Barikáda z knih (2011-2012)

Rozhlasový dokument o čtení a čtenářích je věnován Výzvě na obranu knih, kterou vyhlásil Svaz českých nakladatelů a knihkupců v zápase proti zvýšení DPH, a výzkumům Jiřího Trávníčka mapujícím vztah obyvatel ČR ke knize. Připravila Alena Blažejovská. Použitá hudba BF Orchestra (Jana Alfabeta Cindlerová, Pavel Lupač, Hana Lupačová, Lenka Dobrovolná).  Zvuk Lukáš Dolejší. Režie Radim Nejedlý.

Hovoří Alena Blažejovská, Miroslav Balaštík, Jiří Trávníček, Přemysl Hnilička. Účinkuje Ondřej Mikulášek.

Připravilo Brno v letech 2011 – 2012. Premiéra 4. 3. 2012 (ČRo 2 Praha, 22:00 – 23:00 h.). K poslechu zde. Veřejná přehrávka 22. 7. 2012 v rámci cyklu Audiokabinet – Měsíc autorského čtení, Brno (Divadlo Husa na provázku, 17:30 h.). Následovala beseda s Přemyslem Hniličkou, moderovala Alena Blažejovská.

Pozn.: Na dokument navazuje další projekt Aleny Blažejovské Jsem vaše věrná čtenářka (2012).

Lit.: Blažejovská, Alena: Zvuková ukázka: Barikáda z knih. In web ČRo, únor 2012 (anotace + ukázka). – Cit.: Zvukovou ukázkou vás v Zelném rynku pozveme k poslechu dokumentu Aleny Blažejovské Barikáda z knih, který se vysílá v neděli 4. března ve 23:05 hod. na stanici Český rozhlas 2 – Praha. Čemu je pořad věnován?

Ročně u nás vychází kolem 17 tisíc knih. Z některých svazků vyrostla 5. května 2011 barikáda na Karlově mostě, tzv. DPH hráz. Došlo k tomu v rámci Výzvy na obranu knih, kterou vyhlásil Svaz českých nakladatelů a knihkupců v zápase proti zvýšení DPH na knihy. „Jakmile se zvýší DPH, lidé přestanou knihy kupovat,“ varuje Miroslav Balaštík, šéfredaktor nakladatelství Host.

„Čtení není otázka peněz, rozhodující je fixovaný návyk,“ oponuje literární vědec, kritik a editor Jiří Trávníček, který vydal dvě knihy zpracovávající výzkum čtenářství v ČR – Čteme? (Host-Národní knihovna 2008) a Čtenáři a internauti (Host-Národní knihovna 2011). Jsme čtenářská velmoc a utrácet za knihy jsme zvyklí. Mezi knihami a internetem panují vzájemné sympatie.

Pokud vás zajímá, jak v průzkumu dopadly další mýty o vztahu obyvatel České republiky ke knize, nalaďte si tento rozhlasový dokument. Kromě Miroslava Balaštíka a Jiřího Trávníčka vás světem knih a dalších médií provede knihovník, divadelník, sběratel gramofonových desek, milovník dýmek a tvůrce internetových stránek Panáček v říši mluveného slova Přemysl Hnilička. V pořadu účinkuje v režii Radima Nejedlého Ondřej Mikulášek a zní převážně hudba kapely BF Orchestra.

Na pořad naváže za dva týdny ve stejném čase další dokument s názvem Jsem vaše věrná čtenářka. V něm kromě Jiřího Trávníčka uslyšíte i zemřelou spisovatelku Simonu Moyovou, s níž v rámci svého výzkumu natočil její čtenářskou biografii.

Lit.: Blažejovská, Alena: Barikáda z knih (anotace). – Cit.: Ročně u nás vychází 17 tisíc knih. Z některých svazků vyrostla 5. května 2011 barikáda na Karlově mostě, tzv. DPHráz. Došlo k tomu v rámci Výzvy na obranu knih, kterou vyhlásil Svaz českých nakladatelů a knihkupců v zápase proti zvýšení DPH na knihy. „Jakmile se zvýší DPH, lidé přestanou knihy kupovat,“ varuje Miroslav Balaštík, šéfredaktor nakladatelství Host. „Čtení není otázka peněz, rozhodující je fixovaný návyk,“ oponuje literární vědec, kritik a editor Jiří Trávníček, který vydal dvě knihy zpracovávající výzkum čtenářství v ČR – Čteme? (Host-Národní knihovna 2008) a Čtenáři a internauti (Host-Národní knihovna 2011). Jsme čtenářská velmoc a utrácet za knihy jsme zvyklí. Mezi knihami a internetem panují vzájemné sympatie. Pokud vás zajímá, jak v průzkumu dopadly další mýty o vztahu obyvatel České republiky ke knize, poslouchejte dokument Aleny Blažejovské. Kromě Miroslava Balaštíka a Jiřího Trávníčka vás světem knih a dalších médií provede knihovník, divadelník, sběratel gramofonových desek, milovník dýmek a tvůrce internetových stránek Panáček v říši mluveného slova Přemysl Hnilička.

