Příběhy 20. století – Za pomoc je čekala smrt (2012)

Mikuláš Kroupa.

Připravil Český rozhlas Česko + Post Bellum v roce 2012. Premiéra 29. 4. 2012 (ČRo Česko, 10:05 h.).

Lit.: Kroupa, Mikuláš: Za pomoc je čekala smrt. In web ČRo Česko, květen 2012 (článek). – Cit.: Někomu popravili rodiče, jiný ztratil lásku. Někdo se musel tři roky ukrývat ve stodole a každý den se probouzet s hrůzou, že riskuje život svůj i svých blízkých, jiný byl probuzen, vyhnán v noční košili ven, jeho dům srovnali se zemí a ještě ten samý den se ocitl v koncentračním táboře. Taková byla doba před 70 lety.

Na jaře před 70 lety začali z Anglie do protektorátu vysílat parašutisty. Podařilo se jim obnovit radio spojení se zahraničím, vybudovali odbojářskou síť, zabili Heydricha. Kdokoliv jim pomohl riskoval život. Slavné Kubiše a Gabčíka zná každý, málokdo ty, kteří jim pomáhali, a dopadla na ně zuřivá nacistická odveta.

Lidé byli hrozně zvědaví

František Hovora se narodil 7. srpna 1914 v Pardubicích. V červnu 1942 skrýval radiotelegrafistu skupiny Silver A Jiřího Potůčka. Po atentátu na tři roky zmizí. Zemřel v Pardubicích 9. ledna 2011.

Krátce po atentátu ho prosí o pomoc radiotelegrafista ze Silveru Jiří Potůček. František ho ukryje, i s vysílačkou. Potůčkovi i dalším parašutistům v Pardubicích pomáhá čím dál víc lidí a riziko prozrazení roste. František proto spolu s matkou město opouští. Když se později matka Františka vrací do Pardubic v domnění, že hlavní vlna zatýkání přešla, je zatčena a popravena.

O její smrti se František dozvídá z pouličních tlampačů. Sám se skrývá v lese, kam mu jídlo nosí jeho známý. Přichází zima a v lese by umrznul. Je zoufalý. Pomoc najde ve statku u rodiny Míčových. Nejprve se ukrývá ve stodole, později může do pokojů.

„Němci přišli a pročesávali celou vesnici. Z úkrytu jsem je sledoval. Přes den jsem musel být opatrný, pokud možno, vůbec jsem ven nechodil. Lidé v okolí nebyli zlí, jenom hrozně zvědaví,“ vypráví Hovora. Tři roky ze statku prakticky nevyjde.

Dům v Pardubicích, který před lety opustil, nachází po válce pobořený a vyrabovaný. Proto odchází do Karlových varů. Po roce 1948 je obviněn z napomáhání výsadkářům sloužícím kapitalistickému imperialismu. StB ho pronásleduje, ale uvězněn není.

V lágru ztratila lásku

Marie Bednaříková se narodila se 27. září 1921 ve Velkém Újezdu u Olomouce. Její bratr Bohumil Bednařík v lednu 1940 utekl do Anglii a byl zařazen do para-skupiny CHALK. Po atentátu zahájil K. H. Franka odvetnou Akci E, při které gestapo zatklo příbuzné politiků a vojáků, kteří emigrovali do zahraničí. Od 17. září 1942 Nacisté postupně uvěznili dva tisíce lidí, kteří byli shromažďováni v okresních věznicích a poté převezeni do Svatobořic. Celkem táborem prošly více než tři tisíce. S rodiči lágr přežila.

Čtvrtek 17. září 1942, tři a půl měsíce po atentátu buší gestapo na dveře statku v Újezdu. Marii, matku, otce a jedenáctiletou sestru nakládají do aut a vezou do věznice v Lipníku. Otce vyslýchají v brněnských Kounicových kolejích, nutí ho dívat se na dvůr, kde se každý den konají hromadné popravy.

Dokola jim opakuje, že o synovi nic neví, že na začátku války prostě zmizel. Prosí za rodinu. Po několika dnech se s nimi setkává ve Svatobořicích. Spí na palandách pro šest vězňů. Maminka denní příděl chleba přerozděluje, sama nenápadně jí nejméně. Vězni jsou ponižováni, mučeni hladem a zimou. Po roce propouští její zbídačenou matku Antonii, později i ostatní z rodiny. Prý jim pomohl táborový lékař Labonek.

„Před válkou jsem chodila s jedním chlapcem. Když mě zavřeli, tak za mnou byl. Řekla jsme mu: ´Podívej, kdo ví, jestli se odsud vrátím. Nečekej na mě.‘ Vrátila jsem se, ale měl jinou. Pak se ke mně chtěl vrátit, ale já už nechtěla. Válka nás rozdělila,“ se slzami v očích vypráví Marie Bednaříková.

Lidice poklidná vesnice

Milada Cábová se narodila se 1. března 1924 v Lidicích. Po atentátu byla spolu se svou matkou a s dalšími ženami převezena do koncentračního tábora Ravensbrück. Na konci války přežila pochod smrti. Dnes opět žije v Lidicích.

9. června 1942 se setměním vjíždí do Lidic auta plná vojáků. Nacisté vyhánějí obyvatele z domů, Někteří kráčí ještě v nočních košilích. Rozdělují je. Děti na jednu stranu, matky na druhou. Všichni pláčou a prosí o smilování. Ženy odváží na nádraží. V podvečer se před vězeňkyněmi otvírá brána pracovního lágru Ravensbrück. Řev, rychle do řady, spočítat.

Ostatní vězeňkyně před nimi zatajují, co se v Lidicích stalo. 2. května 1945 jsou vězeňkyně zachráněny Rudou armádou. Jsou svobodné, cestují domů. Na hranicích je lidé vítají a vyjadřují jim upřímnou soustrast. Teprve teď se dozvídají, co se stalo. Jejich nejbližší jsou zavražděni, domovy vypáleny a srovnány se zemí. Mnohé z nich vysílením a bolestí omdlévají. Milada zažije šťastné shledání se svým snoubencem.

Říká, že skutečnou hrůzu poznala až dlouho po válce, když měla sama děti: „Když se mi narodil Lubor, když jsem ho chovala, teprve jsem si uvědomila: ‘Kriste pane!´ To bylo něco strašného, když takové malé dítě máma musela dát. Když se jí to dítě drželo a volalo: ´Maminko, maminko, nedávej mě, já od tebe nechci!´“ dojemně popisuje v rozhlasovém dokumentu Milada Cábová.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)