Vltavský poledník – Česká společnost na přelomu 19. a 20. století – za císaře pána a jeho následníka arcivévody Františka Ferdinanda (2013)

Mládí

František Ferdinand Rakouský se narodil ve Štýrském Hradci jako nejstarší syn arcivévody Karla Ludvíka (bratra císaře Františka Josefa) z jeho druhého manželství s princeznou Marií Annunciatou Neapolsko-sicilskou. O dva roky později se narodil Františkův bratr arcivévoda Otto (pozdější otec posledního habsburského císaře Karla I.), proslulý mnoha milostnými pletkami a skandály, jejichž následky ho nakonec v jedenačtyřiceti letech připravily o život. Životní dráha arcivévody Františka Ferdinanda se ubírala podle předem daného habsburského rodového řádu, v němž mužští potomci byli určeni pro vojenskou anebo pro duchovní službu. Prodělal důstojnickou kariéru u pěchoty a u jezdectva, v roce 1888 sloužil v hodnosti majora krátce v Praze u 102. pěšího pluku (jakožto člen panovnického rodu bydlel na sídelním Pražském Hradě).

V letech 1890–92 sloužil, coby plukovník, u husarského pluku v Ödenburgu (dnešní Šoproni) v Uhrách, kde se mezi důstojníky, vojskem i šlechtou setkal s nacionalistickým a separatistickým smýšlením, k němuž, a následně i ke všemu maďarskému, získal hluboký odpor, který v něm po zbytek života zůstal hluboce zakořeněn. Po tragické smrti císařova syna korunního prince Rudolfa v roce 1889, s nímž ho poutalo přátelství, byl císařův synovec arcivévoda František Ferdinand všeobecně považován za následníka trůnu. František Josef I. však tuto skutečnost oficiálně potvrdil až o osm let později.

Na počátku 90. let 19. století podnikl František Ferdinand desetiměsíční námořní cestu kolem světa včetně zastávky ve Spojených státech amerických, z níž si později mj. poznamenal: „Obyvatelům Unie nelze upřít jistý smysl pro velkolepost, a to i v charakterových rysech, ten se však někdy projevuje dosti bizarním a groteskním, ba dokonce až nechutným způsobem… Vedle obdivuhodných výtvorů filantropického ducha se tu prezentuje křiklavý egoismus, který vidí v druhých lidech pouze objekty vhodné pro využití, a nikoli cítící bytosti…“ V létě roku 1895 se náhle prudce zhoršil zdravotní stav arcivévody Františka Ferdinanda a lékaři u něho konstatovali propuknutí plicní tuberkulózy.

Na jejich doporučení se musel několik let léčit v Alpách a u moře. Až roku 1898 byl lékařsky shledán za úspěšně vyléčeného a mohl opět nastoupit vojenskou službu, v níž se stal zástupcem císaře ve všech vojenských záležitostech v mocnářství. Těchto několik let strávených doslova mezi životem a smrtí zřejmě definitivně zformovalo arcivévodův charakter: převládla pevná a neústupná vůle a houževnatost, ale typické se pro něho staly i jistá míra prchlivosti a netrpělivosti. Záhy se začalo proslýchat, že na arcivévodovu vůli uzdravit se měla rovněž nemalý vliv jistá mladičká hraběnka ze starobylého českého šlechtického rodu Chotků z Vojnína…

Modenské dědictví

V listopadu roku 1875 zemřel ve Vídni bezdětný poslední vládnoucí vévoda z Modeny a rakouský arcivévoda František V. d´Este a podle testamentu ustanovil univerzálním dědicem rodového majetku prvorozeného syna arcivévody Karla Ludvíka, tehdy dvanáctiletého Františka Ferdinanda. Mladý arcivévoda tak zdědil nejenom povinnost připojovat ke svému jménu přídomek „d´Este“, ale rovněž nesmírně veliký majetek (po smrti svého otce arcivévody Karla Ludvíka v roce 1896 pak ještě zdědil zámek v Artstettenu). Modenské dědictví se vedle Vídně, Bavorska a Čech nacházelo především v Itálii, v Benátkách a Modeně (mj. k němu patřila též slavná vila d´Este v Tivoli u Říma, postavená v 16. století pro kardinála Ippolita II.).

Slavný italský rod Este vládnoucí ve Ferraře a Modeně, jehož historie sahá hluboko do 11. století, se s habsburským rodem spojil v roce 1771 sňatkem arcivévody Ferdinanda (syna císařovny Marie Terezie) a princezny Marie Ricciardy Beatrice von Modena-Este. V roce 1780 převzal arcivévoda Ferdinand následnictví po dědovi své ženy a později se stal rovněž místodržícím Lombardie (a také zakladatelem vedlejší habsburské rodové větve d´Este); v letech 1814–60 vládli modenskému vévodství Habsburkové, po sjednocení a osamostatnění Itálie rod Este přesídlil do korunních zemí Rakouského císařství a v roce 1875 vymřel po meči. Po sarajevském atentátu na Františka Ferdinanda přešel majetek a titulatura „d´Este“ na arcivévodu Roberta Rakouského (1915–1996) druhorozeného syna císaře Karla I. V současné době je hlavou rodové větve Este Robertův prvorozený syn, rakouský arcivévoda a belgický princ Lorenz Otto (*1955); nejmladším pokračovatelem rodu je pak Lorenzův syn, belgický princ a arcivévoda Amedeo (*1986).

