Kabaret v éteru – Kalavečer na vlnách (2014)

Přidal: Premek |

Červen 27, 2014

Rozhlasový kabaret divadla Cabaret Calembour. Pokračování rozhlasového cyklu Kabaret v éteru. Dramaturgie Renata Venclová a Klára Novotná. Scénář Jiří Suchý z Tábora, Igor Orozovič a Milan Šotek.

Účinkují Milan Šotek, Igor Orozovič, Jiří Suchý z Tábora, Lucie Polišenská, Tereza Sochová a Zbyněk Suchý.

Natočeno v roce 2014. Premiéra 26. 6. 2014 (ČRo 3 Vltava, 20:30 h.; 70 min). Repríza 31. 8. 2018 (ČRo 3 Vltava, 22:00 h) v cyklu Rádio Dada; 2. 9. 2018 (ČRo 3 Vltava, 0:35 h) v cyklu Rádio Dada; 10. 1. 2020 (ČRo 3 Vltava, 22:00 h.) v cyklu Rádio Dada.

Lit.: Venclová, Renata: Cabaret Calembour: Kalavečer na vlnách. In web ČRo 3 Vltava, červen 2014 (článek + ukázka k poslechu). – Cit.: Ve čtvrtek 26. června od 20.00 přivítá Český rozhlas Vltava ve svém vysílání skupinu Cabaret Calembour. Druhým dílem tak pokračuje nová řada Kabaretů v éteru, které našly své místo ve vltavském programu od května letošního roku.

V částečně improvizovaném Kalavečeru, který calembourští kabaretiéři uspořádali v karlínském studiu A, byla zaznamenána minutová hra na pokračování Ze života jepic, zmizení slona, i reportáž z MS v hokeji 2030.

Cabaret Calembour založili pěti lety tehdejší spolužáci z činoherní katedry pražské DAMU Milan Šotek (obor dramaturgie), Igor Orozovič a Jiří Suchý z Tábora (obor herectví). Všem byla společná záliba v poetice divadel malých forem a chuť rozvíjet tradici českého literárního kabaretu. Jak název skupiny napovídá, pro Cabaret Calembour je typický vytříbený slovní humor založený na jazykové hře, samozřejmostí jejich produkcí jsou však také původní, živě provozovaná hudební čísla. K trojici svérázných kabaretiérů patří od počátků i calembourské girls, herečky Lucie Polišenská a Klára Klepáčková.

K vidění je Cabaret Calembour nejčastěji v Divadle Kampa a ve Studiu Y, momentálně má na repertoáru tři stálé tituly Čertovská kvidoule/Borůvčí, Cvidoule di Campo, Plejtvák. Za komedii Plejtvák, která líčí peripetie kolem umístění kostry plejtváka myšoka v pražském Národním muzeu, získal autor Milan Šotek Cenu Alfréda Radoka za nejlepší původní českou hru roku 2013.

Jaké místo mají v reprtoáru skupiny tzv. Kalavečery přibližuje Milan Šotek.
Naše první představení byla de facto kabaretními inscenacemi, pevně ukotvenými textem. To jsme si přinesli z činohry. Hráli jsme naučené role kabaretiérů. Hráli jsme improvizaci. Až později jsme si troufli kabaretiéry na chvilku opravdu být a průběh večera ponechat na náhodě. Kalavečery se tedy v rámci naší produkce nejvíce blíží žánru kabaretu v pravém slova smyslu – tedy večeru rozmanitostí, pružnému, z velké části improvizovanému.

Kdo má při třídění přineseného materiálu poslední slovo a právo rozhodnout, co v Kalavečeru nakonec bude a co ne? A už jste zažili za pět let své existence nějakou „vztahovou“ krizi?

Měli jsme krize, jako v každém vztahu. Onen čertík, který mezi nás čas od času vyskočí, je zakletý právě v tom, že poslední slovo nemá nikdo. Proto se všechno musí – je na to teď takové módní slovo – „vykomunikovat“. Někdy je to zdlouhavé a únavné. Ale zdá se mi, že už pomaličku přicházíme na to, že trialog nevzniká tak, že každý píše své repliky, ale že společně vymyslíme jeho náplň, jeden to pak nahodí a další dva v následných kolech dotáhnou.

