Volá Kostnice!!! 1/3 (2014)

Přidal: Premek |

Září 3, 2014

Pavel Kohout. Rozhlasová adaptace divadelní hry Ecce Constantia! Rozhlasová úprava Pavel Kohout a Jelena Mašínová. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Dimitrij Dudík.

Připravováno 2012-2014, zatím nerealizováno pro neshody mezi autory a rozhlasovým dramaturgem a režisérem.

Lit.: Kohout, Pavel: Ecce Constantia = Volá Kostnice! In web Pavel Kohout, 2014 (článek + reakce + několik verzí rozhlasové hry v PDF). – Cit.: Koncem června 2014 v Divadelních novinách vzplála další vatra zaviněná kostnickým koncilem, který teď v letech 2014 až 2018 zažívá své sedmisté výročí. Bude zde – tentokrát beze ztrát na životech – věrně dokumentována v celém svém rozsahu kauza rozhlasového přepisu původně divadelní a pak i filmové verze hry Pavla Kohouta ECCE CONSTANTIA!, který narazil na zásadní odpor dramaturgie Českého rozhlasu. Jde přitom o spor daleko přesahující osobní zájmy.

Kohout, Pavel: Český rozhlas otevřel kliniku tvůrčího nepsaní. In Divadelní noviny 12/2014 (11.6.2014) (článek). – Cit.: K novotám, jež za mého žití obohatily svět, patří i škola tvůrčího psaní. Z SSSR, kde první Vysoká Spisovatelská učila psát proletáře, přeskočila idea naučit psát i neproléty na univerzity USA a pak i k nám. Ať jde o kurzy či řádné studium, výsledek je týž: jelikož se nadání vyučit nedá, produkují autory, kteří spisovat neumějí, ale mají na to diplom, což je společenský vyvyšuje. Význam má obor i pro skutečné spisovatele, kteří si učením nenaučitelného vydělávají na špatně placené psaní dobrých knih. V zenitu života mě však začal trápit problém, jak návyku odvyknout a vychutnat si v klidu stáří. Ví se, jak těžce lze přestat s kuřbou, a psaní je stejná vášeň. Šanci odestát se spisovatelem dává teď institut neviditelný, ale tím hlasitější – Český rozhlas se svou JIPOPP, Jednotkou intenzivní péče pro přestárlé psavce. Měl jsem to štěstí zažít ji!
Mám na kontě padesát her a třicet filmů, a hrozilo, že budu dál brát práci novicům. Psychiatrie ČRo na mě šla metodou chytře napadající obezitu tím, že pacient je pozván k opulentní hostině, která nenápadně přejde v hladovění. Léčitel s krycím označením dramaturg Pekárek dal mně a mé ženě Jeleně, jejíž hry uvedlo i BBC, upravit pro mikrofon šest mých aktovek, což ihned odvysílal.
Mou jedinou historickou je hra o koncilu v Kostnici. Pro mne byl první Konferencí o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, a české kacíře vydal ohni, aby se rozhádán politicky i ekonomicky ukázal jednotným alespoň v kauze víry. Vymyslel jsem středověkou televizi, a tím trikem potřeboval pro čtyřletou epopej jen pár postav, velících urbi et orbi. Tříhodinový film Ecce Constantia! natočil v roce 1992 Luboš Pistorius pro ČT s Adamírou, Preisem, Růžkem, Pelzerem, Donutilem a Holubem; pak nemělo žádné divadlo tolik hvězd.
Teď se blíží šestisté výročí, čehož ČRo využil. Autora přijal fiktivní generální ředitel, aby ho osobně pozval k přepisu pro rozhlas tím, že tvorba proběhne pod jeho patronací. Onoho 20. listopadu 2012 jsem ještě sobecky slíbil dílo opět se ženou napsat, a že stopáž měla být hodinová, vyžádal si dokonce, aby pro obsažnost mělo tři díly. Pak nám mladý fámulus hrající režiséra zaslal vzorky své práce. Byly zdařilé, i když zřetelně upřednostňující formu, což lze sladit, je-li režisér z těch, které zajímá obsah, a ne učedník Roberta Wilsona, jemuž obsahů netřeba. Část připomínek byla, jak vím až dnes, předehrou terapie.
Vážený a milý pane Kohoute… V díle jsou přemnohé historické reálie a vztahy (ač skutečné a historicky doložitelné), leč je jich příliš mnoho a odvádějí pozornost od děje… Řeč je přespříliš kučeravá, leckdy na úkor srozumitelnosti děje. Latina nepatří ke všeobecnému vzdělání. Já způli pochopil, způli našel v překladači, ale co nebohý posluchač?… Onikání: na jevišti, v televizi i filmu funguje, v rádiu ne, protože není vidět, na koho se mluvicí při onikání dívá… Kombinace hraného příběhu s historickým dokumentem formou přímého přenosu z 15 století skrze fiktivní vysílání televizní stanice: moderátorské vstupy opět příliš kučeravé, místy zdánlivě zamotané (nejsou pochopitelně zamotané, ale mohlo by tak na první poslech působit)… Dimitrij Durdík 21.11.2012
Pyšně zvyklý, že mě nikde nikdo nenutil psát, jak by si to napsal sám, kdyby uměl, jsem to měl za osobní názor. Že si verze žádá zásadní zkraty, jsme věděli, ale také, že ve středověku se mluvilo vždy „kučeravě“ a ne jazykem ´tývolé´, že náznaky prezentují latinu jakožto dobové esperanto, a že onikání schopné rozlišovat Ty a Vy je charakterotvorné. Zarazil hlavně přílišný ohled na masového posluchače, když bylo zřejmé, že dílo je určeno náročným. Ujištěni pozváním jsme nicméně začali hned psát beze smlouvy, jaká chrání zadavatele před lajdáctvím tvůrců a ty před nátlakem zadavatelů. Ostatně brzy došlo i na ni.
Vážený pane Kohoute…V současné době platíme za původní hru 30.000 Kč… Dohromady by to tedy dělalo 90.000 Kč… Hynek Pekárek 28.11.2012
