Má protentokrát obsazená vlast (2015)

Přidal: Premek |

Duben 28, 2015

Pavel Molek. Rozhlasová hra o dramatických okamžicích života dirigenta Václava Talicha. Slovní předehra k symfonickým básním. Původní rozhlasová hra o hudbě, slovech a činech v pohnutém roce 1939. Spoluúčinkuje Symfonický orchestr Českého rozhlasu, řídí Petr Louženský j. h. Mistr zvuku Tomáš Mikyška. Zvukový design Jan Trojan. Dramaturgie Klára Novotná. Režie Vít Vencl.

Osoby a obsazení: Václav Talich (Viktor Preiss), Vojtěch Horák (Igor Bareš), Mirek (Jan Dolanský), Zdeněk Němec (Pavel Batěk), Josef Morávek (Petr Lněnička), Egon Ledeč (Martin Finger), Stanislav Novák (Jan Vlasák), Emanuel Krejčí (Kamil Halbich), Josef Slepička (Stanislav Oubram), trumpetista (Viktor Dvořák), flétnista (Jaroslav Slánský), basista (Zdeněk Velen), klarinetista (Jiří Knot), hornista (Zdeněk Hess) a pozounista (Pavel Macák).

Natočeno duben 2015. Premiéra 5. 6. 2015 v rámci cyklu Páteční večer (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 132 min.) a Hrdina.cz. Repríza 1. 1. 2016 (ČRo 2 Praha, 20:00 h); 12. 5. 2016 (ČRo 3 Vltava, 22:00 h.; předtím ČRo 3 vysílal zahajovací koncert Pražského jara 2016 – Bedřich Smetana: Má vlast, řídil Paavo Järvi); 16. 3. 2019 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h) v cyklu Rozhlasové jeviště; 16. 3. 2021 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama; 1. 4. 2023 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu; 2. 3. 2024 (ČRo 3 Vltava, 16:00 h.) v cyklu Sobotní drama.

Pozn.: Součástí Pátečního večera byl také dochovaný záznam Smetanovy Mé vlasti z roku 1939 za řízení V. Talicha.

Lit.: Podskalská, Jana: Jan Vlasák : Vraťme se k příběhům. In Týdeník Rozhlas 19/2015 (rozhovor). – Cit.: Dobře rozehrané partii, šílený Král Lear nebo Kadlec v provinčním prostředí Veterána. A také zkušený hráč v cizích filmových produkcích a spolehlivý dabér, který často propůjčuje hlas například hercům Harveymu Keitelovi nebo Billu Nighymu.

To je Jan Vlasák, kterého můžete často potkat i na chodbách Českého rozhlasu. Zajímavý text namlouval právě chvíli před naším rozhovorem. (…)

Přišel jste na rozhovor rovnou z rozhlasu, kde jste točil dramatizaci o Václavu Talichovi. O čem je?

Účastním se toho jen okrajově, vlastně na záskok. Hlavní roli Talicha hraje Viktor Preiss. Točíme na základě reálného příběhu, který se stal v roce 1939 po okupaci. Václav Talich tehdy dirigoval v Národním divadle Mou vlast. V orchestru byli lidé různého smýšlení a stran – profašistických, komunistických, Židé… A někteří se mu vzepřou a řeknou, že by chtěli během koncertu pronést ke světu řeč, protože koncert je přenášen ven různými zahraničními rádii. Chtějí zastavit koncert a upozornit na to, že jsme jako Česko okupováni Němci. Začnou se o tom dohadovat, vedou různé zajímavé polemiky. A celý příběh je vlastně o tom, že dirigentovi vyčítají, že hraje v období nacismu, a měl by proti nacistům protestovat. On se hájí tím, že když udělá dobrou hudbu, neprospívá Němcům, ale svému národu v temných dnech… Takový věčný etický problém.

