy a průběh celého prvního poločasu.
Zrodil se nejen nový způsob rozhlasové práce, ale i nový rozhlasový reportér, ale to ještě pár minut před přenosem nikdo nevěděl, jak nám může dosvědčit očitý svědek Josef Laufer, který v té době byl jednatelem ústředního výboru Slávie.
Radiojournal si zvolil za hlasatele jednoho z nejstarších pražských sportovních redaktorů a tento dobrý muž se prostě k vysílání bez omluvy nedostavil. Nevím, kdo upozornil ředitele na mne, který jsem dlel ve své funkci v šatně maďarských hostů. Násilím mne vytáhli k mikrofonu, ředitel mi pošeptal do ouška nějaké pokyny. Žádné přestávky, mluvte furt, přirozeně a ne strojeně. Nedopadl jsem špatně a zůstal jsem i mikrofonu našeho rozhlasu s výjimkou okupace hodně dlouho.
České slovo hned v pondělí přenos pochválilo a poznamenalo, že pomocí mikrofónu, umístěného za brankou Maďarů, mohli posluchači slyšet všechen šum a ruch, projevy nadšení i nevole. Dokonce bylo slyšet nabídky prodavačů párků, cigaret, kokosek a žvýkacích gumy.

1930

V roce 1930 bylo československému rozhlasu teprve sedm let – měl však již pravidelnou skladbu programů a za jediný rok odvysílal stovku činoherních představení a rozhlasových her. Ty se však vysílaly živě, nikoliv ze záznamu. Představte si, jak složitě se musel vysílat takový Požár opery.
O tom, jak katastrofický dopad měla, vypráví sám zakladatel Čs.rozhlasu Miloš Čtrnáctý:
Lidé domnívající se, že jde o skutečnou reportáž, běhali k Národnímu divadlu a velké operetě v Dlouhé třídě a byli překvapeni, když zjistili, že tam nehoří, nýbrž že se tam hraje.
V létě 1930 prožíval Petr Bezruč silný milostný vztah k Františce Veselé – Brablecové. S mladou a hezkou poštovní úřednicí se seznámil v roce 1920, od roku 1925 si pravidelně psali a přátelský vztah přerostl v lásku. V srpnu trávili společně několik dní ve Frenštátě pod Radhoštěm. Nebuďme však indiskrétní a nepátrejme v soukromí plachého básníka. Vždyť i jediný rozhlasový rozhovor s ním byl – za přispění jeho sekretářky – natočen tajně. To však už bylo v době, kdy se pochybovalo o Bezručovi jako autorovi Slezských písní.
sekretářka: A já už jsem opravdu v rozpacích, co mám některým lidem říkat, kteří tvrdí, že Petr Bezruč nenapsal Slezské písně. Vy jste se s tím nesetkal? Nikdy?
Bezruč: Ja. Ta já vím, že se několik lidí vydávalo za autory Slezských písní.
sekretářka: Ale oni říkají, že to napsal váš tatíček, ty Slezské písně.
Bezruč: Ale to jsou trdla.

1932

I v rušné době je třeba vychovávat děti. Dělal to i rozhlas tím, že zval do studia přední osobnosti, jako byl například hudební skladatel Josef Suk, který vyprávěl dětem o své hudbě a nejen o ní:
Nevím, jak si mě před tím podivuhodným přístrojem představujete, ale já si docela živě představuji vás, milé děti. To víte, že vás znám. Vždy již ve stáří čtyř let chodil jsem do školy v takové zapadlé vesničce a sedával jsem tehdy pod stolem pana učitele a ten pan učitel byl můj tatínek a hudebník znamenitý. Vy, děti, mi jistě přejete zdraví a též hojnost zdraví mému malému vnukovi. Jmenuje se Josef, ale my mu říkáme z lásky Pepula. Bydlí s tátou a mámou v té zapadlé vesničce, za tři roky bude chodit do školy. Zatím má rád hudbu a kamarádí se s dětmi na vsi. Ten by vás měl všechny rád.