Smlouva tím stvrdila třídílnost a honorář nebyl podezřelý proto, že nedosahoval ani půlky evropských a vybudil v nás ušlechtilé vlastenectví. Sto stran jsme odevzdali před termínem a na schůzku v kavárně Slavia 6. února 2013 šli zpupně vstříc chvále. Zchladila nás obdoba skotských střiků, při níž z obou hadic tryská jen ledovka, abychom pochopili, že ty připomínky byly příkazy. Vyzvání k novému startu nadále bez zálohy jsme přesto furiantsky přijali, jak se nám v namyšlenosti na mysl nevešlo, že jsme byli varování dle úsloví „Chytrému napověz!“ Po novém čtvrt roce práce nasadila JIPOPP terapii šokem.
Dobrý den, pane Kohoute… Ve zkratce se dá říci, že to podstatné, co jsme textu už vytýkali dříve, se v mnoha ohledech nezměnilo… Jakkoli chápeme, že autor má právo připomínky i neakceptovat, je například lpění na onikání opravdu nešťastné a v rozhlase zavádějící a matoucí. Mediální rozhlasový rámec by měl v ideálním případě evokovat dnešní bleskově rychlý svět médií, ve volbě jazykových prostředků i syntaxí zůstává však v rovině rozhlasu pro pamětníky… Tři díly, to už je svého druhu seriál, i tady zůstáváme dlužni, posluchač by se měl orientovat i bez znalosti dílů předchozích… Přese všechno si myslím a mohu mluvit i za kolegu Dimitrije, že to všechno je v další verzi odstranitelné. Všichni vnímáme tento projekt jako mimořádný a jde nám o nezpochybnitelný výsledek, o text, který by byl rozhlasově inspirativní. Pevně doufám, že vám naše soudy nebudou připadat příliš příkré… Hynek Pekárek 30. 5. 2013
Ve své stále ještě chorobné prepotenci jsem zaslal text matadoru rozhlasové režie, kypícímu i v důchodu energií. Jeho pochvala a zájem zavinily recidivu, jak ji prozrazuje můj surový nátlak z 1.6.2013, za nějž se teď z duše stydím.:
Vážený pane Pekárku… S příkrými soudy jsem se plodně setkal často, ale Vaše jsou nezvyklé, přišlé jakoby z let, kdy platily nejen politické, ale i estetické zákony normalizace, k nimž patřilo, že správné je, co si přeje příslušná vrchnost. Možná si neuvědomujete, jak neslušné je, že necháte psát autory další a další verze bez zálohy, jako by honorář byl odvislý od bezpodmínečného splnění Vašich nápadů. Když takhle zacházíte s námi, jak asi s autory méně nezávislými?… Protože byla Vám všem známa jak naše tvorba, tak vybraná předloha, vyšli jsme z toho, že rozhlas akceptuje jak látku, tak specifický autorský rukopis… Dopis Vámi určeného režiséra i Vaše kritické poznámky jsme vzali na vědomí. Kdo srovná první verzi s následnou, zaznamená podstatné změny. Druhé kolo připomínek jde však daleko za kompetenci jak dramaturgie, tak režiséra. Práce kolegy Dudíka se mi líbily, ale pro mě jsou z jiného světa. Proto navrhujeme, aby si dal texty pro své režijní představy psát autory jemu bližšími a my mohli pokračovat s režisérem, který věří, že si s předlohou poradí on i posluchači. Zárukou Vám bude námi oslovená legenda ČRo Karel Weinlich, jenž s textem nemá zásadní problém. Potřebné úpravy provedeme s ním, jak to s režiséry děláme vždycky, a rádi vybereme z Vašich připomínek, co výsledku pomůže. Další verzi už považujeme za zbytečnou.
Zavinil jsem tím, že nás psychiatři ČRo vzápětí už přímo dotrkali do reality:
Vážená paní Mašínová, vážený pane Kohoute… Jakkoli připustím, že se ve svém úsudku mohu mýlit, je pro mne podstatné, že jsem se shodl s režisérem, na němž by ležela odpovědnost za inscenování scénáře… Věřte mi, že chápu vaše nelibé pocity, když se někdo „šťourá“ ve vašem díle, že se jako renomovaní autoři bráníte přijmout některá naše řešení, o jejichž oprávnění nejste přesvědčeni. Na druhou stranu by tu měl platit odvěký zákon nabídky a poptávky, pravidla hry, která jste podpisem smlouvy přijali… Mrzí mne, že připomínky D. Dudíka k textu vyústily ve váš požadavek výměny režiséra (jenom připomínám, že to byly zároveň moje připomínky a v logice událostí se tedy nabízí otázka, zda by neměl být vyměněn i dramaturg?). Já ovšem nemám tak silné kompetence, abych o výměně dosavadního režiséra za Karla Weinlicha mohl rozhodnout sám. Nejde tu však jen o výměnu režiséra, váš návrh jde ještě dál a v podstatě navrhujete, abychom nejen výběr režiséra, ale i finální dramaturgii delegovali cele na vás a „čekali“ už jen na dobrý inscenační výsledek… Mezi námi je však „ekonomický vztah“ naprosto opačný – producentem je podle smlouvy Český rozhlas… Navrhuji, že dám přečíst tuto verzi scénáře Janu Vedralovi (jako jednomu z iniciátorů a zároveň garantovi projektu) a šéfdramaturgyni Centra výroby Kristině Žantovské. Pokud oni rozhodnou, že jsme se ve svém úsudku mýlili, pak bude nutné, abychom já i Dudík odstoupili, vy byste dostali jiné spolupracovníky a hra by byla natočena. Pokud však naše připomínky potvrdí, musíte se rozhodnout, zda je budete chtít akceptovat a scénář přepsat. V opačném případě by Český rozhlas ve smyslu smlouvy od další spolupráce jistě ustoupil. Hynek Pekárek 3.6.2013