V roce 1887 arcivévoda František Ferdinand d´Este využil část modenského dědictví a zakoupil od knížecí rodiny Lobkowitzů značně zchátralý zámek a panství Konopiště, ležící v Čechách nedaleko Benešova (a krátce předtím otevřené železniční tratě Dráhy císaře Františka Josefa). Své nové panství na Konopišti arcivévoda přebudoval zcela podle svých představ, ale bohužel často i proti vůli místních starousedlíků. Ze zchátralé stavby se stal překrásný zámek s parkem (se slavnou a obdivovanou Růžovou zahradou) v dobově oblíbené historizující architektuře. Interiér zámku byl také modernizován, byly zde vystavěny nové koupelny, toalety, hydraulický výtah a později zavedena elektřina. K části zděděného majetku rodu Este patřil též jihočeský barokní zámek Chlum u Třeboně, který František Ferdinand rovněž nechal přestavět a z něhož se na počátku léta roku 1914 vydal spolu s manželkou vévodkyní Žofií na osudovou cestu do Bosny a Sarajeva…

Sňatek

28. června 1900 se ve vídeňském Hofburgu konal renunciační akt, při němž následník trůnu arcivévoda František Ferdinand d´Este podepsal prohlášení, že se vzdává následnických práv pro své ještě nenarozené potomstvo. Celý státní ceremoniál za přítomnosti vysokých státních úředníků, vybraných členů císařského rodu, vídeňského arcibiskupa, uherského primase a s císařem Františkem Josefem I. v čele netrval ani půlhodiny.

O tři dny později, 1. července, se na severočeském zámku v Zákupech v úzkém kruhu vybraných přátel a bez účasti dvora slavila svatba rakouského arcivévody Františka Ferdinanda d´Este a české hraběnky Žofie Chotkové z Vojnína. Zmíněný renunciační akt, který František Ferdinand musel před svatbou podepsat, byl podmínkou císaře Františka Josefa k udělení souhlasu k uzavření arcivévodova tzv. morganatického sňatku s hraběnkou Chotkovou, která nepocházela z rodem rovného vládnoucího říšskostavovského rodu (František Josef dlouho a houževnatě bránil tomuto svazku, který zpočátku považoval jen za arcivévodovu „milostnou aféru“).

V den sňatku pak císař povýšil hraběnku Žofii do knížecího stavu s titulem „z Hohenbergu“ a v roce 1908 ji povýšil na vévodkyni. Do konce svého života však nesměla podle dvorské etikety při státních či rodových ceremoniích zaujmout místo vedle svého rodově výše postaveného manžela. Novým domovem novomanželů se stal středočeský zámek Konopiště. Z harmonického manželství arcivévody Františka Ferdinanda a vévodkyně Žofie se v letech 1901–04 narodily tři děti, z nichž se ve 20. a 21. století knížecí rod Hohenbergů rozvětvil a nadále se rozvětvuje…

Habsburkové a umění

Zajímavostí habsburského rodu je, že od samých jeho počátků sahajících hluboko do středověku se téměř v každé generaci vyskytovalo výrazné múzické nadání. Ať již ve formě tvůrčího talentu nebo v podobě nadání pro chápání umění a krásna. Za první významný zjev na tomto poli je na sklonku 15. století považován císař Maxmilián I., který vedle svých válečných excesů velice holdoval hudbě a zpěvu (u jeho dvora působil např. Heinrich Isaac) a z jehož podnětu byla ve Vídni založena slavná pěvecká schola Wiener Sängerknaben, existující dodnes.

Z dalších umělecky orientovaných Habsburků připomeňme renesančního Rudolfa II. (vášnivého sběratele a mecenáše umění), tři generace barokních císařů-hudebních skladatelů Ferdinanda III., Leopolda I. a Josefa I., dále Karla VI. a jeho dceru Marii Terezii, kteří patřili k velice zdatným zpěvákům. Patří sem i Josef II. o němž se sice nepravdivě traduje, že byl nemuzikální, ale který toho pro hudební Vídeň konce 18. století mnoho vykonal. K velkým zjevům hudebních Habsburků patřil na počátku 19. století arcivévoda Johann Rudolf (syn císaře Leopolda II.), klavírní virtuos, skladatel, Beethovenův žák, mecenáš a přítel a později jeden z velmi významných olomouckých arcibiskupů. Avšak ne vždy padne jablko blízko stromu. Arcivévoda František Ferdinand d´Este byl na tom s múzickým nadáním velice podobně jako jeho strýc císař František Josef.

