Circus Maximus (2015)

Přidal: Premek |

Květen 26, 2015

Eberhard Petschinka. Rozhlasová hra. Zaujme publikum gladiátorský zápas, atentát na diktátora, Kristovo poselství či demolice Cirku Maxima? Provokativní hra v autorské režii předního evropského rozhlasového tvůrce. Přeložil Jaroslav Achab Haidler. Dramaturg Jan Vedral. Režie Petr Mančal a Eberhard Petschinka.

Osoby a obsazení: Rienzo, intendant Circu Maximus (Ivan Řezáč), Luccullus, intendant Circu Maximus (Tomáš Töpfer), Alfa Omega, slovutný kritik (Luboš Veselý), Stassio, vůdce anarchistické skupiny s megafony (Ondřej Brousek), anarchisti s megafonem (Lukáš Příkazký a Ivana Uhlířová), Vittoria, mluvčí consorcia investorů (Tereza Bebarová) a Lynndie England, obžalovaná vojenským soudem (Andrea Elsnerová).

Natočeno 2015. Premiéra 2. 6. 2015 (ČRo 3 Vltava, 22.00 h) v cyklu Klub rozhlasové hry.

Lit.: anonym (= Vedral, Jan?): Eberhard Petschinka: Circus Maximus. In web ČRo 3 Vltava, květen 2015 (článek). – Cit.: Zaujme publikum gladiátorský zápas, atentát na diktátora, Kristovo poselství či demolice Cirku Maxima? Provokativní hra v autorské režii předního evropského rozhlasového tvůrce.

Zaujmou přesycené publikum noví gladiátoři? Inscenovaná vražda diktátora? Prezentace Kristových myšlenek? Nebo je třeba dát zapravdu kontrakulturním aktivistům celou nákladnou instituci vyhodit do vzduchu a začít od začátku? To jsou otázky, které řeší protagonisté hry Eberharda Petschinky Circus Maximus.

Eberhard Petschinka (nar. 1953), svérázný rakouský rozhlasák na volné noze, literát, výtvarník a veřejný intelektuál, rozvíjející vídeňskou tradici ironického glosátora „časů a mravů“, vinoucí se od velikánů jako J. N. Nestroy, K. Kraus či R. Musil, nositel prestižní rozhlasové ceny G. Eicha a vítěz Prix Europe a Prix Italia (2007, 2008) se hrou Santo subito, není českým posluchačům neznámý. Právě provokativní, a jak historie ukázala, i předvídavá hra o bleskurychlém svatořečení Jana Pavla II., byla Českým rozhlasem (v režii T. Zielinského) natočena a úspěšně vysílána.

Petschinka jako nezávislý tvůrce tvoří své „hörspiely“ ve svém vlastním studiu, vždy v koprodukci s některým z rozhlasů německy mluvících zemí. Se skladatelem W. Mitterem vytváří propracovaný zvukový plán inscenací, ve kterém kromě zkomponované hudby nechává zaznít i řadě hudebních motivů a zvukových ikon současné popkultury. Ironický odstup od této produkce se v jeho realizacích demonstruje nejen citacemi a aluzemi, ale soustavným prezentováním „vysokého obsahu“ výrazivem show byznysu. I pohnuté umírání Karola Wojtyly doslova v přímém přenosu rouhačsky reflektuje jako součást soudobého sebeinscenování celebrit.

Právě tak nahlíží v Circus Maximu problematiku pěstování a šíření kultury jako veřejného statku, onoho osvíceneckého konceptu, na jehož paradigmatu jsou jednak zbudovány kulturní instituce střední Evropy (včetně rozhlasu a televize veřejné služby), jednak je koncipováno celé pojetí veřejného prostoru. Snahy po privatizaci tohoto prostoru zábavním průmyslem, či po jeho ovládnutí samozvanými elitami nebo po jeho politickém ovládnutí jsou materií, z níž Petschinka buduje auditivní obraz veřejnoprávní kulturní korporace (onoho velkého cirku), jejíž budoucnost je nyní ve smrtelném ohrožení.

Apokryfický Circus Maximus také díky podobě českého a rakouského společenského prostředí, připomene debaty a vášně, které v umělých podmínkách ghetta českého divadla provázely změny na vedoucích postech v kulturních institucích. Ve hře ani v naší společnosti neexistuje shoda v tom, co by tyto instituce měly reprezentovat v době globalizace a multikulturalismu.

Ačkoli česká verze, na níž s Petschinkou spolupracoval režisér Petr Mančal, pracuje se stejným zvukovým řešením, označil autor českou hereckou interpretaci svého textu jako humornější a spjatou s větším nadhledem.

Po letech mají tady posluchači možnost slyšet v režii evropského režiséra nahrávku hry s evropským soundem, českým zněním a nekorektně provokativním zásahem „do vlastních řad“ – a to nejen divadelnických, ale také rozhlasových. Neboť diskuse se vede i o tom, čím zaujmout přesycené publikum rozhlasu a jaký je vůbec smysl této instituce ve veřejném prostoru.