Lit.: Novotná, Klára: Má vlast volá o pomoc! In Čtvrtletník Klubu Vltava 2/2015, s. 18 (článek). – Cit.: Národní divadlo, 5. června 1939. Uvedením Smetanovy Mé vlasti, přenášené živě Československým rozhlasem a přejímané radiostanicemi v Paříži a v Oslo, vrcholí Pražský hudební máj – mimořádný festival, který vznikl z iniciativy dirigenta Václava Talicha a jehož cílem bylo „narovnat naši páteř a naplnit nás pocitem důstojné svébytnosti“. Dva a půl měsíce po začátku okupace cítí česká veřejnost každým dnem bolestnější sevření „ochranné ruky“ protektorátu a je nucena zvykat si na opatření, která odporují všem principům demokratické společnosti.

Hudební slavnosti se tak stávají výjimečnou příležitostí k pozvednutí národní vůle a sebeuvědomění. Ovšem ani situace v samotných kulturních institucích není moc povzbudivá – tvůrčí práci provázejí cenzurní zásahy i nejrůznější nařízení – v obavách z proměny některých představení v politickou manifestaci je vydán zákaz tleskání a dalších projevů libosti či nelibosti během divadelní i hudební produkce. Umělci židovského původu jsou odstavováni z čelných pozic v souborech, někteří musí instituce opustit již záhy po okupaci. Šéfové, kteří nechtějí na antisemitskou politiku přistoupit a umělce hájí, vystavují sami sebe nejen výhrůžkám ze strany prorežimního tisku, ale často i útokům z řad členů ve vlastních souborech.

Do této zjitřené atmosféry zasazuje autor Pavel Molek děj své hry Má protentokrát obsazená vlast. Odehrává se
v reálném čase během generální zkoušky zmiňovaného slavnostního provedení Smetanova cyklu symfonických básní, jejíž hladký průběh naruší neočekávaná skutečnost. Tři mladí muzikanti hodlají během přímého přenosu přečíst politické provolání ke zbytku Evropy v přesvědčení, že je třeba využít jedinečné příležitosti k vyslání signálu o skutečném stavu smutné české existence. Taková zpráva, zveřejněná v orchestru půl hodiny před zahájením přenosu, působí pochopitelně jako nálož dynamitu. Jsou ti tři ztělesněním odvahy, která se nebojí vyjádřit své přesvědčení a bojovat za něj, nebo hazardéři, jež neženou do katastrofy jen sebe, ale všechny zúčastněné? Jaké může mít takové jednání následky? Všechny strany sporu se obracejí k dirigentskému stupínku, k profesoru Václavu Talichovi. Osobnosti cele prostoupené hudbou, která je pro ni jedinou pravdou, nejpřiléhavější odpovědí na palčivé otázky i pomocnou rukou v beznaději. Nerozumí a nemůže rozumět zoufalé touze po činu oněch třech mladých opovážlivců a tak spor roste k základní otázce: Kdy je třeba mluvit a kdy mlčet a hrát? Kde má být místo umělců v tak pohnuté době?

Není asi na místě prozrazovat předem vyústění této dramatické situace, podstatné ovšem je, že alespoň v premiérovém uvedení bude součástí vysílání hry také skutečná historická nahrávka právě z onoho koncertu. Unikátní
záznam, objevený teprve před několika lety v Norském rozhlase, podává skrze svou hudební působivost a zachycením neopakovatelné atmosféry v Národním divadle výjimečný obraz doby, ale také osobnosti Václava Talicha. Člověka velkých uměleckých i lidských kvalit, vystaveného za války těžkým morálním zkouškám a bezprostředně po válce pronásledovaného později neprokázanými obviněními z kolaborace. Jeho provedení Mé vlasti není jen špičkovým uměleckým výkonem, ale také hlubokou emoční výpovědí.

