Symfonická rozmluva (2007)
Jean Tardieu (Conversation – sinfonietta). Překlad Pavel Trtílek a Jan Krupa. Rozhlasová úprava Miroslav Buriánek. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Miroslav Buriánek.
Role (instrumenty): Martin Stránský, Antonín Kaška, Bronislav Kotiš, Jana Kubátová, Ludmila Čermáková, Lenka Krejčíková, Jindřich Kout a Marcela Ekrtová.
Nastudoval ČRo Plzeň v roce 2007.
Veřejná předpremiéra 4. 3. 2008 v 18 hodin ve Velkém činoherním studiu Českého rozhlasu Plzeň.
Pozn.: Nominace Prix Bohemia Radio 2008 v kategorii Rozhlasová hra pro dospělého posluchače.
Premiéra 13. 5. 2008 (ČRo 3 Vltava, 21:30 – 21:50 h.).
Pozn.: „Francouzský spisovatel, dramatik a esejista Jean Tardieu vytvořil dílo, které jej zařadilo mezi největší francouzské autory a básníky. V hře Symfonická rozmluva se pokouší hudbu nahradit mluvenými dialogy. Místo notového záznamu obsahuje „partitura“ záznam slovní. Místo hudebních nástrojů jsou všechny tři části sonáty vystavěny z promluv dramatických postav. Herci se podle autorových scénických poznámek nesnaží vystihnout smysl toho, co říkají, nýbrž usilují jako instrumentalisté o to, co nejlépe ‚zahrát‘ tón“, uvedl režisér projektu Miroslav Buriánek.
Režisér touto prací pokračuje v linii svých experimentálních inscenací. (anotace ČRo)
Lit.: Pekárek, Hynek: Rozhlasová hra jako vokální symfonie. In Týdeník Rozhlas, květen 2008 (anotace). -Cit.: Hry francouzského básníka a dramatika Jeana Tardieua se u nás hrávají pouze sporadicky. Snad to bude i tím,že Tardieua,který byl celý život solitérem, předběhla u nás sláva jeho divadelních souputníků, například Ionesca. Doménou Tardieua byla zejména kouzla s jazykem,takže i ve Francii byl často neprávem vnímán jako autor nezávazných hříček. Přitom v jeho hrách,kde se často s jazykem a hlasy nakládá jako s hudbou,se v groteskní nadsázce odhaluje skutečnost:lidská společnost jako svět frází a svět jako nehostinné,ale zároveň velmi poetické místo.
Už rodinné prostředí směrovalo Jeana Tardieua k umělecké dráze. Narodil se v roce 1903 v umělecké rodině. Záhy byl okouzlen literaturou i divadlem, první báseň uveřejnil v časopise prestižního lycea Concordet. Na literární scénu však vstoupil až v roce 1933 sbírkou básní. Za války pracoval jako redaktor v nakladatelství a spolupracoval s odbojem. Po osvobození působil v rozhlase,nejprve jako vedoucí dramatické redakce a posléze jako ředitel okruhu France-Musique. Vedle esejistické tvorby pro rozhlas se začal věnovat i divadlu. Jeho krátké hry,v jejichž bláznivém ději vystupují postavy mluvící jakoby pomateným jazykem,se přirozeně připojily k tehdy velmi populárnímu absurdnímu divadlu,a přitom si zachovaly velikou originalitu. Vedle těchto groteskních her napsal Tardieu,který byl od mládí uhranut hudbou,i několik her,v nichž se pokusil použít hlasů jako hudebních nástrojů a vystavět děj podle zákonů hudební kompozice.
Jednou z těchto aktovek je Symfonická rozmluva,kterou ve výborném překladu Pavla Trtílka a Jana Krupy nastudoval režisér Miroslav Buriánek v plzeňském studiu Českého rozhlasu. Osoby hry nemají obvyklá jména,nahradilo je pojmenování jejich hlasového rozsahu. Hra je vlastně originální vokální symfonii a je pojata jako koncert,v němž se ovšem nezpívá. Šest hlasů se tu potkává v mluvených dialozích zdánlivě beze smyslu.
„Po rozhlasové hře Ernsta Jandla byl Tardieu dalším autorem,který mi umožnil experimentovat s lidskými hlasy i zvukovou technikou. Účinek nové inscenace jsme si už vyzkoušeli veřejnou předpremiérou v rozhlasovém studiu a chtěl bych vyzdvihnout,že na něm velkou zásluhu měli herci:Antonín Kaška,Martin Stránský,Jana Kubátová,Lenka Krejčíková, Ludmila Čermáková a Bronislav Kotiš. Ti dokázali s trpělivostí hlasově sledovat partituru,kterou jsem musel ve hře odkrývat,“ říká režisér Miroslav Buriánek.
Do léta čeká Miroslava Buriánka,jehož nadšení pro experiment je pověstné,další nesnadný úkol.. Zároveň si jím však splní i velký tvůrčí sen: poprvé bude v Českém rozhlase realizovat proslulou hru divadelních dějin, Plešatou zpěvačku Eugena Ionesca.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
ˇBuď jsem se zbláznil já nebo režisér buriánek, anebojsem nejspíš konzervativní. Dovedu vzít vpotas, že v dané hře nejde ani tak o smysl, jako spíš o hlasovou techniku, ale já septám, je to nutné? Neukázal nám buriánek nahře chroptění Mony Lisy, že lzes hlasem experimentovat jak je jen libo? Proč další počiny, co z toho? to je obdobná situace, jako v Olomouci, kdy režisér Jakub vítek experimentuje s improvizovaným pojetím hry. udělat to jednou, neřeknu ani popel, ale věčně totéž opakovat? Mám v poslední době dojem, že co je postmoderní, co je experimentální je dneska doslova cool a to jediné žádané. abych ale furt jen nebrblal musím uznat, že si buriánek potažmo herci brilantně poradili s rytmem a hlasovou souhrou. Martin Stránský příkladně intonoval. ale co dál?