Lit.: Blažejovská, Alena: „Jsme velmi silní ve zvyku mít doma knihy.“. In web Portál české literatury, 27. 1. 2012 (rozhovor). – Cit.: „Jsme velmi silní ve zvyku mít doma knihy,“ říká Jiří Trávníček (1960), literární vědec, kritik a editor, který v posledních letech vydal dvě knížky zpracovávající výzkum čtenářství v České republice. Jde o tituly Čteme? (Host-Národní knihovna 2008) a Čtenáři a internauti (Host-Národní knihovna 2011). Alena Blažejovská se jej ptá i na jeho vlastní čtenářskou biografii.

Svých respondentů se ptáš na jejich čtenářskou biografii, na jejich knihovnu. Jakou historii má tvoje knihovna?

Bydlím na sídlišti v Brně-Lesné, a to od ledna 1970, kdy jsme se sem nastěhovali do bytu po mém strýci, který emigroval do Švédska. Pokud jde o knihovnu, stýkalo se zde několik praménků. Strýc byl velký knihomol, i když to byl exaktní člověk, chemik, byl ve svých čtenářských zájmech rozkročen hodně doširoka, takový prvorepublikový vzdělanec, který uměl snad deset jazyků. Měl knihovnu přes dvě stěny a sledoval různé obory. Knihovnu zde zanechal a já jsem se do ní postupně propracovával. Bylo tam hodně knížek v angličtině, němčině, francouzštině, polštině – jeho paní byla Polka…, s ní jsem se viděl snad jednou v životě. Své pozdější polonofilství mám tedy odjinud. Ve strýcově knihovně se nacházela i spousta beletrie a také „chytré“ knížky sociologické, filozofické, ekonomické, které vycházely v 60. letech. Něco se později rozprodalo, něco se rozdalo, něco jsem přetáhl do své knihovny. Něco šlo z prostorových důvodů do sběru, to přiznávám, už bych to neměl kam dávat. Byl to takový souboj knihoven: zpočátku se ta moje krčila skromně vedle té strýcovy, později si z ní začala něco přetahovat a nakonec ji celou pozřela. Poté co jsem se oženil, do ní přibyly i knížky mé paní.

Máš tady ještě něco z té strýcovy knihovny?

On kupoval knížky ze 60. let – edici Dílna. To byla literární věda, která vycházela v Československém spisovateli, třeba tohle: Louis Aragon – Básník a skutečnost. A pak ještě malé knížečky z edice Otázky a názory, tam vycházel třeba Brecht – O literatuře nebo Lunačarskij – Umění je živé.

To jsi četl od kolika let?

Jak co…  Tady ty „chytré“, těžké knihy jsem začal číst na hraně gymnázia a vysoké školy, dřív ne. To jsem jen kolem nich uctivě – a snad i trochu bázlivě – chodil.

A co jsi tehdy hltal s vášní?

Od gymnázia jsem hodně hltal poezii. Byl jsem na to větší systematik, než jsem teď. Od poloviny 70. let se plnil blok poezie, až dosáhl rozměru jedné stěny. Něco už tady není, něco máme u ženiných rodičů v Křenovicích – blok světové poezie. A tady je ta expanzivní literární věda, trošku jazykověda, trošku filozofie. A tam v rohu, to je moje nová odborná vášeň, a to je sociologie. To je moje nejnovější láska.

Žádné mayovky, dobrodružné čtení?