Hra končí opulentní večeří manažerů Cirku Maximu s jeho kritikem, zatímco budova cirku je spektakulárně vyhozena do povětří. A co rozhlas? Zatím zve k české premiéře ojedinělého projektu.

Lit.: Vedral, Jan: Chceme vyhodit Circus Maximus do vzduchu? In Týdeník Rozhlas 23/2015 (článek). – Cit.: Když dozněla při loňské mezinárodní rozhlasové soutěži Prix Marulić nahrávka hry Eberhardta Petschinky Circus Maximus v autorově režii, zcela intuitivně jsme se s režisérem Petrem Mančalem vydali za tímto rakouským enfant terrible evropské auditivní tvorby, abychom mu vysekli poklonu. A na místě se zrodil záměr natočit jeho Hörspeiel (označení „hra pro sluch“ je zde opravdu více namístě než „rozhlasové drama“) s původním soundem a českými herci pro Český rozhlas (vysílá stanice Vltava v úterý 2. června ve 22.00).

Eberhard Petschinka na loňském festivalu Prix Bohemia Radio v PrazeEberhard Petschinka (1953), svérázný rakouský rozhlasák na volné noze, literát, výtvarník a veřejný intelektuál, rozvíjející vídeňskou tradici ironického glosátora „časů a mravů“ vinoucí se od velikánů jako Johann Nepomuk Nestroy, Karl Kraus či Robert Musil, nositel rozhlasové Ceny Güntera Eicha a vítěz Prix Europe a Prix Italia (2007, 2008) s hrou Santo subito, není českým posluchačům neznámý. Právě provokativní, a jak historie ukázala, i předvídavá hra o bleskurychlém svatořečení Jana Pavla II., byla Českým rozhlasem (v režii Thomase Zielinského) natočena a úspěšně vysílána.

Petschinka jako nezávislý tvůrce tvoří své „hörspiely“ ve svém vlastním studiu, vždy v koprodukci s některým z rozhlasů německy mluvících zemí. Se skladatelem Wolfgangem Mittererem vytváří propracovaný zvukový plán inscenací, ve kterém kromě zkomponované hudby nechává zaznít i řadě hudebních motivů a zvukových ikon současné popkultury. Ironický odstup od této produkce se v jeho realizacích demonstruje nejen citacemi a aluzemi, ale také soustavným prezentováním „vysokého obsahu“ výrazivem showbyznysu. I pohnuté umírání Karola Wojtyły doslova v přímém přenosu rouhačsky reflektuje jako součást soudobého sebeinscenování celebrit.

Právě tak nahlíží v Circu Maximu problematiku pěstování a šíření kultury jako veřejného statku, onoho osvíceneckého konceptu, na jehož paradigmatu jsou jednak zbudovány kulturní instituce střední Evropy (včetně rozhlasu a televize veřejné služby), jednak je na něm koncipováno celé pojetí veřejného prostoru. Snahy po privatizaci tohoto prostoru zábavním průmyslem či po jeho ovládnutí samozvanými elitami nebo po jeho politickém ovládnutí jsou materií, z níž Petschinka buduje auditivní obraz veřejnoprávní kulturní korporace (onoho velkého cirku), jejíž budoucnost je ve smrtelném ohrožení. Zaujmou přesycené publikum noví gladiátoři? Inscenovaná vražda diktátora? Prezentace Kristových myšlenek? Nebo je třeba dát za pravdu kontrakulturním aktivistům a celou nákladnou instituci vyhodit do vzduchu a začít od začátku?

Apokryfický Circus Maximus také díky podobnosti českého a rakouského společenského prostředí připomene debaty a vášně, které v umělých podmínkách ghetta českého divadla provázely změny na vedoucích postech v kulturních institucích. Ve hře ani v naší společnosti neexistuje shoda na tom, co by tyto instituce měly reprezentovat v době globalizace a multikulturalismu. Petschinka přijal naši nabídku a obsadil českou realizaci herci Divadla na Vinohradech, scény právě tak kamenné jako Circus Maximus a vyvolávající v takzvaném odborném diskurzu podobně nesmyslné návrhy, jaké zazní ve hře. Ukázalo se, že Vinohradští se zdaleka neberou tak vážně, aby nebyli schopni na autorovu vizi sebeironicky přistoupit. Ačkoli česká verze, na níž s Petschinkou spolupracoval režisér Petr Mančal, pracuje se stejným zvukovým řešením, označil autor českou hereckou interpretaci svého textu jako humornější a spjatou s větším nadhledem.

Po letech mají tady posluchači možnost slyšet v režii evropského režiséra nahrávku hry s evropským soundem, českým zněním a nekorektně provokativním zásahem „do vlastních řad“ – a to nejen divadelnickým, ale také rozhlasovým. Neboť diskuse se vede i o tom, čím zaujmout přesycené publikum rozhlasu a jaký je vůbec smysl této instituce ve veřejném prostoru.

Hra končí opulentní večeří manažerů Circu Maxima s jeho kritikem, zatímco budova circu je spektakulárně vyhozena do povětří. A co rozhlas? Zatím zve k české premiéře ojedinělého projektu.

Rozhlasové hry