*Kalambúr (z francouzského calembour) je věta nebo sousloví, které má několik různých významů. Jednotlivé významy se buď vůbec neliší svou výslovností, nebo se významy liší různým přízvukem nebo rytmem (dělením slov). Správný význam lze obvykle určit z celkového kontextu.

Kolik slovních kalambúrů* jste si pro rozhlasový kabaret připravili? Mimochodem, je to podmínka každého vystoupení – vymyslet nebo použít nový kalambúr? Nemůže vám někdy jejich zásoba dojít?

Mám spíše opačný problém. Napsat něco bez slovních hříček. Normální dialog kluka a holky u snídaně, který by nepůsobil jako lekce z českého jazyka. Svým způsobem obdivuji autory „soup-oper“, že dokáží žít bez kalambúrů. Tedy také tentokrát, v rozhlase, jich zazní opravdu hodně. Je to taková naše poznávací značka.

Lit.: Venclová, Renata: Cabaret Calembour v nejlepším nepřestává. In web Týdeník Rozhlas, 3. únor 2019 (článek + rozhovor). – Cit.: Ve třetím ročníku na DAMU objevili herci Igor Orozovič a Jiří Suchý z Tábora a dramaturg Milan Šotek, že sdílejí zálibu v divadlech malých forem a literárním kabaretu. A i když se dál pilně věnovali studiu velké činohry, začali si pravidelně odskakovat ,,na malou“, totiž do Cabaretu Calembour, který v srpnu 2008 založili. Do prvního představení přizvali ještě spolužačky Lucii Polišenskou a Kláru Klepáčkovou (později Suchou).

Premiéra se odehrála v Divadle Kampa v květnu 2009 a úspěch, který sklidila, už nedovolil souboru přestat. Za deset let se Cabaret Calembour stal svébytným fenoménem české divadelní scény a synonymem pro vytříbený slovní humor a jazykovou hru.

Cabaret Calembour už vystupuje deset let. Kam jste se od svých začátků za tu dobu posunuli?

Igor: Jako jestli jsme už dorostli a místo dětského kabaretu děláme kabaret pro dospělé?

Jirka: Hlavně jsme se profesionalizovali. Máme teď tři produkční!

Milan: A taky jsme se přestali stylizovat do „prvorepublikových“ kabaretiérů. Když jsme začínali, měli jsme oblekové kalhoty, bílé košile a barevné motýlky. Už chyběl jenom cylindr. Tyhle propriety jsme postupně odložili, působilo to zavádějícím dojmem – chtěli jsme navazovat spíš na šedesátá léta, divadla malých forem. Kabaret se v názvu objevil hlavně proto, že to hezky znělo, líbila se nám ta aliterace – Cabaret Calembour.

Když jste začínali, věřili jste, že zakládáte divadlo, na které se i za deset let bude chodit?

Milan: Rozhodně jsme to nezamýšleli jako jednorázový projekt. Přáli jsme si, aby vzniklo něco, čemu se budeme věnovat dlouhodobě.

Jirka: Co se týče diváků, nejistota, jestli přijdou, byla na začátku obrovská. Na první představení jsme zvali dokola pár kamarádů, aby se jich sešlo dost a mohli jsme hrát. Taky nás strašila legenda o tom, že průměrná doba existence nově založeného souboru je sedm let, pak následuje stagnace a úpadek.

Igor: Milan nás tím strašil.

Milan: To pravidlo sedmi let platí spíš pro éry činoherních souborů. Koneckonců Semaforu bude letos šedesát! Pro další směřování Cabaretu Calembour bylo zásadní, že se nám to naše úplně první společné vystoupení povedlo. Myslím, že u podobných autorských divadel to zkrátka musí zafungovat napoprvé. Když se to nestane, vlastně ani nemá smysl pokračovat.

Igor: Cabaret Calembour stárne pomaleji taky proto, že to není naše hlavní divadelní „zaměstnání“. A že na něm nejsme existenčně závislí. I proto snad vyhoření nebo ponorková nemoc zatím nehrozí.

Jak dlouho zkoušíte jedno představení?