Dobrodružné čtení máme u dcer, vedle. U nás to funguje tak, že ony mají velkou knihovnu v Křenovicích u babičky, kam jsme my se ženou svezli svoje vlastní dětské knížky. My tam vždycky jednou za čtrnáct dní přijedeme a něco přivezeme. U nich najdeme Harryho Pottera, Paoliniho, tedy to, co moje generace neměla. Ale tady vidíš zase KODovky, to jsou knížky, které jsem četl já ve svém dětství, a hojně.

Je důležité číst dětské knížky, nestačí začít až na gymnáziu?

Ne, to nejde, to si nedovedu představit. To by byl člověk něco jako mrzák. Řekl bych, že to je možná daleko důležitější než cokoli dalšího. Pokud tohle chybí, tak i ty další vrstvy mají chabý základ k tomu, aby účinně fungovaly. Pohádky, pověsti, říkanky, to musí být.

Takže nejdůležitější je kvalita dětské literatury. U nás byla a je kvalitní?

My jsme se tím vždycky chlubili, už za socialismu, že máme hodně dětských knížek, že máme dobré dětské autory a že je umíme vydávat. Myslím, že to nebyla pouhá propaganda, protože ve světě naše knížky získávaly ceny. Myslím, že dětská literatura pořád funguje dobře, pořád jsou nakladatelství, která umí zariskovat i něco nekomerčního. A pak bych řekl další věc, na co my Češi můžeme být hrdí a ani o tom nevíme – to jsou skvělé veřejné knihovny, kde pracují vesměs velmi dobrá dětská oddělení. Měl jsem v poslední době možnost mluvit s několika knihovnicemi a myslím si, že když tam přijde někdo bezradný, tak mu velmi dobře pomohou.

Co podle tebe patří dnes mezi kvalitní dětské knihy?

Základ je pořád stejný – to je Lada, Němcová, Erben, ruské pohádky, Hrubín… Pak nastává další vrstva: Nosov – Neználkovy příhody, ten se nám osvědčil, Lindgrenová… Následuje vrstva Harryho Pottera, Paoliniho, Letopisů Narnie,tohle já už jsem nezažil. Moje starší dcera, které je dvanáct, je schopná číst Harryho Pottera pořád dokola. Mladší se zase zamilovala do Medvídka Pú. Spousta dětských knížek je dnes podle mě udělaná jakoby na veletrhy a na to, aby získaly nějaké ceny. To je případ Petra Nikla. Kolik cen jenom získal, ale knihovnice vám řeknou, že se po něm nesahá, tedy že čtenářsky nefunguje. Děti jsou strašně spravedlivý čtenářský element, nejsou snobové, buď to zafunguje, nebo ne. Neumějí hrát takové ty naše dospělácké estetické hry.

U tebe samotného proběhla i etapa chlapeckého dobrodružného čtení?

Proběhla a myslím, že byla docela intenzivní. Ale na žádném autorovi jsem „neujížděl“ se vším všudy. Trošku jsem si vyzobal Foglara, trošku jsem si vyzobal Verna, trošku jsem si vyzobal Maye, nikomu jsem ale nepodlehl úplně, tak jako moje starší dcera podlehla Harrymu Potterovi.  K Mayovi: vyrůstal jsem v době, kdy do kin zrovna přišly slavné filmy o Vinnetouovi, takže mi to čtení těchto knih úplně vzalo. V mém čtenářském životopise jde o jedinou loupež, kterou vykonal film na knize… Trošku tam byl Batlička, hodně mě bavil Zane Grey, to byla moje velmi oblíbená dětská četba. Dobrodružství v divočině, silné typy – to se mi líbilo.

Byl jsi typ chlapce, který se s knížkou chce schovat do svého koutku, nebo jste vytvářeli společenství s kamarády, s nimiž jste si o tom povídali?

S kamarády jsme si o tom občas povídali, myslím, že Zane Grey takto mezi námi fungoval. Ale já jsem nebyl takový, že bych se potřeboval schovat do koutku. Musím ještě dodat, že v klučičím věku jsem četl věcnou literaturu. Bavily mě knížky o sportovcích, automobilových závodnících, fotbalistech. A pak jsem měl období, které souviselo s tím, že jsem chodil do kryptoskautu tady na Lesné. Byl to sice pionýr, ale dělaly se tam skautské věci. Četl jsem si knížky z tohoto okruhu, praktické – zálesáckou příručku jsem četl celý rok pořád dokola.

V tom kryptoskautu byl kladen důraz na čtení?