1934

Československý rozhlas vstoupil do jedenáctého roku své existence. Na sklonku minulého roku dostal ke svým desátým narozeninám novou budovu, ve které sídlí dodnes. A tak opustil svá studia v nedalekém Národním domě. V roce 1934 měla premiéru rozhlasová hra Františka Kožíka Cristobal Colón v režii Josefa Bezdíčka.
V rozhlase ještě na malou chvilku zůstaneme. V roce 1934 trojice nadšenců, ve které byl i první projektant pražského metra Vladimír List, uskutečnila první rozhlasový dispečink.
A byl to do třetice rozhlas, který byl při tom, když jsme 10. června 1934 v Římě hráli na mistrovství světa ve fotbale. Ano, Josef Laufer byl u toho:
Je to asi deset metrů od hranice trestného území. Míč zahrává Čambal přehráním až na pravou stranu na Junka. Junek bojuje s Bertolinou. Odcentroval, ale Ferrati na pravém halvu zachránil. Jeho míč přejímá Čambal, prohazuje na Puče. Puč dobře obchází Allemandiho a vedeme 1:0. Puč dal branku!!! Výborně Tondo. V 21 minutě vede ČSR 1:0.
Československo do finálového boje o titul mistra světa nastoupilo v této sestavě: Plánička-Ženíšek, Čtyřoký-Košáálek, Čambal, Krčil-Junek, Svoboda, Sobotka, Nejedlý a Puč. Po prodloužení jsme nakonec prohráli 2:1. Dvě italské branky dalo Schiavio a Orsi.

1936

Poslechněte si úryvek přednášky prof. Charváta, kterou přednesl 10. dubna 1936 v rozhlase.
Je kupodivu, jak málokdo dovede rozumně strávit neděli nebo – jak se dneska moderně říká – weekend. V západních zemích, kde je kultura velmi pokročilá a mám na mysli hlavně Anglii, je svěcení weekendu samozřejmým požadavkem a v sobotu v poledne vypne pracující svůj mozek a až do pondělka ráno odmítá zabývat se svým povoláním. U nás stále ještě vidíme, že svědomitý úředník bere si na neděli práci domů, že zaměstnaný státník nebo politik projezdí sobotu a neděli po schůzích. U nás začíná pracovní den dřív než například v Anglii a v nejednom oboru se pracuje mnohem a mnohem intenzivněji, ale odpočinout si nedovedeme ani z poloviny jako oni.
Na podzim se v Průmyslovém paláci v Praze uskutečnila výstava automobilů.
Haló, haló.. náš mikrofon je stále ve střední síni Průmyslového paláce pražského výstaviště, kde byla v sobotu slavnostně zahájena 25. jubilejní mezinárodní výstava automobilů. Došli jsme až ke stánku továrny Tatra. Začnu nejmladším modelem, naším čtyřválcem typu 90.
Á, čtyřválec chlazený vzduchem.
To je specialita Tatry.
Ale to není váš nejrychlejší model…
To si prohlédněte Tatru typ 77. Aerodynamická karosérie. Motor je uložen vzadu. Ostatně motor má necelé 3 litry a výkon jen 60 HP a přece dociluje rychlosti kolem 150 km/hod.