Neprohlédl jsem léčebnou provokaci a byv stále ještě rezistentní, obrátil se v hierarchii o patro výš, netuše, že se ozve virtuální šéfdramaturgyně z JIPOPP.
Vážený pane Kohoute… Jsem jako mí kolegové přesvědčena, že vaše divadelní hra Ecce Constantia je ve třech hodinových inscenacích rozhlasově neúnosná. Nebudu opakovat, co přesně vyjádřily poznámky režiséra Dudíka a dramaturga Pekárka. Zcela je podepisuji a přiznám se, že já jsem dokonce od počátku přesvědčená, že by si vaše divadelní hra (byla kdy inscenována?) zasloužila rozhlasový přepis v rozsahu jedné klasické rozhlasové inscenace, klidně přesahující hodinovou stopáž… Rozpínat dílo postavené na květnatém diskurzu a rétorice, jakož i na přemíře historických faktů (jistě zasluhujících obdiv) a z nich vyplývajících vztahů mezi preláty tehdejší Evropy, je spíš kontraproduktivní a pro posluchače natolik náročné, že je to může od poslechu dalších dílů odradit. Je opravdu na Vás, jestli chcete s námi spolupracovat nebo ne. A přirovnávat naše dramaturgické zásahy normalizačním, je, jak se mezi židy říká, chucpe… Nepodpořím Vás v tom, že si najdete jiného režiséra či dramaturga a postavíte tak sebe a svůj text mimo pravidla, která tady platí pro všechny stejná. S úctou, MgA. Kristina Žantovská, 28. 6. 2013.
Má nežidovsky hloupě uražená odpověď z 3.7.2013 nechť slouží jako důkaz, že použité drsné prostředky odpovídaly snaze zbavit mě i zbytků chuti k psaní.
Vážená paní Žantovská, nazýváte-li to, co hájíte, pravidly, pak je Český rozhlas mimo Evropu. Všude jinde totiž platí v divadle, v rozhlase i v televizi, že ví-li si s dílem radu prvotřídní režisér (a pokud jím Karel Weinlich není, tak co hledá čerstvě ve Vaší Síni slávy?), přebírá zodpovědnost za to, že si vše potřebné s autory vyřeší sám… Podivuji se, že jako šéfdramaturgyně Českého rozhlasu vůči autoru, jehož jste si sami pozvali, takže jste věděli, jak píše i o čem je hra, volíte konfrontaci… Pak je to ovšem v kumštu způsob jednání, který opravdu patří k direktivnímu režimu… Do dvou a tím méně do jednoho dílu se tento koncil prostě nevejde, a tři máme přece ve smlouvě, která snad nepřestala platit? Požadavky dramaturga i režiséra by ze hry udělaly reader´s digest!… Posluchači Vašich zábavných pořadů stejně už po pár minutách přeladí či vypnou, takže na příjmu zůstanou ti, jimž je dílo určeno – elita, která má také právo být občas obsloužena bez kompromisů a devalvací.
Přes varování své ženy jsem se stále nedoléčen obrátil na domnělého šéfa všech.
Vážený pane generální řediteli… Už ve dvou verzích jsme přistoupili na ty připomínky, které jsme považovali za rozumné, ale jinak se řídili jakožto autoři mnoha původních i adaptovaných prací vlastní představou, která nás zatím nezklamala. Když naši partneři stáli autoritativně na svém, dal jsem dílo číst Karlu Weinlichovi, k němuž máme jako k režiséru respekt. Neměl s ním problém a souhlasil, že by úkol převzal. To paní Žantovská odmítla s poukazem na jakási „pravidla, která platí pro všechny stejná“. Poprvé (za normalizace jsem byl zakázán) jsem zažil v umělecké instituci zákony odporující rozumu… Chci upozornit i na pochybnou praxi, kdy rozhlas na objednané dílo nedává zálohu, takže má snadnou páku k nátlaku, která byla v tomto případě zneužita.
Už pokorněji zní můj dopis z 23.10.2013 témuž činiteli, ačkoli mi mělo být jasné, že jeho úvodní pozvání i patronát byly nezbytným klíčem k úspěšné léčbě.
Vážený pane řediteli, smím Vás poprosit o laskavou odpověď na můj dopis, od něhož uplynulo už víc než 100 dnů?
Bez odpovědi uplynulo dalších šest měsíců a to stačilo, aby léčba plně zabrala. Psal jsem už pouze své Trilobity pro MfDNES s odporem sílícím tak patrně, že mě redakce v únoru 2014 nahradila hned kvartetem nástupců vedených rytířem Stránským, jež teď novinám vrací ztracený respekt. Klíčová zkouška však proběhla až 5.5.2014, kdy se na Hradě konala večeře na počest prezidenta Gaucka, jenž byl mým laudátorem při jednom z německých vyznamenání. Jako Duch Hamletova Otce se tam zjevil muž, jenž hrál v úvodu léčby ředitele rozhlasu, a ptal se, kdy televizní hru Volá Kostnice dokončíme. Tentokrát špatně sehrál překvapení mým sdělením, že jsem mu dvakrát psal, a spěšně odešel se slibem, že se brzy ozve. Pro jistotu jsem vyčkal dva týdny, až jsem si byl jist, že šlo o finální test, a napsal vyznání, které čtete, jímž děkuji skutečnému řediteli ČRo Peteru Duhanovi a jeho terapeutům za senzační uzdravení ze smrtícího návyku metodou fungující jako antabus, který i notorickým opilcům navždy zhnusí alkohol.
Už po odeslání redakci DN jsem odmítl pozvání jeho doubla z JIPOPP, telefonicky tlumočenou nejspíš stejně falešnou sekretářkou, čímž jsem se, věřím! ve své remisi vyhnul podezření z návratu choroby a tím dalším týdnům psaní. Léčba zabrala i dík tomu, že vícepráce plynoucí z připomínek ztenčily smluvní částku pro každého z autorů na 7.500 Kč za měsíc, z nichž však nebyl vyplacen ani halíř, takže nás právě hrozba bankrotu uchránila recidivy.