Pro Pavla Molka, povoláním vysokoškolského pedagoga, je Má protentokrát obsazená vlast rozhlasovým debutem.
Uplatňuje v ní své široké znalosti z oblasti historie i hudby, ale nechává je sloužit výsostně dramatickému tvaru.
Rozhlasové realizace Molkova textu se ujal režisér Vít Vencl spolu se zvukovým mistrem Tomášem Mikyškou
a designérem Janem Trojanem. Pro vytvoření zvukově věrohodného prostoru Národního divadla zvolili nakonec technicky náročné natáčení v největším rozhlasovém studiu S1. Ke spolupráci byl přizván také SOČR, který nejen nahrál hudební pasáže hry, ale vypomohl i hereckými výkony od veškerého pohybu v sále, přes projevy úžasu či nesouhlasu až po hromadnou rvačku. Natáčení s muzikanty probíhalo rovněž netradičně za přítomnosti hned dvou dirigentů – Petra Louženského, který vedl hudební nastudování, a Viktora Preisse, představitele Václava Talicha, jenž řídil hudebníky slovem. Hereckými partnery mu pak v inscenaci jsou, vedle dalších, Pavel Batěk, Petr Lněnička a Martin Finger.

Hru Má protentokrát obsazená vlast spolu s historickou nahrávkou Smetanova symfonického cyklu vysílá Český rozhlas Vltava symbolicky v den výročí slavnostního koncertu 5. června od 20 hodin v rámci Pátečního večera. Tématu bude věnována i následující sobotní Víkendová příloha. Inscenace je zároveň příspěvkem k letošnímu rozhlasovému cyklu Hrdina.cz.

Lit.: Novotná, Klára: Pavel Molek: Má protentokrát obsazená vlast. In web ČRo 3 Vltava, květen 2015 (článek). – Cit.: Národní divadlo, 5. června 1939. Uvedením Smetanovy Mé vlasti, přenášené živě Československým rozhlasem a přejímané radiostanicemi v Paříži a v Oslo, vrcholí Pražský hudební máj – mimořádný festival, který vznikl z iniciativy dirigenta Václava Talicha a jehož cílem bylo „narovnat naši páteř a naplnit nás pocitem důstojné svébytnosti“.

Dva a půl měsíce po začátku okupace cítí česká veřejnost každým dnem bolestnější sevření ´ochranné ruky´ protektorátu a je nucena zvykat si na opatření, která odporují všem principům demokratické společnosti. Hudební slavnosti se tak stávají výjimečnou příležitostí k pozvednutí národní vůle a sebeuvědomění.

Součástí premiéry hry je v rámci Pátečního večera také uvedení unikátní, teprve nedávno objevené nahrávky tohoto koncertu.

Ovšem ani situace v samotných kulturních institucích není moc povzbudivá – tvůrčí práci provázejí cenzurní zásahy i nejrůznější nařízení – v obavách z proměny některých představení v politickou manifestaci je vydán zákaz tleskání a dalších projevů libosti či nelibosti během produkce. Umělci židovského původu jsou odstavováni z čelných pozic v souborech, někteří musí instituce opustit již záhy po okupaci. Šéfové, kteří nechtějí na antisemitskou politiku přistoupit a umělce hájí, vystavují sami sebe nejen výhrůžkám ze strany prorežimního tisku, ale často i útokům z řad členů ve vlastních souborech.

Do této zjitřené atmosféry zasazuje autor Pavel Molek děj své hry Má protentokrát obsazená vlast. Děj se odehrává během zvukové zkoušky zmiňovaného slavnostního provedení Smetanova cyklu symfonických básní, jejíž hladký průběh naruší neočekávaná skutečnost. Tři muzikanti hodlají během přímého přenosu přečíst politické provolání ke zbytku Evropy v přesvědčení, že je třeba využít jedinečné příležitosti k vyslání signálu o skutečném stavu smutné české existence. Taková zpráva, zveřejněná v orchestru půl hodiny před zahájením přenosu, působí pochopitelně jako nálož dynamitu.

Jsou Zděněk Němec, Josef Morávek a Egon Ledeč ztělesněním odvahy, která se nebojí vyjádřit své přesvědčení a bojovat za něj, nebo hazardéři, jež neženou do katastrofy jen sebe, ale všechny zúčastněné? Jaké může mít takové jednání následky? Všechny strany sporu se obrací k dirigentskému stupínku, k Václavu Talichovi. Osobnosti cele prostoupené hudbou, která je pro ni jedinou pravdou, nejpřiléhavější odpovědí na palčivé otázky i pomocnou rukou v beznaději. Nerozumí a nemůže rozumět zoufalé touze po činu oněch třech mladých opovážlivců, a tak spor roste k základní otázce: Kdy je třeba mluvit a kdy mlčet a hrát? Kde má být místo umělců v tak pohnuté době?