1937

Vrchní policejní inspektor Zdeněk Bubník náležel k předním detektivům Pražského policejního ředitelství, tj. známé čtyřky v Bartolomějské ulici. Takto v říjnu 1937 vzpomínal na své začátky:
Po převratě byla taková konjuktura zločinů, že jsme byli prací přetíženi. Jeden případ následoval druhý. Tři dny po nastoupení jsem zatýkal svého svého prvního loupežného vraha, šest hodin po započetí pátrání, když ještě hodinu předtím se zdála věc naprosto ztracena.
Detektiv je zajímavé povolání, ale letuška v roce 1937 je také zajímavé povolání. Jak vypadal konkurs na tuto tehdy ještě novou profesi, vypráví palubní stewardka slečna Dvořáková.
U budoucích stewardek, a uchazeček bylo na tři sta, šlo především o to, aby vyhovovaly povšechným podmínkám, tj. zběhlost ve společenském styku, znalost alespoň 4 světových jazyků, dokonalé zdraví a hlavně, aby měly opravdovou chuť do nového povolání.
Ve vánoční atmosféře vysílal pražský rozhlas poselství Karla Čapka básníku Thákurovi.
Mistře Thákure, harmonický hlase východu, zdravíme vás ve vašem Sanktinikesanu. Zdravíme vás v ČSR, kde nyní padá sníh, z Evropy, kde je nám teskno, ze západního světa, kde ani ty nejvyspělejší národy si nemohou podat ruce jako rodní bratři.
Praha – Čs.rozhlas zařazuje zprávu ČTK o zdravotním stavu pana presidenta osvoboditele TGM.
Haló, haló. Zpravodaj ČTK na zámku v Lánech telefonoval tuto zprávu o zdravotním stavu presidenta osvoboditele. Dnes v 9 hod. ráno přijel do Lán prof. Arnold Jirásek a za chvíli po něm prof. Hynek. S dr.Meixnerem a prof.Vébrem se odebrali ihned k nemocnému. O 10 byla vydána tato úřední zpráva.
Zlepšení dýchacího rytmu se udržuje, frekvence dýchací stále ještě značná, 44 v minutě. Frekvence srdeční 124 – puls je však pravidelný, dobře plněný, žádné příznaky hlubších poruch oběhu krevního. Tlak krevní max. 110, min. 80. Teplota nejvyšší 38,4 jeví sklon ke snížení. Nález na pravém dolním laloku plicním je nyní menšího rozsahu. Porucha vědomí je méně hluboká. Celkový dojem o něco lepší než včera odpoledne. Podepsání jsou dr.Meixner a prof.Vébr. Konec oznámení.
První president čs.republiky, president osvoboditel TGM skonal na zámku Lánském dnes v úterý 14.9. ve 3 hodiny 29 dovršiv 87 let, 6 měsíců a 7 dní života.

1944

V+W: Vůdce na logiku nevěří, vůdce má intuici, tak dává metály generálům, když něco prohrajou.
No, to je tedy opravdu originelní, železnej kříž za nářez, to tu eště nebylo. Kde myslíte, že se takovej metál za porážku nosí?
Jak to myslíte, kde se nosí.
No, vyznamenání za chrabrost nebo za vítězství se odjakživa nosily na prsou. Ale když teďka jsou v Německu metály za porážku…
No, to je nápad, poslouchejte… tyhle metály by měli Němci nosit tedy na druhé straně zeměkoule, totiž na druhé straně těla…
Já vám rozumím, na zadní tváři hrdinově.
Tak.
Bylo by to správný, protože z tý strany by je taky Rusové líp viděli. Měli by vztek.
Taky by si na nich seděli pěkně. A taky by se říkalo: Zadek generála von Knoblsdorfa se hrdě dmul rytířským železným křížem, který si vydobil na útěku od Belgorodu.

1945

…nezapomínalo se ale ani na minulost. K.H.Frank byl vydán Československu.
Na letišti je mnoho lidí, mnoho vozů, letadlo již stojí před námi, otevírají se dveře a z letadla vystupuje nepřítel českého národa číslo jedna – vrah našeho národa Karl Herman Frank.
Blízko letadla stojí připraveno zelené auto, které tak všichni dobře známe. Je to sovětský zelený anton, kterým bude tentokrát K.H.Frank – ten nadutec, kterého dobře znáte, který ale nyní vypadá podstatně jinak, dopraven odtud z Ruzyňského letiště, tam kam patří – do věznice na Pankráci.
Paní Marie Jedličková, s kterou sedím před rozhlasovým mikrofonem, je z Lidic. Tím myslím, je řečeno vše. Paní Marii Jedličkové je 33 let, má na sobě trestanecké šaty, má oteklé ruce, má oteklé nohy, pláče.
Paní Jedličková, neplačte, prosím.
Vy jste dnes přišla po 3 letech do Prahy. Neviděla jste své dítě od té doby, kdy byly ženy z Lidic odvlečeny. Vyprávějte, prosím.
Chtěla bych se jenom dozvědět, kde je, který dobrý lidi si ho vzali na vychování. Tak bych je prosila, jestli by mi děcko vrátili.
Jak se jmenuje?
Václav Jedlička.
Václav Jedlička, nyní osmiletý. Kdo by o něm věděl, nechť podá zprávu Čs.rozhlasu.
Pětiletý Vašík Jedlička byl s dalšími lidickými dětmi zavražděn výfukovými plyny v nacistickém vyhlazovacím táboru v Chelmu.
20. listopadu byl zahájen Norimberský proces.
Unikátním způsobem z něho vysílal pro Československý rozhlas i František Gel.