Ne, ne. Ale my jsme měli v názvu velkého autora. Byli jsme oddíl Jiřího Wolkera. A sehnali jsme si jeho deník šestnáctiletého skauta, což byla velká vzácnost. To nebylo ani ve spisech. Můj otec mi to pomáhal oxeroxovat. V roce 1975, kdy byla jedna kopírka v Brně nebo na celé jižní Moravě, to byl obrovský výkon. A díky tomu jsme si to četli a byla to zakládající kniha našeho oddílu.

K tvému přestupu k poezii došlo právě přes Wolkera?

To ne. Ten přestup začal až na střední škole, mezi druhým a třetím ročníkem. To už jsem začal chodit do antikvariátu, kde bylo hodně poezie, kterou jsem si odtud nosil. A pak to byl vliv mého gymnaziálního učitele, v té době mladého brněnského básníka Víta Slívy. Tehdy ještě neměl vydanou sbírku, ale publikoval v Brněnském večerníku, kde byla jednou za čtrnáct dní příloha věnovaná literatuře. Bylo to pro mě první setkání s živým básníkem, navíc to byl můj češtinář, člověk zásadních názorů, které dokázal velmi jasně prezentovat, byla to zkrátka vyhraněná osobnost.

Co sis tehdy třeba přinesl z antikvariátu?

To už si tak přesně nepamatuju. S výjimkou Březiny. Strašně brzo jsem se jím začal zabývat, byla to spalující vášeň, chtěl jsem o něm vědět všechno, znát veškerou jeho poezii. To byl vliv mé babičky, která z toho koutu Vysočiny pocházela. Jinošov, to bylo kousek i od Demla, ale o tom jsem tehdy nevěděl vůbec nic. A babička mi o svém kraji hodně vyprávěla. Ne že by ho zažila, ale Březina mi do toho kraje zapadl, třebaže je to básník exaltovaných poloh, vesmírných dálek a velkého sbratření. To mě zaujalo. Navíc jsem chtěl překonat bariéru, že Březina je těžký básník a středoškoláci to nemohou číst. Dnes už ani nevím, co jsem si z toho odnesl, ale zajímal mě spíš raný Březina než pozdní.

Jak vypadala výuka na Filozofické fakultě v době, kdy jsi studoval?

Výuka, to jsou hlavně učitelé a spolužáci. Začnu od toho druhého. Sešli jsme se výborná parta. Tehdy ještě existovaly studijní skupiny – kroužky dvaceti lidí, kteří se nutně stýkali vícekrát, čímž se i více poznali. A já jsem měl výborné prostředí lidí, kteří hodně četli, psali, měli snahu něco dělat, takže jsme si hned zorganizovali časopis, veřejná čtení atd. To mě hodně ovlivnilo, protože vznikla hustá síť kontaktů, vztahů, doporučení, vymezování – tohle ano, tohle ne, proč ne atd. A pak to jsou učitelé – mí skvělí učitelé na bohemistice: Mirek Čejka pro úvod do studia jazyka, velmi rád vzpomínám na Karla Palase, který nás měl na 19. století a učil tradičním výkladovým způsobem, vůbec si to však neulehčoval, a pak samozřejmě Milan Suchomel, u kterého jsem psal i diplomovou práci a se kterým jsem navázal přátelství, které přetrvává. S vděkem vzpomínám i na Dušana Šlosara, který do nás vtloukl filologické řemeslo, takový ten poctivý jazykový rozbor po jednotlivých plánech.

Na jaké téma jsi psal diplomovou práci?

V té době mě zajímal Jan Skácel, ke kterému jsme taky chodili „na rozumy“. Ale já jsem psal práci ne o básničkách, ale o jeho novinářském období 1945–52. Seděl jsem v archivu a probíral si Rovnost, do které psal. Nutno říct, že jemu se nelíbilo, že to dělám. To bylo období kolem února 1948, a on psal ve velké míře tak, jak se v té době psalo, ale vystřízlivěl z toho velmi brzo.

Kdy ses poprvé setkal se Zdeňkem Kožmínem?

On v té době nemohl působit v univerzitní sféře, učil proto na gymnáziu v Zastávce. Seznámila mě s ním spolužačka, která byla jeho žačkou ze Zastávky. Tam jsme začali chodit až po fakultě, v roce 1985, v době, kdy byl jako šedesátiletý penzionován. Měl dohodu s ředitelem gymnázia, že ho tam nechá za dvou podmínek: že nebude veřejně vystupovat a nikam nic psát a že odejde přesně v šedesáti letech.