Jirka: My si zhruba rok dopředu řekneme, kdy bychom chtěli mít premiéru. A od té doby se to chystá. Od nápadu k realizaci bývá tak tři čtvrtě roku. Vznikají texty, muzika, scénické řešení. A pak se třikrát sejdeme…

Milan: Ne, opravdu, těch samotných zkoušek bývá pramálo. Nejvíc jsme tuším zkoušeli Plejtváka, třeba patnáctkrát. Ale jiné inscenace vznikly i za deset zkoušek.

Igor: A vedle toho lopotně vzniká muzika a sehrává se orchestr, aby na zkoušky už přišel připravený. Příjemné na té desetileté existenci je, že jsme tak vnitřně sladění, že nám vymýšlení jde vlastně velmi rychle a přirozeně.

Vy se nikdy o nic nepřetahujete? Nikdy jste se nepohádali?

Milan: Každá premiéra je vzájemně vyhádaná.

Jirka: Je pravda, že jsme tři a každý mívá na věci svůj názor. Když si je máme vyříkat, tak to trochu trvá.

Igor: Zároveň tak vzniká přísný filtr, kterým projde jen to, co za něco stojí. Jirka: Je asi potřeba říct, že my jsme se nesešli jako trojice, která by „dýchala“ stejně, spíš jako tři různé elementy, které dohromady můžou složit nějakou jedinečnost. Viz naše představení Triptychon_di_voce, kam každý autorsky přispěl kusem, který to jeho individuální směřování odráží.

Igor: Posun je v tom, že jsme pochopili, co kdo z nás přináší, takže si navzájem uděláme potřebný prostor a podpoříme se v tom.

A máte v rámci Calembouru ještě nějakou ambici? Vyzkoušet něco, co jste na poli kabaretu ještě nedělali?

Jirka: My se každou další inscenací pokoušíme o něco, co jsme ještě nedělali. I teď, když jsme obnovovali představení Cvidoule di Campo, které bylo dlouho u ledu, a určitě v našich posledních dvou premiérách Kvidoule 3+KK a Triptychon_di_voce.

Igor: S oslavami desáté sezony se pouštíme do samých nových projektů. Vydali jsme knížku textů, chystáme dvouměsíční výstavu plakátů, ilustrací, rukopisů a rekvizit v Cukrárně Alchymista. A velikou událostí je koncert Cabaretu Calembour. To je pro mě třeba jedinečná možnost soustředit se jen na hudební stránku. Nemusím respektovat jevištní funkčnost písně a můžu dělat konečně nekonečně dlouhé předehry a mezihry.

Takže otázka, co dál, vás netrápí?

Milan: Tušíme, že probíhající jubilejní sezona bude přelomová. Premiéra, kterou chystáme na konec dubna, bude mít strukturu naší vůbec první inscenace – Čertovské kvidoule. V první části kabaret, v druhé aktovka. Pracovně jí říkáme Kvidoule 4. Možná tak završíme něco, co už do budoucna nebudeme chtít opakovat, pokud nemáme ustrnout na stejném modelu.

Neptají se vás diváci, co znamená kvidoule?

Jirka: Mě se na to nikdy nikdo nezeptal.

Igor: Mě taky ne.

Milan: Mě se na to pár lidí zeptalo. Většinou ti, co jezdí autobusem z Prahy 13 na Motol. Vždycky se ptají: Hele, víš, že existuje zastávka K Vidouli? A já na to: A odkud myslíš, že to mám?

Vážně je to podle názvu autobusové zastávky?

Milan: Já tím směrem jezdil ráno co ráno na gympl. A když v autobuse zahlásili „K Vidouli“, znělo to jako rozkaz. Ne vystup, ne nastup, ale kvidouli! Jen jsem dost dobře nevěděl, co bych měl začít dělat. Jak správně kvidoulet. Tak jsme o tom po letech začali hrát divadlo.

Kabaret je žánr, který často slouží i k vyjádření nějakého společenského stanoviska, bývá politicky angažovaný. Jak je na tom Cabaret Calembour s politikou?

Milan: Calembour je v zásadě apolitický, což je možná další důkaz toho, že pro divadlo, které hrajeme, není kabaret nejpřiléhavějším označením. Kabarety byly politické ze své podstaty.