Lit.: Vedral, Jan: Za klinický neúspěch ČRo nesu odpovědnost já. In Divadelní noviny 13/2014 (25.6.2014) (reakce). – Cit.: V žertovném (?) textu Český rozhlas otevřel kliniku tvůrčího nepsaní popisuje doyen nás dramatiků, můj kolega a přítel (?) Pavel Kohout domnělou křivdu, která se jemu a jeho ženě Jeleně Mašínové měla přihodit při spolupráci s Českým rozhlasem, když nezdarem skončil pokus o proměnu jeho divadelního textu napsaného v osmdesátých letech Ecce Constantia! do autonomního auditivního dramatického tvaru odpovídajícího dnešní době, v níž je připomínáno výročí koncilu v Kostnici. Protože jsem celý „podnik“ inicioval a částečně také moderoval já (z titulu poradce GŘ ČRo pro program), a cítím se tedy za jeho nezdar odpovědný, a protože si ČRo, ani jeho „generál“ Peter Duhan, ani další kolegové, do nichž se Pavel Kohout pustil, nezaslouží, aby byla jejich kompetence takto zpochybněna, vymínil jsem si v rozhlase, že na ten článek odpovím já. A to i proto, že jsem od roku 1990 jako dramaturg v různých divadlech pomohl na scénu největšímu počtu Kohoutových textů ze všech dnes praktikujících kolegyň a kolegů.
Reagovat možná není nutné. Kdo zná Pavla Kohouta, mistra polemik, který pro řešení nejen toho, co vnímá jako společenské nešvary, ale i toho, co se dotýká pouze a výhradně jeho osobních zájmů, dokáže vždy najít prostor v tisku, si na povahu a podstatu domnělé křivdy udělá názor sám. A kdo si myslí, že v Českém rozhlase je úsilí nepočetné skupiny dramaturgů a režisérů zaměřeno k šikanování a tvůrčímu miškování autorů a nevšimne si při tom, že jen v posledním roce ČRo odpremiéroval (či k brzké premiéře připravil) původní rozhlasové hry M. Františáka, L. Lagronové, K. Šiktance, P. Pýchy, M. Uhdeho, D. Fischerové, I. Klestilové, R. Ludvy a více než desítky dalších částečně debutujících autorů, může se zaradovat: ten velký autor to těm malým lidem z rozhlasu ale nandal! Hodila by se možná také věcná odpověď obezřetně formulovaná mluvčí rozhlasu, kde by se celá věc dala vyřídit v zásadě citací smlouvy, kterou P. Kohout a J. Mašínová s ČRo podepsali. Myslím ale, že by byla chyba nenahlédnout celou zde prefabrikovanou „kauzu“ v širších souvislostech. Proč nevyužít toho, že se Divadelní noviny rozhodly věnovat Kohoutově stížnosti takový prostor? (Jsem zvědav, zda jej hodlají věnovat i dalším významným tvůrcům, jejichž tvůrčí záměry, jistě v dobré víře projektované, nakonec ztroskotají, což se, bohužel, v tvůrčím provozu stává dnes a denně.)