Zdeněk Kožmín byl tvým vzorem, nebo spolupracovníkem a přítelem?

Všechno dohromady. Byl to vynikající člověk velké lásky k literatuře, nesmírně vlídný. I jeho pohled na poezii mi jednu dobu byl velmi blízký. To je to období, kdy mu vyšly Interpretace básní, což bylo v roce 1986. To byla jedna z odborných knížek, na kterou nejraději vzpomínám. Ale posléze se naše pohledy docela lišily, aniž jsme si překáželi. Dělali jsme spolu knížku o dějinách české poezie po roce 1939, ale tam už bylo vidět, že on je kontemplativní typ, který chce v poezii vidět poslední konstanty, existenciálno, kdežto mě baví i komunikace kolem poezie a historické kontexty.

Jak sis v době studií představoval svou další dráhu?

To byla doba, kdy člověk musel přistupovat na jisté kompromisy. Uvažoval jsem, jak to zvládnout, učit současnou literaturu a nemoci učit třetinu autorů, které režim vyřadil. Fascinoval mě třeba kamarád, středoškolák, který se stal hlídačem jenom proto, aby mohl číst. Tak jsem si říkal, že po fakultě bych mohl takhle strávit pár hlídačských let, než se to nějak usadí. Ale pak naštěstí docela rychle zaburácely dějiny a tohle dilema učinily lichým.

Záleželo pak na potřebě a nabídce, na kterou oblast literatury se budeš soustředit, nebo sis to zvolil sám?

Tak i tak. Věděl jsem, že mě zajímá moderní literatura, o níž jsem psal recenze do Rovnosti a Brněnského večerníku. A pak mě také bavil samotný obor, literární věda, takže jsem četl hodně knížek z teorie literatury. Ale rozhodně jsem nechtěl být čistým teoretikem, jakými jsou dnes někteří mí mladší kolegové. Zabývají se oborově pouze teorií – čtou teorii, píší teorii; a beletrii skoro vůbec; jako by jim snad i trochu překážela. To je pro mě zcela nemyslitelné, že by člověk mohl být celý život jenom teoretikem, který píše a bádá o jiných teoreticích. Na to musí každý dojet. V okamžiku, kdy vám vyschne ta spodní čtenářská řeka, taková ta bazální čtenářská erotika, duševně končíte. A když vyschne, tak ani teorie za nic nestojí.

Máš pro sebe rozděleno, co je kvalitní literatura a co je nižší čtivo? Co si čteš v tramvaji, na chalupě?

Do tramvaje knížky nenosím, nosím je do vlaku. V tramvaji se většinou učím slovíčka. Dost cestuji mezi Prahou a Brnem a tam mám docela rád žánr lepší publicistiky typu knižních rozhovorů. Ale velmi rád čtu ve vlaku nonfikciální literaturu, jako jsou deníky, memoáry. Delší plocha jako těžký román se do vlaku moc nehodí, ten čtu rád až večer, kdy všechno ztichne, nebo na chalupě. Jinak na dualitu vysoká literatura versus čtivo věřím stále méně.

Můžeš popsat svou typickou čtenářskou situaci? Praská krb, venku je tma – nebo jak to vypadá?

U nás doma nepraská krb, ale možná tak akorát něco v ústředním topení… To je tak: až jdou naše holky spát, tak od půl deváté do dvanácté, to je ten nejkrásnější čtenářský čas. Sedím v křesle a mám tam čaj, k tomu si pustím hudbu. V té hudbě nesmí být žádná slova a musí to být klasika mezi barokem a romantismem.

K současné české próze si pouštíš klasiku?

Ano. Teď mám takové období, že jsem si koupil čtyři cédéčka Mozartových kvartet, tak to si k tomu pouštím. Ale čtu polského klasika – Władysława Reymonta, Komediantku, což je román z hereckého prostředí. Ale co jsem četl naposled ze současné české prózy, to bych si musel vzpomenout; začítá se mi do ní stále hůř a hůř. Spíš hodně světové, čím dál víc. Přistihuju se, že s výjimkou Jana Nováka v ní nemám autora, na jehož novou knihu bych se vysloveně těšil.

Čteš třeba Michala Viewegha, Simonu Monyovou?