Jirka: Na druhou stranu – během Kalavečerů jsme se v jednotlivých skečích mockrát dopustili nějakého ironického komentáře stávající politické situace. Ale nikdy jsme o tom nehráli celé představení.

Milan: Dnes se ani nedá spoléhat na divácký konsenzus, jaký musel panovat například v Červené sedmě, když se pálilo proti Rakousku-Uhersku. Je sice pravda, že se dnes s klucíma shodneme na politice snáz než před deseti lety. Jenže u mě to ani tak nesouvisí s politickou situací jako s nechutí politické narážky vůbec trousit. Na poli humoru mi to připadá laciné.

Igor: Ale kdo ví, vzhledem k tomu, jak vyhrocená společenská atmosféra u nás je, a kdyby měla ještě gradovat, tak nevylučuju potřebu se vyjádřit.

Jirka: Věci, které jsme měli potřebu glosovat, se spíš týkaly obecně nepřijatelných momentů. Třeba když unikly do médií komentáře politiků, kteří měli zastupovat Českou republiku na pohřbu Nelsona Mandely, tak jsme na to reagovali, protože nám to přišlo lidsky neuvěřitelné. A to vlastně stojí nad politikou jako takovou. Ale asi bychom nechtěli divadlem nikomu vyjadřovat politickou podporu nebo naopak.

Milan: Zároveň víme, že se tím ochuzujeme, protože třeba na slovo „čučkaři“ by nás napadla taková spousta slovních hříček…

Na křtu knížky Cabaretu Calembour vystoupili Iva Janžurová a Jiří Lábus. Spolu s Miroslavem Donutilem taky účinkují v dotáčce pouštěné během Kvidoule 3+KK. Máte někdy chuť si zahrát s nějakým hostem?

Jirka: Jsme vždycky rádi a moc si toho vážíme, když paní Janžurová nebo pan Lábus vystoupí s námi při nějaké mimořádné příležitosti, ale postavit inscenaci na angažmá podobného hosta bychom asi úplně nechtěli. Zatím si vystačíme sami. Ani neplánujeme rozšiřovat soubor.

Milan: Jedinou výjimku jsme udělali s Ivanem Luptákem, který hraje doktora Strunu v Plejtvákovi. Ale to je náš spolužák z DAMU, byli jsme tenkrát brzy po škole, takže nám ani nepřipadal „odjinud“.

Igor: Ta stmelenost a vnitřní spřízněnost je pro nás klíčová. Je to vzácnost. To se týká i našich holek Kecky (Lucie Polišenská) a Klárky (Klára Suchá, za svobodna Klepáčková). Jsou to hlavní pilíře našeho minisouboru. Když Klárka šla na mateřskou a musela s námi přestat hrát, moc jsme váhali, jestli místo ní vzít jinou herečku, nebo ne. Celá situace se krásně vyřešila tou nejpřirozenější cestou. Naše flétnistka Kiki (Kristýna Farag) od začátku chodila a trousila: Kdybyste někdy chtěli, já si klidně zazpívám. Tak jsme si řekli, že ji zkusíme. Byli jsme přísní! A ona výborně zapadla.

Milan: A podobný potenciál mají i další muzikanti, kteří s námi vystupují, Zdeněk Dočekal, Petr Zimák, Jan Drbohlav, Sabina Falteisková…

Igor: Taky se jich hodně vystřídalo, než se dnešní sestava ustálila. Teď jsou to lidé, kteří s námi chtějí hrát, baví je to a jsou ochotní přijít několik hodin před představením. A dělají to za dobrý pocit a malý pivo.

Jirka: Prostě jsme herecký soubor rozšířili o orchestr. A oni nám svou autenticitou pomáhají udržet žánr a definovat styl: když jsme teď zkoušeli Triptychon_di_voce, díval jsem se na dialog Milana a Kiki a připadalo mi, že jsem se propadl do šedesátých let. Tolik koncentrované autenticity neherectví aby pohledal.

V některých představeních vzniká dost humoru z narážek na pěvecké schopnosti Jiřího Suchého. Jak je na tom doopravdy se zpěvem?

Igor: Výborně! Milan: On zpívá nejlíp z nás.

Rozhlasové hry