Chroptění Mony Lisy (2006-7)

Ernst Jandl. Akustické dění pro hlas a aparatury. Přeložila Věra Koubová. Dramaturg Hynek Pekárek. Zvuk Tomáš Gsöllhofer a Jiří Emil Silovský.  Režie Miroslav Buriánek.

Účinkuje Pavel Kikinčuk a Jaroslav Řezáč.

Nastudovala Plzeň. Natočeno na přelomu 2006 a 2007. Veřejná předpremiéra 6. března 2007 od 18 hodin (ČRo Plzeň). Premiéra 10. 4. 2007 (Vltava, 21:30 – 22:14 h.). Repríza 25. 4. 2017 (ČRo 3 Vltava, 20:20 h.) v cyklu Rakouský rok.

Pozn.: K repríze 25. 4. 2017 byl předsazen dokument Zachroptět si s Jandlem.

Text in: Jandl, Ernst – Mayröckerová, Friederike: Experimentální hry. Praha: Agite/FRA, 2005.

Pozn.: Ernst Jandl tento text i sám realizoval.

Lit.: anonym: Natočili jsme Chroptění Mony Lisy. In web Český rozhlas 2. 3. 2007 (zpráva).

Lit.: Semotamová, Tereza: Chroptění a jiné zajímavé skřeky Ernsta Jandla. In web Rozrazil, 16. 4. 2007 (recenze). – Cit.: Ernst Jandl byl rakouský básník, ale také dramatik. Jeho tvorba je experimentální každým coulem, Jandl se nikdy nebál literárního experimentu, ba naopak jej konsekventně vyžadoval. Výchozím i cílovým bodem jeho textů je nesmysl, nuda, banalita, prázdnota lidského života a tak dále, ale mezi těmito dvěma body je Jandl schopen rozehrát velké drama, kterém má smysl, nenudí, není banální ani prázdné. Stejně tomu je i v případě rozhlasové hry Chroptění Mony Lisy, kterou v premiéře uvedl Český rozhlas Vltava.
Dramaturgovi hry Hynku Pekárkovi za uvedení této hry patří udělit metál za odvahu, protože Jandlovy texty bývají oříškem pro tvůrčí tým i pro příjemce. Režisér Miroslav Buriánek a jediný herec tohoto akustického dění pro jeden hlas a aparatury Pavel Kikinčuk si ovšem s textem poradili bravurně. Hra se přesně hodí do Klubu pro náročného posluchače, protože rozhodně není žádnou sladkou limonádou o mezilidských vztazích, což je podle mého názoru nejčastější žánr dnešní dramatické produkce.
Je velmi těžké vylíčit, o čem Jandlův text je. Režisér sám poukazuje na „agonii lidského života, akustickým zpodobněním (výtvorem, výhřezem, úlevným výlevem) rozpadu a zmaru celistvého světa a konce takzvaného krásného umění (za ikonu, symbol krásné a esteticky hodnotné evropské kultury lze považovat Leonardův portrét Mony Lisy)“. Život je v agonii, onemocněly mu hlasivky, nemůže se dobře dorozumívat, ale to nevadí, protože on přece nemá co říct. Tato rozhlasová hra je jednou velkou rozhlasovou zkratkou, slovním gulášem, ve kterém každý kousek masa je z jiného, nedefinovatelného zvířete a který vás dobře nasytí. Rozhlasovou poetikou člověka toto drama upomíná na Samuela Becketta a jeho Poslední pásku, ukazují se bezbřehé možnosti lidské komunikace, jejíž problémem může být právě to, že jsou bezbřehé.
Je třeba ocenit titěrnou práci mistrů zvuku Tomáše Gsöllhofera a Jiřího Emila Silovského, který neodvedli běžnou průměrnou práci zvukaře, který občas rozhovor podbarví zavrzáním dveří nebo zamňoukáním kočky. Chroptění Mony Lisy je od samého počátku až do samého konce velkým dramatem zvuků, mnohdy spíše hrou zvuků; přestože slova padají, člověk je spíše obětí vyjadřovací schopnosti pomocí slov, slova jsou totiž nemocná. Posluchač je svědkem jedné uchroptěné chvíle na špičce ledovce, která může být i poslední chvílí v životě onoho jedince vůbec.
Jandl svojí tvorbou dokazoval, že experimentální tvorba není jen náhodné hromadění toho, co člověku slina na jazyk přinese, ale promyšlený proces, který přestože působí křehce a zdánlivě se rozpadá, má velmi pevné struktury.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Pokud někdy budete mít náladu na něco na pomezí slova, hudby a šílenství, pusťte si Chroptění Mony Lisy. Ačkoli tento typ experimentálních her byl v šedesátých letech běžný (a to především v západním Německu), u nás je něco takového možno slyšet poprvé.

Nutno předem říci, že tato nahrávka nesnese běžná hodnotící kritéria „dobré-špatné“, „líbí-nelíbí“. Určitě je to inscenace precizní, po zvukové, režijní i herecké stránce zcela bravurní. Vzhledem k již zmíněnému faktu, že česká rozhlasová tvorba s tímto druhem ne-textu nemá pražádnou zkušenost, je to dokonce inscenace přelomová a v určitém smyslu i geniální. Režisér ve spolupráci se zvukařem a hercem vytvářejí zvukovou koláž slov, jejichž smysl je postupem času zcela otupen či vůbec zapomenut; posluchač je již unášen jen zvukovou kvalitou slov, jejich melodičností či naopak disonancí, je nucen zapojit vlastní představivost, domýšlet vlastní významy…

Stačí. Udělejte si vlastní názor a nelekejte se toho, že hru nevyposlechnete hned napoprvé celou.

Dobrý den, Před několika roky jem měla to štěstí si poslechnout to to dílo na Vltavě (v českém znění-jestli se to dá tak brát). Hrozně ráda bych ho slyšela ještě jednou. Nevíte kde bych si ho mohla znovu poslechnout ? teda kromě originální verze, která je na youtubu ? předem děkuji

Řekl bych, že zadáš-li si v Googlu jméno autora a titul této rozhlasové hry, tak by se k němu, právě tak jako k řadě jiných, cesta najít mohla.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)