1947

V Praze ve Vilímkově galerii vystavoval své nové krajiny a zátiší Jan Zrzavý. Vladimír Kovářík pozval známého malíře do rozhlasového studia. Pokládal mu otázky, které posbíral ve výstavní síni od studentů. Jedna z nich zněla takto:
A proč je, mistře, ve vašem malířském díle tak málo námětů domácích?
Českým malířem přece není nikdo proto, že maluje chaloupky, kozy nebo selky. Ta českost je v něčem jiném než v motivu. Úprka třeba, který maloval jen vesničany v krojích na jejich polích a vesnicích nebo Chittussi, který maloval mnoho českých krajin – tedy samé domácí motivy – a přece v nich obou je málo českého, což nemíním jako výtku. Chittussi byl skvělý malíř, ale je to malba francouzská. Já sice maluji cizí krajiny, hlavně bretoňské, ale žádný francouzský malíř by je asi nenamaloval tak jako já. Nebo moje benátské obrazy. Ty mají blíž k jihočeským malbám a lidovým obrázkům na skle. Maloval-li jsem víc cizích krajin, je to snad proto, že jsem v nich našel víc těch základních tvarů geometrických těles, jež miluji, ale u nás krásné vesnice a příroda už vymizely nahrazeny hroznými zpotvořeninami a přírodu, lesy a pole jsme proměnili na pouhou výrobu průmyslových, živočišných a potravinářských výrobků.

1951

Pracující však plnili úkoly s příkladnou svědomitostí, o čemž svědčí i vystoupení jednoho z úderníků soustružníka Václava Svobody na celostátní konferenci nejlepších pracovníků 14. dubna 1951:
Práci, kterou dělám, dělám rád, ale výsledky, kterých jsem dosáhl, mohly být ještě úspěšnější, kdyby naši technici a i někteří dělníci správně pochopili význam uplatňování a rozšiřování nových metod práce na všechna pracoviště. Jinak by se nemohlo stát to, že více jak jeden rok mě bylo přímo zakazováno pracovat s vyššími řeznými rychlostmi. Neměl jsem dostatek nástrojů a sám jsem musel chodit a doslovně žebrat o potřebné nože, abych mohl pracovat. Chtěl jsem pracovat na více strojích, jak to však provést, když nástroj, o který jsem žádal, byl o dvacet metrů dál. Požádal jsem bývalé vedení závodu o přemístění stroje, avšak vyskytla se otázka, kdo to prý zaplatí. Nabídl jsem se, že když stojí otázka tak, že to zaplatím sám a dám to do tisku. S tím bývalé vedení závodu také nesouhlasilo, proto jsme spolu s dílovedoucím přitáhli jeřáb, mašinu vytrhli a dali na místo, které jsem si vybral, a vedení závodu nezbývalo nic jiného, než stroj zabetonovat a zapojit, protože by stála jinak výroba.

1954

Josef Lada oslavil padesáté výročí své tvorby. V roce 1904 jako sedmnáctiletý začal svoji činnost novinářského kreslíře a ilustrátora. Děti mají rády jeho kocoura Mikeše, dospělí obdivují jeho ilustrace Haškova Švejka. Mezi Ladou a Haškem byl velice pěkný kamarádský vztah, ale o tom blíže už Josef Lada:
Hašek spal u mě v kuchyni na starém proleženém kanapi, z kterého už vylézaly dráty, ale Hašek se vždy nějak srovnal. Bohužel, musím přiznat, že přicházel domů až k ránu, ale vždy mi něco přinesl a položil mi to potichu na mou postel: pomeranč, kousek husy, syrečky, bonbóny a jednou jsem na posteli našel i chcíplou koroptev. Hašek spal vždy asi do dvou hodin, protože obědy nebyly tehdy u nás pravidelné.