Mylná představa o vlivu dramatika

Myslím si totiž, že rozhořčení manželů Kohoutových svědčí, kromě jejich dobře známých osobnostních daností, také o tom, že představy o vlivu a postavení divadelního autora (umocňované ještě jeho vlivy a postavením v různých společenských organizacích a spolcích) z šedesátých let, jsou prostě nepřenosné do dnešní doby. Sám jako autor lituji, že minula doba, kdy, jak říkal M. Uhde: dramaturgové stáli na chodbě za dveřmi mého bytu a čekali, až dopíšu novou hru. Nelituji však toho, že když vznikne nová hra, chod celé instituce, která plánuje svou činnost na měsíce dopředu, se vymkne, aby ji uvedla – a to tím spíš tehdy, kdy ten text zdaleka není hotový. V našem případě byl problém dokonce opačný – rozhlas měl připravené prostředky, kapacity, interního režiséra a termíny realizace, ale použitelný text jaksi nebyl dodán.
S Pavlem Kohoutem jsem několikrát vtipkoval o potřebě vytvořit „dílnu starých autorů“. On začíná svůj text tím, že se „žertovně“ otírá o tvůrčí psaní. Shodou okolností jsem někdy v druhé polovině devadesátých let společně s prof. O. Králem a A. Berkovou obhájil u akreditační komise tvůrčí psaní jako studijní obor vysokoškolského studia. Opírali jsme se přitom o metodiku, zkušenost a doporučení A. Lustiga a J. Škvoreckého. Oba jmenovaní už byli rovněž v zenitu života a jejich vlastní pedagogická činnost svědčila o tom, že jsou otevřeni mladým lidem. S prof. Přidalem jsme před několika lety v Českém rozhlase pedagogicky garantovali cyklus Hry nové generace, který přispěl k tomu, že pro rozhlas začali psát noví autoři, režírovat zde mladí režiséři, že se kredit a váha původní rozhlasové hry zvýšily. Jako poradce jsem pomáhal s pořádáním cyklu Vinohradská 12, ve kterém bylo nakonec uvedeno deset původních rozhlasových her autorů střední generace, a rozhlas k svému 90. výročí uspořádal neobvykle početně obeslanou autorskou soutěž.
Bylo proto podle mého soudu (který zdaleka nesdíleli všichni) správné a vhodné znovu získat pro rozhlasovou práci i doyena českých dramatiků P. Kohouta. Věděl jsem o jeho vztahu k textu hry Ecce Constantia!, na divadle nikdy neuvedené, a navrhl jsem jak autorovi a jeho ženě, jejíž zkušenost rozhlasové autorky byla vítána, tak generálnímu řediteli ČRo, abychom se tento text s uvnitř tematizovanou mediální podstatou pokusili převést do auditivního tvaru. Šlo také jistě o významné autorovo životní jubileum i o samu látku, Jana Husa, výročí Kostnice.
V rozhlase se Kohoutovým dostalo výjimečné podpory. Souhlasili s tím, že na díle s nimi bude spolupracovat dramaturg H. Pekárek, který už přivedl do vysílání několik Pavlových jednoaktovek. Po poslechu několika jeho inscenací souhlasili, že u přípravy díla bude od začátku rozhlasový režisér D. Dudík. (Působí zde už víc než dvacet let, vytváří náročné inscenace, je to kmenový režisér v plné tvůrčí síle někde kolem padesátky a rozhodně to není „mladý fámulus“). Pak se spolupráce stvrdila schůzkou u generálního ředitele, včetně vysoce nadstandardních honorářových a realizačních možností. Všichni jsme se shodli, že výjimečné téma a výjimečný autor vyžadují výjimečnou spolupráci, abychom se dostali k výjimečnému výsledku.