Samozřejmě. Michal Viewegh je vlastně ten poslední autor. Nečetl jsem toho nejnovějšího, Mafii v Praze, ale četl jsem jeho Deník. A Simonu Monyovou jsem také četl, i proto, že jsem s ní nahrával její čtenářskou biografii. To je ten projekt, na kterém pracujeme. A měl jsem s ní jedno docela dlouhé povídání celé odpoledne. Možná tři knížky jsem od ní četl všehovšudy.
Řekni mi, co čtou ostatní

Jiří Trávníček. Foto Karel Cudlín

Jak ses dostal k tomu výzkumu, jak ses propracoval k sociologii?

Já jsem vždycky literaturu bral jako komunikaci. Jezdil v jsem v 80. letech do Nitry. To bylo skvělé pracoviště literární teorie, tzv. Nitranská škola, kde se promýšlely právě komunikační modely, a to v nejrůznějších souvislostech. Hodně se tam mluvilo i o čtenářích. Na čtenáře mě přivedl i můj učitel Milan Suchomel, který nám zadával ke studiu text týkající se čtenáře, např. z německé oblasti, slavné Kostnické školy. Takhle jsem si to skládal a začal o tom v 90. letech psát. Ale to byl takový ten čtenář přes text, říká se mu „modelový“, „strukturní“ nebo „implikovaný“, tedy jaké čtení to které dílo předpokládá. Ale pak jsem si říkal: to je málo, to je pořád spekulace zevnitř textu. Člověk by se měl zajímat i o to reálné, empirické fungování. A tak jsem si začal mezi svými studenty dělat průzkumy, co čtou, začal jsem se ptát, jak se jejich čtení vyvíjelo, chtěl jsem, aby mi psali své čtenářské biografie. Říkal jsem si: vždyť to je potřeba udělat i na vzorku celé české populace; vždyť to tady nikdo nikdy nedělal. To dobré, co vzniklo, dělal v 80. letech Aleš Haman, ale tehdy se nešlo ptát na oblíbeného autora, protože bychom se dozvěděli něco, co jsme třeba nechtěli, že třeba má oblíbeného Kunderu či Škvoreckého… A je také několik pěkných výzkumů mezi dětmi a mládeží ze 60. let. Ale takové to klasické reprezentativní šetření, které se dělá všude jinde v civilizovaném světě, se tady nedělalo nikdy.

Čím jsi začal?

Navštívil jsem tehdejšího ředitele Národní knihovny Vlastimila Ježka a řekl jsem mu, že to má v Národní knihovně tradici a že bych byl rád, kdyby se obnovila. Oslovil jsem i tehdejšího ředitele své instituce, tedy Ústavu pro českou literaturu AV ČR, Pavla Janouška. Oba pánové byli pro, a tak jsem kontaktoval i Víta Richtera, který je ředitelem Knihovnického institutu. A šlo se do toho. Pomohlo nám ministerstvo kultury, které nám dalo peníze na agenturu a na vydání knížky, bez toho by to nešlo. A pak jsme získali peníze na druhý výzkum. Třetí výzkum chceme dělat v roce 2013 a pak už to bude jednou za čtyři, za pět let.

Jak to prakticky vypadá?

Výzkum se musí připravit hodně dopředu. Musí se formulovat otázky, škály – a pak se teprve v konkurzu vybere agentura. My jí dáme svůj dotazník, naše požadavky, a oni udělají tzv. pilotáž. Prověří to na vzorku tak dvaceti lidí a řeknou, tohle funguje, tohle nefunguje, tohle musíte změnit. Takže se to ještě dopiluje a pak teprve to pomocí sítě svých terénních pracovníků, tazatelů, rozhodí na 124 míst v republice a sbírají.

Co všechno vás tedy zajímalo?

To je klasická statistika, reprezentativní šetření. Pracuje se s celou populací a zajímá nás, co lidé čtou, kolik času věnují čtení, jak souvisí čtení s jinými jejich aktivitami, volnočasovými, mediálními, jak často chodí do knihoven, kolik knížek si kupují, kolik za ně utrácejí, kde sbírají informace o knihách, jak souvisí čtení s jejich zaměstnáním, co čtou, jaký je jejich nejoblíbenější autor… Čili nejenom čtení jako takové, neboť čtení se vždycky musí vymezit vůči jiným médiím, a musíme vědět, jak to ten člověk má ve vztahu k volnému a vázanému času. Ale my jsme si moc nevymýšleli, inspirovali jsme se tím, jak se to dělá jinde, už proto, abychom se mohli srovnávat s ostatními zeměmi. Statistickým čtenářem je tedy pro nás ten, kdo o sobě řekne, že za rok přečetl aspoň jednu knihu, jakoukoliv a k jakémukoliv účelu. Takhle se to dělá v Polsku, v Německu, v Kanadě, v USA.