1957

U nás v Československu začala také nová éra – éra malých divadel. Začalo to redutou, ve které na sklonku roku 1957 začaly první text-appealy. Hovoří Ivan Vyskočil:
To je taky tak, protože člověk, když se dostane před lidi s nějakým nápadem a když teďko ty lidi čekají, tak ty lidi vlastně mu tem nápad zároveň taky dávají, a to je ten moment, čím je vlastně nejcennější pro autory a vůbec pro lidi, kteří takový večer dělají, ten volný večer, že vlastně každý sebou nese svoji povídku a člověk tím, že se s lidmi dostane do tohohle styku, do toho napětí, protože má hroznou trému…a z té hrozné trémy člověk začíná hledat nejenom tu svojí, i taky tu jejich povídku. Rozumíš, protože jenom tvojí by nerozuměli, to musí být taky zároveň jejich povídka a sebou lidi nesou ty nápady, člověče, to byl stoh nápadů, protože to byl stoh lidí.

1959

Karel Svolinský ovlivnil svou tvorbou řadu výtvarných oborů. Ilustroval řadu knih, věnoval se známkové tvorbě, vytvořil bankovky, plakáty, gobelíny, scénické návrhy. Byl autorem monumentální tvorby – orloj radnice v Olomouci, okno katedrály sv. Víta. V roce 1959 hovoří o své účasti na EXPU 58 v Bruselu:
Na světové výstavě v Bruselu jsem měl mimo grafického listu, kterým jsem doprovázel Pole orná a válečná V. Vančury, měl jsem tam hlavně barevné okno, které bylo složeno ze dvou barevných plakátů, byl to jakýsi experiment o nové pojetí barevného okna, ze dvou plátů, které v jisté vzdálenosti od sebe prostupovaly svými barevnými plochami, jeden doplňoval druhý.
O tom, že umělci nemohou stát mimo společenské dění, promluvil v červnu na sjezdu socialistické kultury básník Ivan Skála:
Socialistický spisovatel se nesmí nikým a ničím nechat vehnat do pasivity, do neutrality do apolitičnosti; někam na periférii současného života. Všimněte si, nepřátelé a emigrantští zrádci na Západě přeladili svůj hlas. Nevyzývají naše umělce proti socialismu. Vědí, že by neuspěli, říkají si, když umělci nebudou škodit, a aspoň nepomáhají. Všechny ty teorie o pasivní objektivnosti umění, o umění jako svědectví, o nezávislosti estetické hodnoty, která je nezávislá na myšlence, na ideové pozici autorově, všechny ty úvahy o umění zbaveném ideologie, tam u našich nepřátel s cílem ochromovat nové rostoucí umění socialismu, paralyzovat jeho moc a sílu v životě. Je naštěstí u nás už jen málo umělců, kteří tento záměr neprohlédli.

1964

Josef Štefan Kubín se ve svých rovných stu letech stal národním umělcem. Měl před sebou ještě rok života a spoustu plánů:
Porád píšu Procházky českým jazykem, to jsou vědecké úvahy, porád píšu, už mnoho let největší svou práci beletristickou jmenuje se Vzpoura srdce.
Kolik hodin denně?
To je nepravidelné. Třeba se probudím ve 2 hod. v noci a mám nápady a píšu je a až je ty nápady vyčerpám. Tak dlouho je zaznamenávám. Tak dál se ptejte…

1965

Hollywood – vyhlašování Oscara.
Okamžiky napětí, hlasatel otvírá zapečetěnou obálku s rozhodnutím americké akademie. Československo. Oscar za nejlepší film roku. Obchod na korze. Za spontánního potlesku vstupuje na jeviště Jan Kadár.
Ján Kadár o zahraničním ohlasu tohoto filmu řekl:
Obecenstvo chápe podstatu této tragédie jako téměř antickou tragédii a plně chápou základní humanistický smysl a poslání. V N.Y. to přijetí bylo – já už jsem to někde říkal – četli jste ty kritiky – bylo nad naše očekávání a plně pochopili smysl tohoto filmu. Každý, kdo má základní principiální pocit spravedlnosti, tak to musí chápat tak, jak se to odráží ve své primérní podobě.