Známosti s těmi nahoře

Ve svém článku Pavel Kohout cituje z osobních e-mailů psaných v různých fázích spolupráce. Musím říci, že s takovým postupem mám problém, je to intimní komunikace tvůrců, a její zveřejňování mi připomíná zveřejňování intimit z odposlechů. Kam by všichni dramaturgové a režiséři došli, kdyby při dohadování se s autorem pomocí dnes nejběžnějších komunikačních prostředků museli myslet na to, že v případě neshody autor jejich věty otiskne, snad jako důkaz jejich nekompetence či zlé vůle, ve slovutných Divadelních novinách! Obecnější poučení z této kauzy je, pokud jde o komunikaci s Pavlem Kohoutem, obávám se nasnadě.
Nicméně – citované úryvky z korespondence dokládají, že komunikace probíhala v respektu a se zájmem „dílo porodit“. První kolo připomínek proběhlo předtím, než se autoři pustili do psaní. Odevzdaná první verze byla probrána na Kohoutem líčené schůzce ve Slavii za mé přítomnosti a Pavel ani Jelena jistě nepopřou, že i já jsem měl velkou řadu kritických připomínek, oněch „skotských střiků“. „První podání“ se autorům opravdu nepovedlo. Chvíli to vypadalo, že zde spolupráce končí, ale já – a to je má největší chyba – jsem naléhavým e-mailem zaslaným dramaturgovi a autorům dosáhl příměří. Rozhlas vystavil smlouvu a Pavel s Jelenou se pustili do druhé verze.
Po jejím odevzdání vzaly události dramatický spád, který vlastně Kohoutův článek dobře popisuje. Režisér a dramaturg měli znovu podstatné výhrady – a já musím říci, že vzhledem k ambici vytvořit suverénní auditivní dílo z materiálu původní divadelní hry (čemuž odpovídala i výše honoráře, kterou si autoři vyjednali) byly tyto výhrady oprávněné. Vyzvali Kohoutovi ke schůzce a k jednání, jehož výsledkem by byla další verze. Jak už to tak někdy bývá, k výsledku se kráčí verzemi. Ve svém e-mailu z 1. června, který v článku Kohout cituje, autoři tuto schůzku odmítají, navrhují výměnu režiséra Dudíka za emeritního K. Weinlicha a konstatují, žedalší verzi považují za zbytečnou. Dramaturg H. Pekárek ve své (rovněž citované) odpovědi upozorňuje, že jejich postoj naráží na smlouvu, kterou podepsali, nicméně navrhuje, aby se autoři obrátili na tehdejší šéfdramaturgyni Centra výroby K. Žantovskou (a na mě). K. Žantovská je k dílu nejkritičtější a autory navržený postup odmítne. (Opět citováno.) Mně P. Kohout řekne, že si věc vyřídí sám, já pak zásadně nedoporučím generálnímu řediteli, aby „vrchnostenským rozhodnutím“ vyhověl autorovu rozmaru pověřit rozsáhlým projektem doyena rozhlasové režie, který už ale více než pět let netočil a nepracoval s digitální nahrávací technikou. Celá věc mě profesionálně i lidsky mrzí, ale shoduji se s kolegy v kritickém názoru na druhou textovou verzi a jsem přesvědčen, že dnes generální ředitel rozhlasu není generální tajemník, který by v případě zvýšeného tlaku měl mocensky měnit rozhodnutí podřízených, jimž svěřil pravomoc. V tomto směru se s P. Duhanem (ostatně, absolventem scenáristiky a dramaturgie na VŠMU) shodneme, a on je tedy vystaven dalším Kohoutovým dopisům. Obecnější poučení směřuje k tomu, že starý návyk „lidí zvláštního ražení“, spoléhajících na to, že rozhodnutí věcně odpovědného redaktora lze obejít bližšími známostmi s „tajemníky“ a „těmi nahoře“, v moderní demokratické instituci veřejné služby už (či ještě?) naštěstí neplatí. Tento modus operandi, který P. Kohout použil a oprášil ze starých let, a který jsem se mu pokoušel vymluvit, vedl k žalostnému, ale logicky nezbytnému výsledku. Tvůrčí otevřenost na straně kolegů z ČRo se zavřela. Po textu publikovaném v Divadelních novinách nadobro.
Tak je to tedy s tím ČRo zřízeným „institutem, který přestárlým psavcům dává šanci odestát se spisovatelem“. Všichni na straně ČRo jsme chtěli, aby Pavel a Jelena psali auditivní hru (a nakonec lhostejno, zda jedno-, dvou-, či trojdílnou, ale účinnou), ale nedokázali jsme je inspirovat k tomu, aby jen opakovaně „pro rozhlas“ neupravovali divadelní (a, opakuji, na scéně nikdy nerealizovaný) text.