Už proběhly dva výzkumy, vyšly dvě knížky. Čím se lišily?

Mezi lety 2007 a 2010 podstatně ubylo lidí, kteří knížky nakupují. Neubylo tak moc lidí, kteří čtou, a neubylo tak moc lidí, kteří chodí do veřejných knihoven. Kdybychom se podívali hlouběji, co nám ta data řekla, tak se ukazuje, že se objevuje fenomén otevírajících se nůžek. Že chudí chudnou a bohatí bohatnou. Chudí v prvním i druhém slova smyslu – ekonomicky i kulturně. Nás zajímá především to druhé. Od čtení odpadá daleko víc lidí se základním, tj. nejnižším vzděláním, než těch na druhém konci. Zvýšil se počet těch, kteří čtou velmi nadprůměrně, ale také narostl počet těch, kteří nečtou vůbec.

Čím je způsobeno, že se u některých posiluje čtení? Mají víc volného času, nebo víc peněz na knížky?

Vychází nám, že čtení není primárně otázkou peněz. Důležitou roli hraje volný čas. Ale ani ten není rozhodující. Rozhodující je fixovaný návyk. A ten musí být fixován v prvním prostředí, kterým je rodina. Peníze skutečně nejsou ve vztahu ke čtení to nejpodstatnější. Když si chci číst, tak mám kamarády, knihovny a okolí, které je schopno se mi o knížky postarat. Nebo okruh antikvariátů, Levných knih… Kde je zájem a vztah, tam se vždy najde cesta.

Co ten výzkum o nás zjistil, čím jsme lepší, nebo horší než okolní národy?

Ptali jsme se na dospělou populaci, patnáct let a více. A ukázalo se, že jsme čtenímilovná populace. Řadí nás to ke čtenářské evropské špičce, což je Skandinávie a Pobaltí. Pokud se týká subtilnějších sdělení, nutno říct, že u nás je výrazně větší genderový rozdíl než jinde v Evropě, tedy ženy čtou výrazně více než muži. Další podstatné sdělení je to, že fungujeme velmi dobře v kulturním standardu. Není rozdílem věk, u nás se čte v každém věku. Čili neexistuje tu bariéra jako jinde, kde čtení s věkem upadá. Výrazně je to vidět v Německu či Polsku. A nemáme ani demografickou bariéru. Není tak velký rozdíl, v jakém sídle člověk žije. Venkov nijak výrazně nezaostává za středními městy a ta zase nijak výrazně nezaostávají za velkoměsty. Další věc je, že jsme velmi silní ve zvyku mít doma knihy, domácí knihovny. A další zvyk, který nás může šlechtit, je, že jsme zvyklí knížky kupovat jako dárek. Vánoce, narozeniny máme stále spojené s knihou, což třeba v Americe není.

Nazýváš to zvykem, který nás šlechtí. Jak bys vysvětlil, proč je důležité čtení? Není to jen naše apriorní, dávno už neplatná představa, že není možné se šlechtit jiným způsobem?

Šlechtit se lze jakýmkoliv způsobem a nechť se šlechtíme… vzhůru do toho. O tom taky přemýšlím – co by bylo, kdyby čtení zmizelo. Ale dost dobře si to nedokážu představit. Katastrofické vize z 80. let, že televize a všechna ta agresivní vizuální média čtení upozadí, se nenaplňují a podle mě už to ani není možné. Nedovedu si představit, že by čtení zmizelo. To by pro nás totiž přestala existovat podstatná část světa. Ztratili bychom k ní klíč. Můžeme narýsovat science-fiction, že bychom nečetli. Na vysoké škole si představíš medika, který místo skript z anatomie bude mít počítačové programy, kde se mu bude všechno ukazovat v obrázcích, filmových smyčkách. Ale i tak si myslím, že i on, aby se tu anatomii naučil, bude potřebovat písmo, tedy knihu, aby si to zafixoval. Nedovedu si představit, že bychom se mohli vzdělávat jen přes vizuální média. Ta mohou být vhodným doplňkem, ale ne základem. Další věc je, že čtení je bránou do kultury, civilizace. Kdo touhle bránou projde, může už projít všemi dalšími, jako jsou mediální návyky včetně rozhlasu, televize, počítačů. Když ale začneš u televize a nemáš zafixované čtení, tak to nezafunguje. Je známo, že děti, které pravidelně čtou, lépe vnímají televizi, protože si umí její sdělení více strukturovat.