1966

Činohra Národního divadla měla velký úspěch v Londýně. Zvláště se líbilo představení bratří Čapků Ze života hmyzu v režii Miroslava Macháčka. Roli tuláka vytvořil Ladislav Pešek. Jedno představení navštívila také britská princezna Margareta. Ladislav Pešek vypráví o setkání s princeznou Margaretou na československém velvyslanectví v Londýně:
To je půvabná dáma s krásnýma modrýma očima, měla bílou róbu. Dívá se vám upřeně do očí a teď říká neprofesionálním způsobem nebo bych řekl bez teorie divadelní svůj názor jednak na Čapky, které znala, tak na celé představení. Tak mě například řekla, že se jí na tom líbila ta upřímnost toho čapkovského človíčka, který do každé situace jde s čistým srdcem a vždycky je nakonec od toho hmyzu trošinku pošlapán. A tím pošlapáním moudří až – bohužel – nakonec umře. A že jsem jí trošinku připomínal v té jímavosti nebo jednoduchosti Ch. Chaplina.

1967

Karel Gott s písněmi C’est la vie a Pošli to dál vystoupil na mezinárodním veletrhu gramofonových desek v Cannes.
Měl jsem trému z toho důvodu, že jsem trpěl po 3 roky takovým komlexem před francouzským publikem z doby Monte Carla, kdy při ohlášení Gott-Československo se lidi bavili a smáli se.
Čemu se smáli?
Jenom tak, že se budou bavit… taková nedůvěra hned od začátku. Ještě než jsem vůbec vešel na jeviště. Kdežto tentokrát ta nervozita byla přesně do toho momentu, kdy jsem vešel na jeviště. V okamžiku, kdy jsem spatřil, že mě lidi berou úplně vážně, že tleskají, obzvláště po první písni Pošli to dál, kdy tleskali srdečně a upřímně, tak do té druhé písně jsem šel s naprostým uvolněním a radostí.

1968

21. srpna vstoupila vojska pěti států Varšavské smlouvy do Československa.
Drazí spoluobčané, v posledních hodinách vznikla v naší zemi složitá situace. V současné chvíli vám nemohu říci více k jejímu objasnění. Jako president ČSSR se k vám obracím s plnou odpovědností, kterou jsem přijetím této funkce převzal a naléhavě vás žádám, abyste zachovali plnou rozvahu a naprostý klid.

1969

Charles Spencer Chaplin oslavil osmdesátiny. Víte, že Tulák Charlie se objevil poprvé na filmovém plátně už v roce 1914?
Musím říct, že nejtěžší bylo, když jsem hledal nějaký gag, to nebylo nikdy lehké, nepřijde nic samo. Mnozí lidé říkají, vy jste komický pán. Nejsem ani trochu komický, jsem velmi vážný člověk a mnohdy se cítím jako ztracený.

1971

Hermína Týrlová náležela spolu s Jiřím Trnkou a Karlem Zemanem k zakladatelům československého animovaného filmu. V roce 1971 byla jmenována národní umělkyní. Krátce před tím získala v San Sebastianu Zlatou mušli za film hvězda betlémská.
A to mě vždycky dojímalo, tohleto ta Marie, když musela porodit ve chlévě a tak jsem to postavila na jiné bázi a udělala jsem to asi tak, že všechno zavinila hvězda betlémská, že všichni lidé potom měli účast na tom, že se narodilo děťátko a že se všichni jako změnili v ty dobrý a laskavý lidi.