Z nezdaru neměl radost nikdo

Já, jako hlavní viník, se omlouvám Pavlovi a Jeleně, že jsem v nich probudil naději a donutil je strávit hodiny u PC, přičemž jsme se míjeli v pochopení, vůli či schopnosti dosáhnout toho, co by bylo rozhlasově výjimečné. Mou vinu snad oslabí to, že mám ke starším kolegům, k doyenům našich oborů, otevřený vztah plný respektu a zájmu o ně; o to zaskočenější a zrazenější si však připadám, když mě jejich soudnost postrádající postup donutí zvažovat, zda je korektní argumentovat tím, že ve vysokém věku přece jen tvůrčí síly každého z nás slábnou. A tak raději takové argumenty ponechávám stranou. Stejnou míru korektnosti si však dovoluji nárokovat i pro své rozhlasové kolegy.
Omlouvám se i kolegům rozhlasu a celé instituci, jejíž jméno tak významné tištěné médium, jako jsou Divadelní noviny, zpochybnilo. Omlouvám se za desítky hodin analýz textu, jejichž jediným výsledkem bylo, že byly citovány jako corpus delicti domnělé křivdy. Myslel jsem to dobře a věřil jsem, že můj otevřený kolegiální a přátelský(?) vztah s Pavlem Kohoutem vyvrátí široce sdílenou pověru: Vždyť víš, jaký on je.
Věc má i svůj právní rozměr. Dne 15. března 2013 podepsali Jelena a Pavel s dramaturgem Hynkem Pekárkem za ČRo smlouvu, v níž v odstavci VII. článku 2 stojí: Neodpovídá-li Dílo požadavkům a specifikacím ČRo, může ČRo vyzvat Autora, aby Dílo přepracoval, a stanovit mu k tomu přiměřenou lhůtu… Neodpovídá-li Dílo požadavkům a specifikacím ČRo ani po opakovaném pokusu Autora o odstranění vad Díla, nebo neodevzdá-li Autor Dílo v termínu dohodnutém touto smlouvou či ani po dodatečné výzvě ze strany ČRo, je ČRo oprávněn od smlouvy odstoupit.
I přes topornost právnické češtiny je zjevné, a to i na základě e-mailů, které P. Kohout ve svém článku citoval, že právě toto se přihodilo. Myslím, že z toho neměl radost nikdo a že takový nezdar bylo lépe z taktu a vzájemných ohledů přikrýt rouškou mlčení. ČRo také změnil výrobní plán a nenárokoval smluvní sankce, k jejichž plnění se Kohoutovi podpisem smlouvy rovněž zavázali.
Na závěr, mám-li se držet „žertovného tónu“, pokorně konstatuji, že mnou zvolený klinický a pedagogický postup neměl úspěch. Spisovatel „v zenitu života“ dokonce špatně identifikoval, že jsme pro něj připravili Jednotku intenzivní péče pro přestárlé psavce nikoli s cílem odestát ho spisovatelem, ale učinit ho rozhlasovým autorem druhé dekády 21. století. Doufal jsem však, že se Pavel Kohout odnaučí oné sebezahleděnosti a víře ve vlastní výlučnost, která jej v jeho očích opravňuje k podobným postupům, jaké i na této „kauze“ demonstruje a které mu, obávám se, brání v potřebné sebereflexi, jež by mu otevřela možnosti nové spolupráce i s padesátiletými mladými fámuly, léčiteli s krycím označením dramaturg a s institucí, která mu nabízí stejný typ smlouvy jako výše uvedeným dramatikům – totiž bez zálohy. Tento pedagogický nezdar „dílny starých autorů“ mě mrzí. Selhal jsem.
Neměl jsem úspěch ani tehdy, když jsem se Pavlovi pokoušel vysvětlit, že jeho sebevětší a nesporné zásluhy a význam nemají takovou sílu, aby dokázaly popřít či vymazat jednoznačnost jeho vlastních rozhodnutí a výroků. Slyšeli jsme furiantské rozhodnutí: Další verzi už považujeme za zbytečnou, ale po více než čtvrt roce supliku jak z Jiráskovy Lucerny: Vážený pane řediteli, smím Vás poprosit o laskavou odpověď na můj dopis? Nyní také v článku čteme hrdinské: Už po odeslání redakci DN jsem odmítl pozvání jeho doubla z JIPOPP (myšlen generální ředitel ČRo),telefonicky tlumočenou nejspíš stejně falešnou sekretářkou, čímž jsem se, věřím!, ve své remisi vyhnul podezření z návratu choroby a tím dalším týdnům psaní. Tedy opět jednoznačné odmítnutí pozvání a další práce na hře. Ale přitom se Pavel neudrží a čtyři dny před tím, než mají Divadelní noviny vyjít, píše P. Duhanovi e-mail, ke kterému článek připojuje a současně se nabízí slovy, jež výjimečně cituji, po jeho zvyku, z osobního e-mailu: Nechci opakovat vážná obvinění, dostatečně podepřená fakty i citacemi v mé „zprávě“, ale za to zdůraznit, že pokusí-li se ČRo o nový přístup k umělecké spolupráci, propadneme chuti psát pro něj znovu. Výročí smrti prvního z našich „kacířů“ je až za rok, tedy času dost na v pořadí třetí pokus, který by byl plodně ovlivněn dvěma předchozími, jelikož nejsme tak hloupí, abychom odmítali rozumné podněty.
Soudný čtenář si názor udělá sám. A jistě pochopí, že práce terénního dramaturga pracujícího s živými autory je opravdu, jak tvrdíval doyen našich teoretiků prof. Císař, prací na pomezí.
A přesto, Pavle Kohoute, příteli a spoluflamendře mého táty, tě mám rád a tvrdím, že jsi pro české divadlo a dramospisbu udělal veliký kus uznáníhodné práce. Tak si to v zenitu života, prosím, nekaž podobnými exhibicemi, jako je zde oponovaný článek.

Kohout, Pavel: Český rozhlas versus Hus & Berlusconi. In Divadelní noviny 14/2014 (3. 9. 2014) (reakce). – Cit.: Naposledy se vracíme k polemice Pavla Kohouta s Českým rozhlasem, v případně další výměny názorů budeme rádi pokračovat na iDN. Pavel Kohout požádal o reakci na text Jana Vedrala (DN 13), Irena Žantovská o zveřejnění plné verze svého dopisu, z něhož Pavel Kohout citoval (DN 12) a zvýrazněné pasáže nepoužil.

