O létajících objektech (2004)

Přidal: rickie |

Září 3, 2008

Emil Hakl. Rozhlasová adaptace úryvku z románu současného českého prozaika. Snové vzpomínky a tvrdá realita na jednom výletu za daňčím gulášem. Pro rozhlas vybral, adaptoval a v úvodu hovoří Petr Hanuška. Zvuk, záznam a střih Pavel Tichý. Hudební spolupráce Antonín Schindler. Režie Michal Bureš.

Osoby a obsazení : Honza, autor (Filip Čapka), Vojtěch (Viktor Dvořák), Monička, jeho přítelkyně (Tereza Mikšíková), pracovník ochranky (Jakub Stich).

Natočilo studio Olomouc ČRo na jaře 2004. (27 min.) Premiéra v červnu 2004 na stanici Čro 5 – Olomouc. Repríza 29. 11. 2016 (ČRo 3 Vltava, 0:35 h.) v cyklu Noční bibliotéka.

Lit.: Hanuška, Petr: Emil Hakl: O LÉTAJÍCÍCH OBJEKTECH. In web ČRo Olomouc, srpen 2008 (článek). – Cit.: Sedě v křesle kanceláře Nadace Českého literárního fondu, rozprávěl jsem s paní Kyliánovou, dobrou to duší českých nakladatelů a literátů, o tom, proč se jedno pražské nakladatelství finančně zhroutilo, když se rozhodlo vydávat spisy autorů, jako jsou Alexandr Kliment, Jaroslav Putík, Eva Kantůrková, Ivan Klíma ad. Jeden z důvodů, který tehdy zazněl, byl ten, že oslovují především starší a nejstarší čtenářské generace, jimž připomínají slavnou demokratizační éru 60. let 20. století, nikoli početné čtenářstvo mladšího a středního věku.

Prozaikem, kterému se to dnes naopak daří, ba který získává punc určitého kultu, je Emil Hakl. Ročník narození 1958, básnický debut prodělal v roce 1991 (Rozpojená slova), po devítiletém odmlčení připojil další knihu veršů (Zkušební trylky z Marsu), aby těsně za prahem milénia rozpoutal prozaický uragán (2000 – 2002, povídky Konec světa, román Intimní schránka Sabriny Black, Magnesií Literou za rok 2002 oceněná novela O rodičích a dětech).

Nyní nabídl výběr ze své povídkové tvorby nazvaný O létajících objektech, o nichž je na obálce knihy psáno: „Létající objekty se pohybují nad našimi hlavami nepřetržitě. U některých není problém je identifikovat, u jiných ano. A všem je společné to, že k nim v době, ve které žijeme, nemáme co dodávat.“

Co říci k Haklově stylu, a neopakovat své kolegy v peru. Ano, je to hrabalovský typ, libující si v nekonečných monolozích či dialozích svých hrdinů o nepodstatných, ale vlastně těch nejpodstatnějších člověčích věcech. Ano, je v něm také něco z jazykové drsnosti undergroundu, protože Hakl patří k typu autorů, kteří způsobem psaním kopírují své pozemské bytí. Ano, je to realista, jenž se na první pohled dívá na dno pivní sklenice, na pohled další se však zřetelně nebrání sousedství neuchopitelných jevů či okolností, provázejících naše dny.

Ano, je to pražský beletristický topografista, u něhož městské reálie neplní jen úlohu nastrčených jevištních kulis, tzv. popisného křoví, ale naopak Praha je mu předurčeným prostorem k dýchání, k potkávání se s kamarády, k siláckým hospodským přestřelkám, ať už mají charakter slovní, nebo ruční. Ano, opakuje stejný vypravěčský trik se zapojením „já“ coby dějového středobodu (s výjimkou rozsáhlejšího textu Dva dny ze života Evy F., kde si vyzkoušel ženskou narační polohu). Ano, je to ten, kdo více než filosofuje spekuluje o našich vyhlídkách v zajetí spotřební, zmedializované, zunifikované společnosti, která si člověka upraví podle svých parametrů a potřeb.

A je to sympaticky ten, kdo si prostě bere na dva roky „dovolenou“, aby se mohl věnovat sobě, než se zase vrátí – a tentokrát až do důchodu – do soukolí drtícího člověka svým pracovním heroismem, automatismem a ignorancí lidské individuality. A především: Hakl je vypravěč, který dovede ze zcela všední banální příhody ušít příběh plný napětí, humoru i ironie. Baví, nementoruje, spíše nenápadně popostrkuje k zamyšlení se nad tím, jak často otupělými „bitovými“ jednotkami dovedeme být, přičemž v krvi nám bylo přimícháno ledacos z kosmické neobyčejnosti. Nevěříte? Pak se tedy pekelně soustřeďte, protože právě začínáme…

Rozhlasové hry