1972

V žižkovském ateliéru keramika Jana Kutálka bydleli vodníci, plivníci, čerti, draci a všelijaká strašidelná havěť. Barevně glazované figurky měli velký úspěch doma i v zahraničí. V roce 1972 okouzlily Norimberk a Hamburk.
Já nevím, jak zní definice plivníka v naučném slovníku, vůbec jestli tam je, ale podle mýho je plivník pohádková bytost, která se vyskytuje v našich pohádkách a vyznačuje se tím, že přináší svému majiteli buďto dobro nebo zlo. Plivník je vylíhnutej tvoreček ze slepice, vlastně z vejcete od černý slepice. Byly kolem toho všelijaký recepty, jak se musí nosit pod levou paží, asi tři neděle, potom se musí někde na hřbitově natrhat kvítí a já nevím co všechno a nakonec že se vyvine plivník. Dneska se to ovšem dělat nedá, protože vzít si chladírenský vejce pod levou paži a nosit ho tři neděle, tak byste měl spíš zápal plic než plivníka.

1978

Hlavní budova Československého rozhlasu v Praze na Vinohradské třídě byla postavena podle projektu ing. Slámy v letech 1929 – 1931. V sedmdesátých letech již prostorově nevyhovovala a tak bylo rozhodnuto postavit novou budovu.
Její základní kámen byl položen v dubnu 1978. Účastníci slavnostního aktu netušili, že vážné projektové chyby výstavbu nového rozhlasového centra silně zkomplikují.
Dne 29. listopadu 1378, tři hodiny po západu slunce, zemřel římský císař a král český Karel IV. O šest století později byla této významné osobnosti a jeho době věnována rozsáhlá výstava v Praze. Hovoří komisař výstavy doc.Mašín:
A konečně ten veliký střed, který je věnován době Karla IV, má zase svůj ústřední motiv, to je královská koruna, jedna z nejkrásnějších královských korun, které vůbec na celém světě existují, která není jenom nádherná po stránce výtvarné a po stránce bohatství drahokamů a zlata, ale stejně tak je pro nás důležitá, poněvadž se stala a byla vždycky symbolem naší státnosti, vždycky byla symbolem naší samostatnosti a existence našeho státu.

1981

Cyril Bouda si s chutí zamuzicíroval a plány měl – podle vlastních slov – ještě tak na 30 let. Čas mu však vyměřil necelou desetinu.
Japonský malíř Hokusai řekl v 89 letech: Konečně vím, jak namalovat trávu. Tak já čekám, až mi bude těch 90, jestli už to budu umět taky. Babička vždycky říkavala v Pace svým učedníkům, který se tam flinkali: Práce se plno šklebí a ty nic neděláš. Tak já se toho držím, a když jsem drobek líný, tak si vzpomenu na babičku a honem se dám do práce.

1982

Aktuálními otázkami umělecké tvorby se zabývaly i sjezdy tvůrčích svazů. Na sněmování výtvarných umělců promluvil Vasil Bilak:
Na jakou zhoubnou cestu chtěla zavést naše umění tzv. elita, nám připomíná Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po 13. sjezdu strany. Nebyli to skuteční umělci, elitáři měli vlastnost společnou všem nafoukancům, vlastní úsudky považovali za vrchol myšlení, vlastní tvorbu za jedině estetickou, nepřipouštěli její kritiku, povýšenecky přistupovali ke všem ostatním a podceňovali hlavně ty, kteří vytvářeli skutečné hodnoty. Nejeden mladý talent se tehdy pod neblahým vlivem elitářů dostal na začátku své umělecké dráhy na špatnou cestu.

1983

Rozhlasové Mikrofórum organizovalo v různých městech Československa folkové a rockové maratóny za mír a život proti jaderné válce. Na závěr roku se uskutečnil koncert v pražské Lucerně, na kterém vystoupil i Jiří Suchý:
Žádná písnička nezastaví nebo nezvrátí tok dějin, to musejí udělat lidi, ta písnička je může k tomu nějakým způsobem podpichovat nebo ponoukat. Já jsem ta generace, která válku zažila – to je zážitek na celej život – a asi by bylo velice nesprávný, kdybych si to nechával pro sebe a poněvadž píšu hry a píšu písničky, tak to promítám nějak do nich. To je samozřejmý. Zvlášť v dnešní době je to zapotřebí.

Radiodokument