Příteli (!) Jene Vedrale, tak ses ponořil do mé duše, až se divím, jak málo ji znáš, když otazníkem za slovem přítel naznačuješ, že jím přestanu být pro všední spor o Český rozhlas.
Tkví v tom, že jste se rozhodli chtít od autorů Kohout & Mašínová „text, který by byl rozhlasově inspirativní“(dramaturg Pekárek), aneb „suverénní auditivní dílo“ (Ty), a mne „učinit rozhlasovým autorem druhé dekády 21. století(zase Ty), zatím co my chtěli jednoduše vyprávět složitý příběh ze století patnáctého, drama převratného koncilu v Kostnici, o němž vědí Češi, pokud vůbec, že nám upálil Husa. A jelikož známe Tvůj opus Xaver o podvodníku, jemuž rozhlas věnoval sedm večerů, jeví se nám, že tři, které jsme vyprosili my, si téma zasloužilo víc než šéfdramaturkyní Žantovskou dokonce žádaný „přepis v rozsahu jedné klasické rozhlasové inscenace“.
Zazlívám vedení ČRo, že autory, které o dílo tak umělecky i časově náročné požádá, nechá půl roku pracovat bez zálohy, jež by je částečně odškodnila, nestrefí-li se do „připomínek“. Nemravný systém dává dramaturgům libovolnou možnost nátlaku.
Zazlívám vedení ČRo, že zkušeným autorům přidělí režiséra, který jim z nedovzdělanosti zakáže užít středověké onikání i náznak latiny, a že režii nesmí převzít svolný mistr ze Síně Slávy ČRo Karel Weinlich, jelikož „nepracoval s digitální technikou“ (znovu Ty). Ještě trapnější je, že ho, už jmenovaného porotce Prix Bohemia Radio 2014, brzy po zveřejnění mé Zprávy v Divadelních novinách Helena Eliášová z Vaší firmy („Moc se Vám, pane Weinlichu,omlouvám, že tímto musím zrušit Vaši účast, jde o celkovou ideovou změnu směru festivalového korábu a doufám, že na nás nezanevřete a že v blízké budoucnosti se na Vaše zkušenosti a znalosti obrátíme“) vyexpedovala do sklepa slávy ČRo.
Svůj text jsem netradičně poslal dva dny předem řediteli ČRo Duhanovi, aby měl čas o něm přemýšlet. Protože jediný jej znal, musel to být on, kdo místo toho hned nazítří poslal Tebe tradičně přemluvit za zády autorů šéfredaktora DN, aby jej stáhl, neboť „maří boj Českého rozhlasu proti berlusconisaci médií“.
Zazlívám generálnímu řediteli, že s ní bojuje postnormalizační duhanizací, když omezuje osobitost tvorby jen proto, že neodpovídá představě dramaturgů, krytých šéfy dle hesla Rozhlas jedna rodina. O vztahu ČRo k autorům, kteří si dovolí bránit se veřejně, říká vše Tvoje věta: „Tvůrčí otevřenost na straně kolegů se zavřela. Po textu publikovaném v Divadelních novinách nadobro.“ To je síla. Hněv pracujících a následné umlčení předcházely už našemu vyhnání do Rakous…
Jenže, ať se přeme sebevíc, nelze nás rozsoudit, když to dvakrát odmítnuté dílo nikdo nezná. Což změním:
Obě verze rozhlasové trilogie vzniklé podle divadelní hry i televizního filmu Ecce Constantia! (a k tomu i první díl další verze, v němž jsme zkusili jiný přístup, což Vám ani nestálo za lektorát) vyvěšuji na ´vepsajt´ HYPERLINK „http://www.pavel-kohout.com“ www.pavel-kohout.com, oddíl Aktuálně.
Lomikaři, Lomikaři, hať se hukáže, hdo z nás!

V Praze 27. 6. 2013

Vážený pane Kohoute,

Je mi líto, že se nám naše spolupráce takhle zašmodrchala a z dobrého nápadu se stává spor, jinak už to v tuto chvíli nazvat neumím.

Jsem stejně jako mí kolegové přesvědčena, že vaše divadelní hra Ecce Constantia je ve třech hodinových inscenacích rozhlasově neúnosná. Nebudu opakovat, co podle mého přesně vyjádřily poznámky režiséra Dudíka a dramaturga Pekárka. Zcela je podepisuju a přiznám se, že já jsem dokonce od počátku přesvědčená, že by si vaše divadelní hra (byla kdy inscenována?) zasloužila rozhlasový přepis v rozsahu jedné klasické rozhlasové inscenace, klidně přesahující hodinovou stopáž. Významným dílům taková stopáž přísluší.

Museli byste ale přistoupit na to, že hru pro rozhlas přepíšete (dbalí prioritně srozumitelnosti děje a jednání postav, eliminujete mnohé motivy i fakta a vytvoříte pro drama zvukový prostor). Namísto toho jste hru upravili, tedy rozdělili na tři části.

Rozpínat dílo, postavené na květnatém diskurzu a rétorice, jakož i na přemíře historických faktů (jistě zasluhujících obdiv) a z nich vyplývajících vztahů mezi postavami (preláty! tehdejší Evropy), je spíš kontraproduktivní a pro posluchače natolik náročné, že je to může od poslechu dalších dílů odradit.

Je opravdu na Vás, jestli chcete s námi spolupracovat, nebo ne. A přirovnávat naše dramaturgické zásahy, normalizačním je, jak se mezi židy říká, chucpe.

Ráda se s Vámi, Vaší ženou, dramaturgem Hynkem Pekárkem, případně i s Janem Vedralem, který naši spolupráci „spískal“, sejdu a vysvětlím, co není jasné.

Nepodpořím Vás ale v tom, že si najdete jiného režiséra či dramaturga a postavíte tak sebe a svůj text mimo pravidla, která tady platí pro všechny stejná.

Srdečně a s úctou,

Kristina Žantovská

t. č. šéfdramaturg Centra výroby ČRo