Osudy – Ivan Vyskočil 1/10 (2013)

Přidal: Přemek |

Duben 30, 2013

Rozhlasové vzpomínky spisovatele, divadelníka a pedagoga. Připravil Jiří Vondráček.

Natočeno 2013. Premiéra 29. 4. – 3. 5. a 6. – 10. 5. 2013 (10 x 30 min).

Lit.: -jvk- (= Vondráček, Jiří): Osudy Ivana Vyskočila. In web ČRo 3 Vltava, duben 2013 (článek). – Cit.: Rozhlasové vzpomínky divadelníka, spisovatele a pedagoga uslyšíte na Vltavě v desetidílných Osudech, které připravil Jiří Vondráček. Poslouchejte od 29. dubna každý všední den vždy v 11:30.

Ivan Vyskočil studoval po maturitě na Akademickém gymnasiu (1948) nejprve na dramatické konzervatoři, potom na DAMU herectví a režii (1949–1952) a na Filosofické fakultě University Karlovy pedagogiku, filosofii a psychologii (1952–1957). Už od dob studií pracoval jako pedagog a psycholog v nápravných zařízeních pro mládež a vyučoval tyto obory rovněž na AMU.

Jeho literární a divadelní začátky jsou spjaty s přípravou tzv. text-appealů, které v letech 1957–1958 uváděli v Redutě s Jiřím Suchým. Spolu pak v roce 1958 založili Divadlo Na zábradlí. Ivan Vyskočil zde byl nejprve uměleckým šéfem a jako autor, herec a režisér v něm působil do roku 1962.

V roce 1963 poprvé začal vytvářet své NEDIVADLO, které s mnohými přestávkami, překážkami, v různých prostorech a s rozličnými spolupracovníky, provozoval až do začátku roku 1990. Od této doby se plně věnuje pedagogické práci na DAMU, kde založil a po řadu let vedl katedru autorské tvorby a pedagogiky.

Doktor Ivan Vyskočil je osobnost v mnoha ohledech výjimečná a jakémukoli běžnému zařazení se vymykající. Přestože je autorem několika povídkových sbírek (Vždyť přece létat je tak snadné, 1963; Kosti, 1966; Malé hry, 1967; výbor A jiné povídky, 1971), za spisovatele se nepovažuje, a ačkoliv je rovněž autorem četných divadelních textů, nejspíš by nesouhlasil ani s označením „dramatik“, právě tak jako – třebaže získal herecké školení a kromě vystupování Na Zábradlí a v NEDIVADLE hrál v několika filmech, účinkoval a účinkuje v rozhlase a v televizi – nepovažoval svou „jevištní“ existenci za herectví, alespoň ne v onom vžitém smyslu. Neboť jeho tvorba zahrnuje a přímo předpokládá autorství, herectví, režii, a ovšem i složku diváckou v jednom.

To vše vyplývá z Vyskočilova osobitého přístupu k divadelní práci: jeho NEDIVADLO představuje svébytný typ improvizovaného divadla, které se realizovalo jako otevřená dramatická hra, v níž každý z jejích partnerů přebíral odpovědnost za určité společné téma.

Lit.: Pavlovský, Petr: Mikrofon jako přirozený partner. In Týdeník Rozhlas 23/2013 (recenze). – Cit.: Koncem dubna oslavil profesor Ivan Vyskočil čtyřiaosmdesáté narozeniny. Zřejmě při této příležitosti natočila Vltava s žijící legendou moderního českého divadla desetidílné memoáry, jejichž poslední část odezněla v repríze na Den matek (12. května) po půlnoci – tedy vlastně už v pondělí.
Tento dramatik, herec a divadelní pedagog poznamenal vývoj českého poválečného divadla jako málokdo. Hlásí se k němu desítky tvůrců několika generací, které svým originálním způsobem vychovával jak před listopadem 1989 (na malostranské LŠU pro dospělé), tak i po něm na DAMU. Řekne-li se slovní improvizace, zazní většině českých divadelníků jméno Ivan Vyskočil.
Pro ty, kteří Vyskočilovu tvorbu dobře znají, byly nejzajímavější první díly – vzpomínky na předdivadelní dětství a mládí. Před naším vnitřním zrakem vyvstal prvorepublikový Spořilov, pražská periferie, nazývaná sarkasticky též Dluhovice; bydleli tam většinou „noví Pražáci“ z nižší střední vrstvy, kteří se pořízením malého domku zpravidla celoživotně zadlužili. Jakožto žák kdysi dosti průměrný jsem s potěšením poslouchal školní vzpomínky pana profesora o jeho „nevalném prospěchu“. Ale také se závistí: poslední generace, které se ještě dostalo opravdu kvalitního středoškolského vzdělání – maturita na jaře 1948!
Zřejmě zcela spontánně začínal Vyskočil tím, čím pak celý život pokračoval a s čím dodnes neskončil: verbální kontaktní improvizací. Neboť čím jiným byla ta „baventská“ vystoupení na studentských brigádách, o kterých mluvil jako o prae-text-appealech? Nebo později předvánoční účinkování v „rozhlasovém automobilu“, kam zval děti na živé vyprávění pohádek? Vyprávět a podněcovat partnery k témuž – to je základ dialogické situace, která má šanci vyvinout se v situaci dramatickou.
Z hlediska světové divadelní historie je Vyskočilovo působení nejvýraznějším českým podílem na tzv. druhé divadelní reformě. Spoluzakládal Divadlo Na zábradlí, v letech 1958–1962 zde působil jako režisér činohry a umělecký vedoucí. Poté (1963) založil Nedivadlo. Pod touto značkou kočoval několik desetiletí s různými partnery. Z nich nejvýznamnějšími byli herec, redaktor Amatérské scény a spisovatel Pavel Bošek a herec a překladatel Leoš Suchařípa; za „nomalizace“ mezi ně postupně patřily vlastní odchovankyně: Vlasta Špicnerová (později loutkoherečka v angažmá v ND Liberec a ÚLD Praha), Barbora Hocková; v osmdesátých letech pak i dramaturg Otakar Roubínek.
Ivan Vyskočil nebyl žádný disident, ale potíže s režimem měl permanentní. Každému bylo totiž jasné, že pokud bude smět vystupovat, bude improvizovat. Předběžná cenzura nebyla možná. Za „normalizace“ pořádal mimo jiné v Malostranské besedě takzvané Kuchyně Ivana Vyskočila, kde četl různé verze svých textů, aby si ověřil jejich možný smysl a fungování u publika. Zval sem jako partnery různé hudebníky: vystupovali s ním například kabaretiér, režisér, dramatik a sběratel šlágrů Přemysl Rut či skladatel a klavírista Martin Smolka.
Nás pochopitelně obzvlášť zajímají Vyskočilovy tvůrčí kontakty s rozhlasem. Nebylo jich málo, a jak sám přiznal, rozhlas mu je jako médium daleko bližší než film. Přirozeně, protože jeho divadlo bylo vždy především verbální, a ne „obrazové“: spoléhalo na slovní, a nikoli fyzickou akci. Vyskočil napsal několik rozhlasových textů, která se staly podkladem vynikajících inscenací doma i v cizině (Horčičkova režie Cesty do Úbic), nezmíněny zůstaly skvělé Hovory u kulatého stolku (v Českém rozhlase je inicioval Michal Lázňovský).

Radiodokument