Není na místě prozrazovat předem vyústění této dramatické situace, podstatné ovšem je, že alespoň v premiérovém uvedení bude součástí vysílání hry také skutečná historická nahrávka právě z onoho koncertu. Unikátní záznam, objevený po šedesáti letech v Norském rozhlase podává skrze svou hudební působivost i zachycením neopakovatelné atmosféry v Národním divadle výjimečný obraz doby.

A také osobnosti Václava Talicha. Umělce stojícího s počátkem války na vrcholu tvůrčích sil. Osobnosti tak uznávané a silné, že ji ani němečtí okupanti nemohli ignorovat – snažili se ji proto v průběhu války získat pro svou ďábelskou hru. Vytrvale vedl Českou filharmonii i Národní divadlo zároveň, než ho okolnosti donutily stáhnout se do ústraní. Když se po osvobození vydal z Berouna pěšky do Prahy, zpátky do práce, noví revolucionáři ho zatkli a obvinili z kolaborace. Byl sice osvobozen, ale stejně se našlo dost lidí, kteří mu vyčítali pro koho a v jaké době hrál. Snad právě ona jedinečná nahrávka může být klíčem k pochopení Talichova postoje, neuvěřitelného nasazení a víry v sílu hudby.

Příběh sám se kromě samotného koncertu neopírá o skutečné události. Některé postavy se zrodily z věčně se opakujících lidských typů v autorově hlavě, některé mají svůj reálný předobraz. Tak jako třeba koncertní mistr a Talichův přítel Stanislav Novák, violista Zdeněk Němec nebo druhý koncertní mistr Egon Ledeč. Právě osudy Němce a Ledeče jsou smutnými místy v protektorátní historii České filharmonie. Egon Ledeč byl pro svůj židovský původ nucen již v létě 1939 orchestr opustit a nacistická mašinerie mu nachystala smrt v koncentračním táboře. Zdeněk Němec měl nakročeno k tomu, stát se skvělým violistou, houslistou nebo hudebním teoretikem. I při hraní v České filharmonii psal články a vědecké stati o hudební historii. Do posledního z nich, v únoru 1945 právě o Mé vlasti vsunul paralelu mezi symfonickou básní Blaník a očekávaným příchodem blanických rytířů, kteří mají národu přinést „spásu a vyproštění z pout poroby a temna“. Byl zatčen přímo po koncertu v Rudolfinu, ještě ve fraku odvlečen, přes noc vyslýchán a nakonec k ránu dvěma gestapáky namačkán do bedny na mrtvoly a rozšlapán.

Má protentokrát obsazená vlast je tak zároveň tichým připomenutím životů a tvůrčích drah, které okupace násilně přervala.

Pavel Molek (nar. 1980) pochází z jihočeského města Lišov. Druhou polovinu svého dosavadního života prožil převážně v Brně, kde vystudoval právo a politologii a deset let pracoval jako asistent soudce na Nejvyšším správním soudě. V roce 2009 odjel studovat do Lisabonu, díky čemuž se sblížil se svou ženou, Portugalskem a rozhlasovou prací. Všem se od té doby s láskou věnuje, ať už trvale, či pohostinsky.

Vyučuje na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a na Katolické univerzitě v Lisabonu lidská práva a ústavní právo, působí jako asistent na Ústavním soudě, moderuje debaty a konference a píše. Kromě knih o lidských právech (Právo na spravedlivý proces v roce 2012, Politická práva v roce 2014) a dalších ústavněprávních tématech vytváří pro rozhlas historické soutěže a pořady o historii pro stanici Vltavy. Má protentokrát obsazená vlast je jeho dramatickým debutem.