Pro oba hudba neznamenala nic výjimečného a považovali ji spíš za jednu z příjemných zábav. František Josef příležitostně holdoval operetě, ale nesměla být příliš dlouhá. Někteří historikové připouštějí, že František Ferdinand byl v mládí celkem obstojný houslista, ale šlo tu spíš zřejmě o běžnou povinnou domácí hudební výchovu, kterou ve své době museli projít všichni urození šlechtici. Arcivévoda také prý rád tančil a tóny valčíku v něm vyvolávaly dobrou náladu. K prokazatelně oblíbené skladbě Františka Ferdinanda patřil – jak jinak – vojenský pochod „O, du mein Österreich“ jehož autorem byl kapelník c. a k. 38. pěšího regimentu Ferdinand Preis (až do roku 1938 byl tento pochod hrán vždy při slavnostním vyřazování rakouských důstojníků z Vojenské akademie Marie Terezie ve Vídeňském Novém městě).

Co však vzácně spojovalo synovce se strýcem to byla jejich společná záliba v lovu. U Františka Ferdinanda se však lovecká záliba změnila až v chorobnou posedlost. Počet jeho loveckých trofejí šel do smutných mnoha a mnoha tisíců složených kusů zvěře. Naopak ke sběratelským skvostům náleží arcivévodova tzv. svatojiřská sbírka uložená na zámku Konopiště, ve které shromáždil různé sochy, sošky a umělecké předměty s tématikou svatého Jiří…

Ó ty mé Rakousko

V letech 1906–1914 se arcivévoda František Ferdinand velmi aktivně zabýval politikou a soustředil kolem sebe okruh podobně smýšlejících důstojníků. Jeho prvotním cílem bylo potlačení uherských separatistických tendencí. Arcivévodova vídeňská vojenská kancelář zřízená v roce 1898 se sídlem v Belvederu byla postupně považována za jakousi stínovou vládu tehdejší vlády císaře Františka Josefa.

Ostatně s císařem se následník trůnu ve svých politických názorech stále více a více rozcházel. Reformu Habsburské říše viděl František Ferdinand ve federalistickém uspořádání státu (ovlivněn ideou knihy Aurela Popoviciho Spojené státy Velkorakouska z roku 1906) a v omezení autonomie Uher revizí vyrovnání z roku 1867 s podporou slovanských národů. Aby František Ferdinand případně mohl realizovat takto zásadní vnitřní reformu mnohonárodnostního soustátí, razil v zahraniční politice kurs vyhýbání se válečným konfliktům. Byl velkým kritikem rakouské anexe Bosny a odmítal tzv. preventivní válku proti Itálii a Srbsku.

V zásadě byl konzervativního založení s vizí oživení tradiční monarchie a jejími sjednocujícími prvky v podobě koruny, ústřední vlády a armády. Ve funkci generálního inspektora veškeré branné moci, coby zástupce císaře Františka Josefa, řídil vojenské manévry, které se konaly v červnu 1914 v Bosně. 28. června byl arcivévoda František Ferdinand spolu se svojí manželkou vévodkyní Žofií zavražděn, když v autě projížděl ulicemi (na Appelově nábřeží) bosenského hlavního města Sarajeva. Smrt zastihla manžele ve stejný den, kdy před 14 lety před svatbou podepisoval arcivévoda v Hofburgu renunciační prohlášení. Ve Vídni byl atentát na člena panovnického arcidomu vnímán jako vítaná záminka k „preventivní“ válce, kterou by se vyřešila jihoslovanská otázka. Z této „preventivní války“ započaté měsíc po atentátu se během léta 1914 stala první světová válka, na jejímž konci postupně zanikly čtyři velké evropské monarchie: carské Rusko, Rakousko-uherské císařství, Německé císařství a Turecký sultanát…

Místo posledního odpočinku nalezli zavraždění manželé na svém rakouském zámku v Artstettenu, kam byli po kontroverzním vídeňském dvorním smutečním ceremoniálu převezeni. Dvorští úředníci ani při této příležitosti neopomněli zvýraznit nižší rodový původ arcivévodovy manželky a instalovali rakev s jejími ostatky na katafalku níž než rakev s ostatky Františka Ferdinanda. Vévodkyně pak měla na rakvi vějíř a rukavičky – odznaky dvorní dámy, kterou podle dvorní hierarchie vlastně byla.

A jaký arcivévoda František Ferdinand d´Este ve skutečnosti byl? Současná rakouská historička Brigitte Hamannová ve své životopisné encyklopedii Habsburkové nabízí tuto charakteristiku: ¨‘…Následník trůnu, jakkoli přívětivý v rodinném kruhu, milující manžel a otec, byl obecně zádumčivý, nedůvěřivý, sarkastický a zřídkakdy shovívavý vůči svým skutečným nebo často jen domnělým protivníkům. Byl energický, inteligentní a odvážný, ale také ultrakonzervativní a jednostranný, takže nebyl u veřejnosti nijak zvlášť oblíben… ‚