Je důležité, z čeho čteme? Záleží na tom, zda se čte z knihy, nebo z obrazovky?

My jsme se na to ve výzkumu – jestli si naši občané jsou schopni představit situaci, že by četli pouze digitálně, že by neexistovaly knížky, že by nebylo žádné papírové médium. A zhruba tři čtvrtiny řekly, že si to nedovedou představit. Zajímavější než tohle sdělení je, jak se to dělí generačně. Čím jsme mladší, tím je představa, že budeme číst jenom v digitálním prostředí, možnější. Ale ani pro nejmladší generaci 15–24 let to není zdaleka většinový názor. Budeme mít čtečky, počítače, tablety, kde budou texty uloženy. Ale přece jen si myslím, že nejsme schopni opustit návyk ke knize jako artefaktu. Když místo pěti set svazků budeš mít v regálu čtečku, tak oko nemá na čem spočinout, papírová kniha kromě jiného skýtá i vizuální potěchu. Naše kultura – tím myslím západní civilizaci – spojila čtení, kulturu písma s artefaktem knihy, s oním hřbetem, který na tebe kouká z knihovny. A návyk se toho dotýkat, přivonět, pohrát si se stránkami, s papírem, který bereme jako ušlechtilý materiál, je tady silně zakódován. Jeden americký autor napsal, že přechod z knihy tištěné na knihu elektronickou bude stejný, jako když jsme kdysi přešli ze svíčky na žárovku. Myslím si, že to bude daleko subtilnější dělba kompetencí. Odborné knížky, referenční příručky, ty asi ano. Ty do digitálního prostředí přejdou jako do svého prvního média. Ale nemyslím si, že by to platilo pro beletrii nebo dětské knihy.

Jak výzkum ukazuje konkurenci nebo naopak partnerství knihy a rozhlasu, televize, internetu?

Nechtěli jsme to stavět proti sobě, myslíme si, že člověk dnes žije multimediálně a v různých médiích si posluhuje různými věcmi. Pokud chceš, abych to nazřel přece jenom optikou souboje, tak nám vychází, že největšími nepřáteli knihy jsou televize a vůbec vizuální média, o něco menšími nepřáteli jsou média auditivní (tedy hlavně rozhlas) a nejmenším nepřítelem je internet. Zní to možná paradoxně, většinový názor to vidí jinak. Ale všude, kde se takovéto výzkumy dělají, to vychází takhle: častí uživatelé internetu jsou i častými čtenáři.

Jaký je tvůj názor na současnou paniku, že se zvýšením DPH na knihy hrozí úpadek čtenářství, potažmo vzdělanosti celého českého národa?

Nemám rád hysterický tón nikde, a proto mi nesedí ani tady, jakkoli chápu, že výzva Svazu českých knihkupců a nakladatelů je vedena dobrými úmysly. Problémem vztahu ke knize není primárně cena. Další věc je, že u nás je překnížkováno, trh si s množstvím 17 000 titulů neví rady a mnoho potenciálních nabyvatelů knih to odrazuje. I knihkupci říkají, že kdyby bylo méně knížek, tak se jich víc koupí. Ono by to i zklidnilo celou oblast knižního trhu a nakladatelů. Ti také čekají, že se knižní trh začne čistit, chovat se racionálněji, třeba i víc ekonomicky. Nebude to tak, že 85 procent knížek jsou první vydání, což je pro nakladatele velice náročné. Za první republiky to bylo zhruba padesát na padesát, padesát knížek byla první vydání a padesát druhé a další vydání. Není to tedy jen otázka DPH. Jakkoli DPH může způsobit, že cesta ke knihám se prodlouží některým sociálním skupinám, tedy lidem nejmladším a nejstarším, a také lidem nejchudším. To se ukazuje i v našem výzkumu. Zopakujme: cesta ke knize není primárně záležitostí peněz, ba ani času, ale vztahu a návyku.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)