Lit.: Kaňková, Markéta: Český rozhlas Vltava uvede novou hru Má protentokrát obsazená vlast. In web ČRo 1 Radiožurnál, 5. 6. 2015 (zpráva). – Cit.: Má protentokrát obsazená vlast se jmenuje nová rozhlasová hra. Posluchače zavede do protektorátních Čech, na zvukovou zkoušku koncertu Smetanovy Mé vlasti pod vedením Václava Talicha. Autorem fiktivního příběhu je Pavel Molek a hrají v něm Viktor Preiss nebo Igor Bareš a také Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Premiéru má hra dnes od 20 hodin na stanici Vltava.

Je 5. červen roku 1939. V Národním divadle vede dirigent Václav Talich zkoušku České filharmonie. Zkouší se dílo, které v době nacistické okupace vyvolává silné emoce – Smetanova Má vlast.

Koncert má do několika evropských zemí přenášet Český rozhlas. Několik hráčů proto napadne, že můžou využít situace a pronést při koncertě politický projev.

Jejich nápad ale v orchestru vyvolá hádku. Měl by se projev přečíst, nebo ne? To je podle dramaturgyně Kláry Novotné jen jedna z otázek, které rozhlasová hra Pavla Molka nabízí.

„Hra je jedna velká dramatická situace. První otázkou je postavení umělce v takto vypjaté kritické situaci, jeho postoj, jeho míra angažovanosti, a druhou otázkou je, jak dalece mohu riskovat, pokud nejednám pouze sám za sebe, ale za nějaké širší společenství,“ popisuje Klára Novotná.

Ve střetu sporů rozvášněných hudebníků se ocitne dirigent Václav Talich. A situace to pro něj není zrovna příjemná. Slavný český dirigent totiž zastává názor, že mluvit by měla hudba, a ne politické projevy.

Hra Pavla Molka se natáčela v Českém rozhlase. Práce na ní byla podle Kláry Novotné mimořádně náročná. Vedle herců se totiž na natáčení podílel také Symfonický orchestr Českého rozhlasu.

„Nejen že nám nahrál příslušné části Vyšehradu, které v rámci hry zazní, ale byl ochoten s námi spolupracovat i herecky. Všechny hádky, rvačky, údivy, rozpaky, které ze sálu z ní, jsou skutečně autenticky nahrány s hudebníky orchestru Českého rozhlasu,“ dodává Klára Novotná.

Hru pro Český rozhlas natočil režisér Vít Vencl, titulní roli dirigenta Talicha ztvárnil Viktor Preiss. V dalších rolích se představí Pavel Batěk, Martin Finger nebo Petr Lněnička.

Lit.: Kamberský, Jakub – Hnilička, Přemysl: Čtvrtek je dobrým dnem. In Facebook, 18. 6. 2015 (status). – Cit.: Kamberský: (…) Hlavně ale jsem měl tu čest zúčastnit se poslechu hry, éterem nedávno proběhlé, Má protentokrát obsazená vlast. Autorem silného příběhu, odehrávajícího se na zkoušce rozhlasového přenosu Mé vlasti, dirigované Václavem Talichem v červnu 1939 je talentovaný autor Pavel Molek. Viktor Preiss v roli Talicha, dále Igor Bareš, Martin Finger, Jan Dolanský, Pavel Batěk a další. Vypjaté drama, po jehož poslechu si člověk nutně musí klást otázky, co je ještě hrdinství a co už nikoli, zkrátka, pro mě zatím jednoznačně rozhlasová hra roku. (…) Navíc, ten text nikde nedrhne, nešustí papírem, všechno sedí, je to herecký skvost, rozodně nejen kvůli Preissovi, co např. předvede Vlasák, ale i ti mladší – Halbich, Batěk, Dolanský, Bareš, je to zážitek. Jak po stránce herecké, tak i po stránce zvukové.

Hnilička: Je to moc silná věc, já to poslouchal o víkendu. Nejlépe slyšet hned poté i samotnou Talichovu nahrávku Mé vlasti, ale to už ti pak fakt rve srdce.. (…) Viktor Preiss jako Talich ve vrcholné formě. Už dlouho jsem neslyšel takhle promyšlený a zároveň citově emfatický výkon.

Rozhlasové hry